Petr Schink: Století páry

Svět se na okamžik zastavil a teď se váhavě jako ospalý kolos rozhoduje, na kterou stranu padne. Mocní metafyzikové si mysleli, že mohou přírodní zákony ohýbat dle libosti, teď se však na ně v oblacích páry žene průmyslová revoluce a hrne zažité pořádky na smetiště dějin. Ani nově vzniklá industriální říše to nemá snadné. Trolové, sloužící jako pracovní otroci, se začali vzpouzet a bojovat o svá práva. Do těchto neklidných časů se narodil pistolník, nájemný ochránce i zabíječ nestvůr Fastynger van Hauten, kterému se zatím povedlo zklamat každého, kdo se k němu upnul. Vydává se do divokých pralesů, na opuštěná pohřebiště i do spletitých uliček, kde bojuje se svými nepřáteli i sám se sebou a každým svým skutkem rozhoupává misky vah osudu do bláznivého tance.

Opar nad lesem se roztrhl a odhalil pohled na monstrózní parní vlak. Táhl za sebou cáry kouře jako nevěstin závoj a pásy se zakusoval do měkké zeminy. Když vjel do rozmoklé blátivé strouhy, jeden pás zabral naprázdno a mohutné zčernalé nárazníky polámaly několik stromků blízko cesty. Z vysokého sudovitého komína vyšlehl plamen, jak motory na okamžik zvýšily výkon, a příšera se opět ponořila do bílé nicoty.
Cestující v pohodlné vytopené kabině otřes téměř nezpozorovali. Jen postarší dáma v čepci cinkla zuby o hranu tenkostěnného porcelánového šálku a vypustila z úst kletbu, kterou bych čekal spíš u přístavní děvky.
Posunul jsem si do očí třírohý klobouk, aby mě nerušilo světlo ozdobných plynových lamp, a zabořil se hlouběji do hříšně měkkých polstrovaných sedaček. Veškerá má práce v posledních dnech spočívala v tom, že jsem si zkoušel najít nejlepší pozici k sezení, a začínal mě bolet zadek.
„A co říkáte na to hrozivé přemnožení výpěstků v Lughos Stadtu, pane…? Pane…?“
„Van Hauten. Fastynger,“ zamumlal jsem nepřítomně.
„Pane van Hautene?“ navázal plynule mladý muž sedící naproti. „Lidé zcela odvykli manuální práci a na každou hloupost si pořizují některé z těch odporných nelidských monster. A navíc už je ani nepoznáte podle ohavného zevnějšku! Nemůžete si být jistý, jestli mluvíte s člověkem nebo se zrůdou z Líhně!“ odplivl si do uličky mezi dvěma řadami sedadel.
Vzpomněl jsem si, že se před půl dnem, když přistoupil v zapadlém příhraničním městečku Belanum, představil jako Abelio Rangus. Jméno mi bylo povědomé, patrně nějaký šlechtický výlupek, jehož eskapády plnily společenské sloupky novin.
Okázale jsem zívl a přejel ho jedním okem, na druhé mi padl klobouk. Mladík byl oblečený jako šlechtic na cestách, jen semišový kabátec vyměnil za hnědou koženou kamizolu, kterou mu napínalo velkopanské bříško. Marně se je snažil zkrotit nenápadným korzetem. Krátce řečeno, hejsek zvyklý na obdiv – svého zjevu a především svých peněz, zhodnotil jsem ho a nechal jeho slova, ať kolem mě neškodně proplouvají. Mladý pan Rangus patřil ke stále početnějšímu hnutí za omezení svobod výpěstků, ale mě politika nikdy nezajímala.
V zadní části vagónu seděla početná skupina vesničanů, obtížená koši se zeleninou a podle vůně i špekem a dalšími zabíjačkovými pochoutkami. Z jedné kabely koukala husí hlava, která nás co chvíli oblažila zakejháním.
Vesničané se shlukli do kroužku, a ačkoliv podle krojů pocházeli každý z jiného kraje, drželi pohromadě jako vyplašené slepice a s nikým se nedružili. Pak už tu byl jen můj šlechtic a postarší matrona doprovázející schovanku nebo snad dceru. Dívka byla poněkud odkvetlá, ačkoliv ruměnci ve tvářích zdatně pomáhala líčidly. Ani v rozpuku mládí však nemohla její smutná koňská tvář a vysedlé kostnaté boky přitahovat pozornost.
Podle špitaných poznámek, které si ženy vyměňovaly, jely do hlavního města císařství Lughos Stadtu ukořistit ženicha z dobré společnosti a odvézt si ho na svou venkovskou usedlost. Děkoval jsem komukoliv tam nahoře, že se jejich pozornost soustředila na pana Ranguse. Matka hodnotila mladého šlechtice pohledem cinkajícím tušenými zlaťáky a dcera mrkala zpoza staromódního vějíře přesně jako hrdinky cukrkandlových románů.
A pak tu byl ještě profesor Münchhausen.
„No to snad nemyslíte vážně, mladý muži!“
Hlas suchý jako prastaré pergameny v temném koutě knihovny patřil muži, kvůli němuž jsem tu seděl. Vysoký kostnatý stařík, prototyp od reality odtrženého vědce, se postavil a prskal Rangusovi tváře. Jednou rukou se držel bronzového madla s tepanými lvími hlavami na koncích, aby mu otřesy vlaku nepodtrhly nohy, a druhou komicky mával, jako by poučoval nezdárného studentíka při zkoušce.
„V čem se podle vás liší takový výpěstek od vás nebo ode mě? Jsme všichni z masa a kostí, v žilách nám proudí krev, v hlavě máme mozek. Všichni pocházíme z mateřského lůna!“
Abelio zbledl a přiškrceně ze sebe vypravil: „Pane, považuji vaši poznámku za nanejvýš urážlivou. Považujete snad mou matku za srovnatelnou s tou stvůrou v Líhni, která chrlí své zmetky ve špíně jako nečistá prasnice? Zopakujte to ještě jednou a budete se potýkat s důsledky!“
Slova doplnilo tiché, ale nepřeslechnutelné cvaknutí natahovaného kohoutku. Měl bych to poznat, pistole mě živí už nějaký ten pátek. Zaostřil jsem na Rangusovy ruce – křečovitě svíraly hlavici černé lakované hůlky se stříbrnou hlavicí. Skrytá pistole, došlo mi. Já musel své sterlingerky při vstupu na palubu expresu Uroboros II. odložit.
„Jsem si jistý, že vás profesor Münchhausen nechtěl urazit, pane Rangusi,“ posunul jsem si klobouk z obličeje a narovnal se. „Příliš jste se zabrali do teoretické debaty a vy jste si ji vzal osobně, to se stává, ne?“
Sevřel jsem v uklidňujícím gestu profesorovo rameno. Třásl se jako ratlík. Starý muž nebyl na násilí zvyklý, a přitom ho v posledních dnech zažil tolik. Příliš mnoho lidí toužilo po znalostech skrývajících se v té protáhlé plešaté hlavě. A ještě více jich toužilo po tom, zničit je pokud možno zároveň s hlavou.
„Příště bych prosil lepší volbu slov. Nemám nic proti debatě na akademické úrovni, jsme přece všichni učenci,“ ušklíbl se povýšeně Rangus a stáhl ruku z hlavice hole, takže jsem si ji mohl lépe prohlédnout. Šlo o malou jednorannou pistoli Herman-Düsllingerovy konstrukce ukrytou v rozšklebené mordě loveckého psa. Hračka, ale díky velké ráži na krátkou vzdálenost smrtelná.
„To jistě. Učenci,“ ušklíbl jsem se na oplátku. „Doporučuju přesto volit méně ožehavá témata.“
Jak jsem čekal, na pozadí monotónního hučení motorů se rozhostilo ticho, rušené jen chrčivým dechem starého profesora a ospalým štěbetáním drůbeže. Opět jsem si stáhl klobouk do tváře a začal pochrupovat.
Z polospánku mě vytrhla ohlušující rána a prudké trhnutí. Všechno ve vagonu lítalo a převalovalo se přes sebe jako v obřím kafemlejnku – lidé, zavazadla i zvířata. Vesničané převáželi nejen husu, ale i vrh selat a kočku, která mi přistála na krku a drápky se zaťala do kůže. Skřípot drceného kovu byl nesnesitelný. Po chvíli, která mi přišla jako věčná, se svět přestal točit. Potlačil jsem nával nevolnosti a postavil se na vratké nohy. Nestál jsem na podlaze, ale na boční stěně vagonu. Přišroubované lavice trčely do prostoru a popraskaným oknem jsem viděl travnatý svah.
„Ani hnout, panstvo. Pracky nahoru!“

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).