Světlo hořících stínů, Železní elfové 2 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Chris Evans
 |
Faltinald Elkhart Gwyn, držitel Řádu jantarového kalicha a Podvazkového řádu sv. DiWynna, člen Královské thaumaturgické a vědecké společnosti a donedávna místokrál Protektorátu Větší Elfkyny Kalarijského impéria Jejího Veličenstva skláněl hlavu a třásl se.
Začínal si na tento postoj až příliš zvykat, protože štěstěna se od něj odvrátila.
Jen před několika týdny znali jeho jméno vládci i v těch nejzapadlejších částech Kalarijského impéria a báli se ho. Byl ztělesněním moci impéria. Byl hlasem královny… a Stínové vládkyně. Byla to opojná hra sloužit dvěma trůnům. Teď byl mužem hledaným po celém impériu, pochyboval ale, že by někdo někdy dostal šanci přihlásit se o odměnu za jeho hlavu.
Blesky ožehávaly větve jen několik stop nad jeho hlavou a jemu začaly jektat zuby. Jeho život, aspoň to, co z něj zbylo, závisel na vrtoších jeho jediné paní.
O chvíli později se ze tmy vyloupla další postava, s ledovou jistotou se zhmotnila z ničeho. Na rozdíl od Gwyna se netřásla. Její plášť s kápí se podobal tomu Stínové vládkyně. Postavě nebyly vidět oči. Taky se uklonila, ale ne tak hluboko.
Když se Posel přiblížil, Gwyn cítil, jak spolu jeho mysl a tělo válčí. Vzpomínky na muka, která zažil v chladných, mrtvých rukou toho netvora, mu do těla vyslaly další vlny strachu. Dokonce i nyní ho výcvik diplomata nabádal, aby nedal najevo žádné emoce, ale jeho tělo to nedokázalo. Zabořil ruce do ledu, až krvácely, ale nemohl potlačit třas.
Posel, elf z kmene Stínové vládkyně, dříve zastával stejnou pozici jako Gwyn, byl zástupcem kalarijské královny. A stejně jako Gwyn i on se rozhodl sloužit dvěma pánům v domnění, že zachová rovnováhu a udrží se na hladině v bouři, která mezi oběma světy sílila.
A oba zničil stejný, nenáviděný elf – Konowa Rychlý drak od Železných elfů.
Zlost téměř přemohla strach, když Gwynovi táhly hlavou vzpomínky na elfa a jeho přítele, vévodu Rakestrawa. To oni přivodili jeho pád. Pokud existovala nějaká spravedlnost, budou hořet a trpět a nakonec zemřou. Ale napřed musel přežít Stínovou vládkyni.
„Posel i místokrál selhali.“
Gwyn se přestal snažit ovládnout třas. Zvuk jejího hlasu ho naprosto děsil. Slyšet ho osobně znamenalo zažít strach, jaký nikdy dřív nepoznal. Zvedl hlavu, a přestože na ni zpříma nepohlédl, vztáhl k ní ruce. „Já… zklamal jsem vás, má královno. Zasloužím si trest, který mi vyměříte.“
Když to říkal, cítil v krku žluč, ale tak trochu svým slovům věřil. Opravdu selhal, ale v selhání se stále ukrývala šance na získání moci. Strach ho pořád svíral v ocelovém spáru, ale zahlédl možnost, jak ho využít. Sklonil hlavu a dotkl se čelem ledové země. Stromy praskaly, jak se větve daly do pohybu, setřásaly ze sebe led a proplétaly se mu nad hlavou. Vytvořily strop z mečů visících na vláknech, která ovládala Stínová vládkyně. Jen její vůle bránila tomu, aby větve rozřezaly Gwyna na kousky.
Stínová vládkyně dlouho mlčela. Plískanice neustávala. Gwyn věděl, že pokud se nic dalšího nestane, stejně zemře, prostě ho zabijí přírodní živly.
Zdálo se, že uplynula celá věčnost, než znovu promluvila.
„A ty?“
Z Posla sálala sebejistota. Už za života byl arogantní a ani smrt ho nenaučila pokoře. Gwyna kdysi podobná moc uchvacovala, ale blízkost Stínové vládkyně mu ukázala, jak je omezená. Posel byl pouhý nástroj, tupá, těžká zbraň. Postrádal rafinovanost a obratnost. Existovala pro něj jen jediná cesta, a když se od ní odklonil, stal se zbytečným. Ano, tuto hru Gwyn uměl hrát. Otázkou bylo, jestli v ní uměl chodit i Posel.
„Konowa Rychlý drak a jeho muži jsou svázaní přísahou, přesně jak jste si přála. Mnozí už podlehli a nyní žijí v mezisvětě. Ztráta Hvězdy byla nevyhnutelná. Došlo k nečekanému zásahu.“
„Jsem si vědoma její přítomnosti.“
Gwyn sebral poslední zbytky energie a překvapeně zvedl hlavu. Vycvičili ho, aby vycítil i tu nejslabší falešnou notu v hlase cizího diplomata, a nyní ji slyšel. Zněl její hlas podrážděně? Odmítal uvěřit tomu, že by se jednalo o něco silnějšího, ale kdyby zrovna nemrzl, přísahal by, že slyšel náznak obav.
Stříbrný Vlčí dub se otřásl. Z lesa se vyprostila větev a něžně spočinula Stínové vládkyni na rameni.
Posel pokračoval, jako by si ničeho nevšiml, a Gwyn tušil, že přesně tak tomu i bylo.
„Nebýt moci Hvězdy, Elfkyna by už byla vaše. Je mocná, ale dá se překonat.“
Gwyn na sobě ucítil Poslův pohled a věděl, že ve vzduchu visí obvinění. Odmítal mu skočit na vějičku. Gwyn nabídl Stínové vládkyni svůj život a přijal jakýkoli trest, na kterém by se usnesla. Dohraje tu hru až do konce.
„Můj les v Elfkyně byl zničen. I teď pronásleduje Konowa mé stromy a ničí je, kdekoli vyrostou.“
„Zastavím ho.“
„Ne. Ještě jsem nenašla elfy, které hledám.“
„Pak je najdu.“
„Ne, nenajdeš.“
Gwyn spíše vycítil, než uslyšel její rozkaz. Větev kolem jejích ramen švihla. Všemi směry se rozlétly úlomky ledu. Gwyn rychle zvedl ruce a zakryl si obličej. Krátký výkřik zanikl v plískanici. Neměl žádnou ozvěnu, žádný dozvuk.
Chvíli trvalo, než si Gwyn uvědomil, že nevykřikl on, že stále žije. Spustil ruce a vzhlédl. Poslovo tělo viselo nabodnuté na větvi. Přelévaly se přes ně mrazivé plameny a hluboce se do něj zakusovaly. Strom odhodil tělo do čekajících větví svých potomků, které ho roztrhaly na kusy.
Větev se pomalu vrátila k Stínové vládkyni a obtočila se jí kolem ramen. Na její špičce se lesklo něco mokrého a Gwyn poznal, že je to krví zbrocený obsidiánový žalud, který větev vytrhla Poslovi z hrudi.
„Vstaň.“
Gwyn se vyškrábal na nohy, třásl se, mrzl a nejistě vrávoral. Odvážil se pohlédnout jí do očí, načež zjistil, že se nedokáže odvrátit.
„Přijmeš můj dar?“
Existovala jen jediná odpověď a Gwyn se na ni zmohl. „Ano, z celého srdce.“
V tu chvíli udělala Stínová vládkyně něco, co si bývalý místokrál Elfkyny bude pamatovat po zbytek života.
Usmála se.
Větev stříbrného Vlčího dubu se z ní odmotala a zamířila k němu.
Pomalu.
„Tam, kde on selhal, ty uspěješ. Pomůžeš mému dítěti.“
Gwyn si nebyl jistý, jestli chápe.
Větev se blížila a kroutila se v nočním vzduchu.
„Vašemu… dítěti?“ Větev byla čím dál blíž a Gwyn konečně odtrhl oči od Stínové vládkyně. Ze žaludu stále kapala krev.
„Dívej se,“ řekla. Jezírko ichoru se zalesklo. Objevil se rozlehlý oceán. Jediná loď prchala před blížící se bouří. Na palubě se vojáci shlukli kolem čtyř těl zahalených do vlajek. Konal se obřad. Gwyn ho ihned poznal.
„Konowa Rychlý drak. On je klíč. Hledá bratry, Železné elfy. Jeho prostřednictvím najdeš mé zbývající děti a přivedeš je ke mně domů.“
Gwyn kývl. „Najdu pro vás Železné elfy. Přivedu je domů.“ Když domluvil, těla Železných elfů zmizela v hlubinách a jezírko ichoru vzplálo mrazivým ohněm. Černé plameny vyšlehly vzhůru, pak se zklidnily, ale hluboko v jejich středu na kratičký okamžik zahořel čistě bílý oheň. Stínová vládkyně nic neřekla, ale vzduch okolo zchladl. Gwyn zalapal po dechu, jak se mu mráz zakousl do plic.
V místě, kde ještě před chvílí vyplňovala prostor mezi stromy jen černá noc, nyní stály stíny. Jejich postavy byly nejasné, jako by netušily, co tu dělají, nebo se nechtěly zavázat temnotě okolo. Gwyn napočítal jenom tři.
„Mnozí už se vydali na cestu, ale pořád nás čeká spousta práce. Pomoz mi, a dostane se ti mé… vděčnosti.“
Gwyn neměl čas přemýšlet o tom, co se děje. Chtěl se zeptat, co znamenal bílý plamen, ale větev najednou prudce vyrazila vpřed a probodla mu hruď. Síla nárazu mu trhla hlavou dozadu, jako když se zlomí větev. Cítil, jak se mu krví zmáčený žalud usadil hluboko v srdci, a pokusil se vykřiknout, protože se mu tělem rozlila bolest. Větev se stejně rychle stáhla a zanechala po sobě něco nového.
Život, jak ho Gwyn znal, skončil. Jeho tělo se zhroutilo na zem. Kolovala jím hustá, syrová magie. Rány mu pokryla námraza a zahojila je a z těla mu spadly zbytky pláště, které mrazivý oheň proměnil v popel.
Když plameny dohořely, vstal a zahalil se do pláště noci.
„Přiveď domů mé děti,“ řekla, „a celý svět bude tvůj.“
„Jak si přejete,“ pravil Posel.
- překlad: Kateřina Niklová
