Strážce soumraku, Vláda soumraku 5 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Tom Lloyd
 |
Ardela se už po padesáté toho dne poškrábala na břichu a snažila se neklít. Šaty byly špinavé a smrděly jako rozkrok kavaleristy, vybrala si je ale sama. Skutečnost, že byly navíc prolezlé blechami, byla už příliš, teď s tím ale nemohla nic dělat. Poslední tři dny seděla na okraji davu před Rubínovou věží a splývala se stovkami jiných zlomených duší ve špinavých bílých pláštěnkách a šálech. Brutálně ostříhané vlasy spolu s blednoucími modřinami a uštvaným pohledem byly dostatečným vysvětlením toho, proč tu je; lidé věděli, co to s ohledem na invazi znamená. Ostatní zlomení ji tak vzali mezi sebe.
Ve skutečnosti si vlasy ostříhala sama a modřiny jí způsobil na její vlastní žádost voják mimo službu. Třebaže ho vybídla, aby si na ní vybil svoji ubohou frustraci, na její vkus byl v bití bezbranné ženy až příliš zkušený.
Nijak se neliší od vydrážděných psů, pomyslela si Ardela, když procházela trhem na hlavním náměstí Paliče a nedbale žebrala o jídlo. O bití jsem ho žádala sama, byl ale hlupák, když toho nenechal, jakmile jsem mu řekla.
Žena jí podala kus chleba a Ardela ho přijala jako obětinu a se slzami vděku v očích. Žena se zastyděla a pobídla Ardelu, aby šla dál, nebyla ale zdaleka jediná, kdo se nad Ruhenovými dětmi slitoval. Staly se symbolem: zhmotnělým utrpením Byory.
V této čtvrti Kruhového města vládla divná nálada, směsice nahromaděné frustrace a špatně definovatelného optimismu. Lidé vyštvali kněze ze čtvrti Zhoj a nyní zmizeli i Meninové, obyvatelé je povraždili nebo vyhnali jako předtím kněze.
Nahradili je bíle odění stoupenci Ruhena, kteří se rozdělili do tří výrazných skupin: zlomení a žebráci dodávali Ruhenovi na legitimitě, protože dokazovali, že kněží zradili lid Byory a bohové je zavrhli; vojáci posílili řady stráží Byory a Rubínové věže a tedy i Ruhenovu sílící moc; a kněží byli jeho hlasem v Zemi.
Ardela se hladově zakousla do chleba a zamířila zpátky k silnici, která z jedné strany obíhala náměstí. Byla to hlavní cesta vedoucí od vysokých Osmi Věží, které obrysem připomínaly dýky, k vnějším hradbám. Ještě nevěděla, proč tady jsou: Luerce, první mezi špinavými stoupenci, sem přivedl své otrhané stádo hned brzy zrána a ona hluboko v kostech cítila, že se stane něco významného. Když se připojila k davu, do vzduchu se vzneslo společné zasténání. Ardela se otočila a spatřila, že se blíží kočár vévodkyně z Byory. Spolu s ostatními padla na kolena a začala vztahovat ruce, jako by žebrala o almužnu a opakovala nesmyslnou modlitbu, která byla prosbou o přímluvu.
Když kočár zastavil, Ardela od něj byla nejdál, pak z něj ale vysedl objekt jejich zbožňování a s osobním strážcem za patami zamířil k nim. Ruhen měl na sobě dlouhou bílou tuniku a na krku jedinou perlu. Vypadal tak na deset, jedenáct let, z informací krále Emina však Ardela věděla, že je mnohem mladší – na lid Byory ale shlížel s rezervovaností krále, ne s dětskou zvědavostí.
V tu chvíli Ardela pochopila, proč v něj všichni věří nebo chtějí uvěřit: Ruhen působil zároveň nadpřirozeně i nesmrtelně, jako dítě oddělené od zbytku lidstva, a poutal pozornost stejně snadno jako polobůh Koteer se šedou kůží, který patřil k jeho družině.
Uvidíme, jak trvalá je jejich víra, pomyslela si cynicky.
K Ruhenovi ihned vyrazilo dobrých sto dvacet, možná až sto čtyřicet žebráků, než se k němu ale dostali, jeho osobní strážce zvedl ruku a zvolal: „Vykliďte cestu!“ Jednu ruku položil na jílec meče. „Uhněte!“
Na sobě měl uniformu stráže Rubínové věže, Ardela ale zkušeným okem poznala, že je upravená do bitvy, a to navzdory křiklavým zlatým knoflíkům. Přestože měl u boku krásně kovaný meč, na zádech mu visel jiný, úplně zabalený do látky.
Žebráci se instinktivně stáhli ze silnice. Ardela se protlačila dopředu, klesla na kolena a ignorovala ty, kdo se ji snažili z jejího místa vystrčit. Ruhen se k nim blížil s malým, shovívavým úsměvem, který neměl na dětské tváři co dělat. Když se ocitl jen dvanáct yardů od ní, začaly Ardelu svědit dlaně, nepohnula se ale. Odpadlík Bratrstva, Ilumene, byl příliš blízko, proto nic neudělala, jen napodobila ostatní, kteří se těšili z jeho pozornosti.
Někde vpravo uslyšela hlasy, které okamžik klidu narušily. O kus dál na silnici k nim pěšky mířili lidé. Hlasy se množily a sílily a Ardela natahovala krk, aby viděla přes ty, kdo se spolu s ní shromáždili u silnice. Jejich směrem se vydali i lidé z tržiště a ještě víc jí zaclonili výhled. Ardela ale nesměla působit netrpělivě, proto místo toho sledovala lidi okolo sebe, závislé na drogách, s povislými čelistmi a vyzáblé obyvatele oblastí zpustošených válkou.
Na opačné strany silnice stála skupina dělníků a prodavačů. Většina hleděla na lidi, kteří se blížili po silnici, někteří ale zírali dál na Ruhena a Ardelu zamrazilo vzadu na krku. Kdysi byla stoupenkyní Paní, nyní důvěrnicí jejího smrtelného aspektu, Legany, a rázem tak pochopila, že se něco stane, že dojde ke zvratu, který by mohla využít. Lidé začali lapat po dechu a křičet, obrátila proto pozornost zpátky k nově příchozím a zaťala ruku v pěst, když spatřila, kdo se blíží. Na náměstí vešla skupina asi osmdesáti, devadesáti lidí a pochodovala rovnou k Ruhenovi, ne sice ve vojenské formaci, ale ve třech výrazných zástupech. V čele kráčel muž v černém, většina ostatních byla ale oděna barevněji a ihned je tak poznala. Na sobě měli úplně stejné šaty jako muž a žena, které zavraždila o letním slunovratu v Tirahu.
V davu by harlekýni vypadali komicky, odění od hlavy až k patě v šatech sešitých z kosočtverců látky, nebýt prázdných výrazů jejich bílých masek, které zdobila krvavá slza pod pravým okem, a zkřížených štíhlých mečů na zádech. Šli lehkým krokem a jejich společníci tak vedle nich vypadali nemotorně, třebaže i na nich bylo něco atletického, což napovídalo, že rovněž pochází z harlekýnských klanů.
Ardela se donutila pomalu rozevřít pěsti. Konečně měla důkaz o tom, že vraždy, které král Emin nakázal v den letní rovnodennosti, nebyly bezdůvodné. Břemene na duši ji to sice nezbavilo, nemínila ale odmítnout sebemenší útěchu.
Ruhen vykročil vpřed, aby vůdce harlekýnů, muže v černém, osobně pozdravil. Ardela si pamatovala, že se jmenuje Venn. Klesl na koleno a sklonil před svým pánem hlavu. Zbytek harlekýnů ho vzápětí napodobil a dav zalapal po dechu: harlekýni, kteří nikomu nesloužili a neskláněli se před žádnou autoritou kromě lorda Smrti, poklekli před Ruhenem.
Všichni viděli sílu té symboliky. Poklekli před dítětem, jehož stoupenci hlásali nový druh uctívání zbavený břemen a omezení kleriků prahnoucích po moci. Poklonili se příslibu míru v Zemi sužované válkou a všichni Byorané, kteří v tu chvíli přihlíželi, cítili požehnání bohů.
„Kacíři!“ ozvalo se najednou z opačné strany silnice a jeden z mužů se rozběhl k Ruhenovi, který se vzdálil z dosahu osobního strážce. V následující chvíli za ním s nožem v ruce vyrazil druhý muž a další dva pak ze stran, aby přátele kryli. Žebráci začali křičet a Ardela nebyla jediná, kdo se pohnul vpřed, než se ale mohl kdokoli z nich dostat k Ruhenovi, objevil se u něj Ilumene.
Ardela sledovala, jak se Ilumenovi objevily v rukou tenké nože, a bleskurychle zasáhl. Před Ruhena se dostat nestačil, nakopl ale prvního útočníka do boku. Muž odlétl stranou, a než dopadl na zem, Ilumene už odkláněl stranou čepel druhého útočníka, kterého nato bodl do ledvin, přejel mu nožem po krku a podřízl ho, pak se otočil zpátky k prvnímu muži.
Ilumenovo kopnutí srazilo muže na zem, zvedl se ale na všechny čtyři a ocitl se jen asi yard nebo dva od místa, kde stál bez hnutí Ruhen. Vrhl se na něj, Ruhen se ale konečně pohnul a ustoupil dozadu, pod ochranu harlekýna Venna. Ilumene na muže skočil a bodl ho do krku, a dav žebráků zatím vyrazil kupředu za zbývajícími dvěma útočníky, kteří byli společníkům v patách. Než si Ardela uvědomila, co dělá, sáhla si pod pláštěnku a za pásek šatů a sevřela v prstech šipku.
Když míjela Ruhena, nacvičeným trhnutím zápěstí šipku hodila. Neměla čas podívat se, jestli trefila cíl; pozornost už totiž upřela na zbývající útočníky, uprostřed chaosu hlasů a dupajících nohou se jí ale zdálo, že slyšela chlapce vyjeknout. Ardela běžela dál, bok po boku se štíhlým mužem, jehož paži pokrývaly hnisající boláky.
Dovolila, aby se k poslednímu útočníkovi dostal jako první. Nezpomalil, nýbrž se na muže se vzteklým vřískotem vrhl a začal mu drápat oči. Prvního bodnutí do břicha jako by si nevšiml; druhé ale bylo tak prudké, až mu vyrazilo dech z plic, v tu chvíli už se ale na útočníka vrhla Ardela.
Silnou rukou chytila útočníka za zápěstí, aby ji nemohl taky bodnout, pak ho svojí vahou strhla k zemi. Navíc se mu zakousla do tváře, hluboko, zatřásla hlavou jako teriér a vykousla mu kus masa z obličeje. Muž zaječel, když se odtáhla. To už dorazili i ostatní a ve své pomatenosti je začali oba kopat a šlapat po nich. Cítila, jak útočník pustil nůž, který pak hbitě sebrala a rozzuřeně ho bodla.
Věděla, že ho první ranou zabila, neustala ale v útoku, bodala a sekala, dokud ji ze zmasakrovaného těla neodtáhli. Upadla na zem, pustila nůž a rozhlédla se. Ve tvářích žebráků okolo viděla strach a zlost, nejeden ale hleděl ustaraně na Ruhena. Nikdo se nepozastavil nad brutálním způsobem, jakým útočníka zabila, a Ardela si oddychla. Prostě byla rychlejší než ostatní – všichni by pro svého spasitele udělali to samé.
Zůstala klečet a bojovala s nutkáním utéct, než pokus o vraždu odhalí. Žádný jed neúčinkoval hned, a jakmile Ilumene uvidí šipku, začne se rozhlížet. Harlekýni se s tasenými meči rozestoupili do stran a dav se stáhl.
Potom Ardela uviděla, že Ruhen osobnímu strážci něco ukazuje. Byla to její šipka. Ilumene si ji vzal a rychle si ji prohlédl. „Počkat,“ zvolal rozzlobeně, „všechny je prohledejte! Jeden z nich u sebe musí mít foukačku!“
- překlad: Kateřina Niklová
