I když je pochopitelné, proč může být Odsouzené město mnohými považováno za nejvýznamnější román bratrů Strugackých, pro dnešního čtenáře jde v rámci jejich tvorby spíše o průměrné dílo, kterým pouze probleskuje úžasná podivnost jejich slavnějších knih.

Arkadij a Boris Strugačtí nepatřili mezi vyloženě radikální odpůrce režimu, dle vlastních slov se řadili k těm ruským intelektuálům, kteří byli schopni rozeznat klady komunistické ideologie, o to zklamanější ovšem byli z její reálné politické podoby. Svá díla Strugačtí vydávali tu s většími, tu s menšími těžkostmi … Román Odsouzené město ale tvoří výjimku.

Tuhle pětisetstránkovou bichli bratři s plným vědomím psali rovnou do šuplíku a dali si velký pozor, aby se nedostala do nepovolaných rukou. Mladší čtenáři se dnes mohou ptát, proč vůbec – a velmi nápomocen jim v osvětlení různých skrytých narážek a detailů bude výživný doslov od Konstantina Šindeláře – nicméně poselství knihy a jeho rozpor se sovětskou politickou doktrínou jsou zcela zřetelné i dnes. Hlavní hrdina, zpočátku nekonfliktní a hrdý komsomolec (Komsomol – Komunistický svaz mládeže, pozn. red.) je tak dlouho vystavován zpochybňování autorit a zdůrazňování lidské individuality a tvořivosti, až se naučí myslet sám za sebe.

Tohle (z dnešního pohledu) relativně prosté sdělení balí autoři do sci-fi hávu, který má k jejich slavným dílům (Piknik u cesty, Les, Je těžké být bohem…) minimálně nakročeno. Titulní město se možná nachází někde na Zemi, možná ne. Jisté je to, že v něm probíhá Experiment, k němuž jsou zváni lidé různých národností z různých historických dob. Ti se zde domluví společnou řečí (každý slyší ostatní mluvit právě jeho jazykem) a mají vybudovat funkční společenství. Na vše dohlížejí Mentoři se svou mantrou „Experiment je experiment,“ kterou se dá vysvětlit vše od vypuštění zdivočelých opic do ulic po státní převrat.

Velmi zajímavým motivem je pravidelné střídání zaměstnání na základě losu. Nezáleží na tom, že zpátky doma byl hlavní hrdina astrofyzikem, ve Městě jej potkáváme v roli popeláře. A právě přitom jak postupně stoupá po společenském žebříčku a zároveň je čím dál víc svázán systémovými pravidly, si pomalu uvědomuje důležitost a potřebu vlastní individuality.

Opravdové podivno ale autoři v této knize pouze okrajově líznou, například v sekvenci s návštěvou tajemné Rudé budovy, která je paradoxně ve srovnání s jejich mnohem zvláštnějšími knihami téměř nečitelná. Více tajemna a chodících soch dostaneme až v závěru.

Stejně tak byrokratické hrátky zde místy už téměř sklouzávají směrem k Deníku nalezenému ve vaně Stanisłava Lema, ale nakonec zůstávají až příliš střízlivé.

Ve výsledku má kniha blíže spíše k pozdějším samostatným dílům Borise Strugackého (u nás např. Bezmocní tohoto světa), který již předznamenával současnou urban fantasy, než ke klasické „strugacké“ sci-fi.

Při své rozsáhlosti a pomaloučkém tempu vyprávění, které by nebyl problém smrsknout na polovinu stran, je Odsouzené město knihou spíše pro fajnšmekry, kteří si chtějí v rámci díla bratrů Strugackých doplnit vzdělání. I přesto, že vrcholy svých literárních ambic předvedli autoři jinde, jde ale o knihu dostatečně mistrně napsanou, aby člověka nelákalo ji předčasně odložit.

Úvahou, zda to není vzhledem k podvratnému charakteru jejího závěru vlastně škoda, bych nerad vyzrazoval příliš a nechám ji na každém čtenáři.

• Arkadij a Boris Strugačtí: Odsouzené město
• Triton, 2018
• Překlad: Konstantin Šindelář
• Obálka: Felix Pergande
• 520 stran, 359 Kč (v e-shopu Fantasye již za 323 Kč)