Christie Golden: Stínoví lovci (Starcraft – Sága Temných templářů 2)

Poháněný živými vzpomínkami dávno mrtvé protosské opatrovatelky a pronásledovaný nenasytnými zergy Královny čepelí, vydává se archeolog Jake Ramsey na nebezpečnou výpravu na legendární domovský svět protossů Aiur. Hledá tam životně důležitou protosskou technologii, Aiur však nachází obsazený zergy. Přesto musí sestoupit do stínového labyrintu pod povrchem a nalézt tam posvátný krystal dřív, než mu vyprší čas – jemu i celému vesmíru. To, co Jake objeví pod povrchem Aiuru, však překoná i jeho nejdivočejší noční můry. V jeskyních se skrývá Ulrezaj – archon sestávající ze sedmi nejsmrtonosnějších a nejmocnějších temných templářů v historii.

„Konečně jsme tady,“ řekla Rosemary a zatřásla s Jakem, aby ho probudila. „Ale co to je? Profesore, ráda bych si promluvila s tvým protosským cestovním agentem. Tohle místo nevypadá, jak jsi mi ho popsal.“
Jake se polekaně vzbudil. Nespal moc dobře a příšerně ho bolela hlava. Promnul si spánky a trhl sebou, zapomněl na bouli, ke které nedávno přišel. Vteřinku trvalo, než Rosemaryina slova zaregistroval. Shodil pokrývku a vstal, ztěžka dosedl do křesla a podíval se na obrazovku, zatímco Rosemary naváděla loď na orbitu domovského světa protossů.
„Ach, můj bože,“ vydechl.
Očekával zelenající se kraj Temlay a Savassana, svět rozsáhlých deštných pralesů a oceánů, zářících měst a tajemných chrámů. Ale planeta na obrazovce byla příšerně znetvořena. Jake se znechuceně díval na obrovské úseky černé spálené země. Sem tam zahlédl malé skvrnky deštných pralesů, připadaly mu uboze malé, přestože ho rozum upozorňoval, že se musí táhnout stovky kilometrů. Jezera, která nalezl, byla hnědá a špinavá. Jen oceány vypadaly, že unikly…
Jakeovou myslí probleskla vzpomínka na rozhovor, který u večeře vedl s Rosemary a Ethanem Stewartem. Ethan něco povídal o Aiuru – Jake se však trochu víc napil alkoholu a soustředil se na sorbet.
Ta dřeň je vážně ze šťávy plodu sammura pocházejícího z Aiuru, řekl tehdy Ethan. Je zatraceně těžké na něj narazit, dokonce i na černém trhu. Dost dobře by tohle mohl být jediný vzorek, který kdy doputoval k ústům terranů.
„Tak tohle tím Ethan myslel,“ řekl, hrdlo mu svíral smutek. Nebyl to zármutek Temlay nebo Zamary, který teď cítil, ale jeho – nepříjemný pocit ztráty, hněvu a zklamání.
Zamaro – co se stalo?
Zergové našli náš domov. Pozůstatky jejich zamoření můžeš vidět i odsud.
Tak to byla ta lesklá krusta, která pokrývala rozlehlé oblasti kdysi úrodné planety. Zergský „creep“, jak ho nazývali lidé. Jake se obával, že začne zvracet.
Proč jsi mi to neřekla?
Nebylo to nutné. Zamara vypadala upřímně zmatená jeho hněvem. Nepřišli jsme sem obdivovat krásu mého světa. Přišli jsme, protože se musíme dostat do podzemních komor a získat ztracenou technologii.
Ale já nechápu, jak se to mohlo stát… nebyl jsem připravený to vidět!
Uvědomil si, že ona nikdy nepochopí, proč se lidé na něco podobného musí připravit. Byla to jen další věc, která mu připomněla, jak moc odlišná Zamara je, přestože se v posledních dnech velmi sblížili. Kladla větší důraz na rozum a logiku než on a poskytovala mu informace na základě „co potřebuješ vědět“.
Sdílím tvou bolest, řekla nečekaně. Byla jsem tam, když se většina z toho stala. To… doufám, že s tebou nebudu muset sdílet, ale možná to bude nezbytné.
Rosemary se na něj podívala, v její tváři rozeznal náznak soucitu. „Proč ti to neřekla?“
„Myslela si, že to nepotřebuji vědět,“ odpověděl, zahanbilo ho, jak zahořkle a podrážděně to znělo.
Rosemary pokrčila rameny. „To už je stejně jedno. Dvakrát se mi nezamlouvá představa, že tam dole přistaneme. O tom, co se tam stalo, jsem něco zaslechla, ale nebylo toho moc. To už všichni zergové a protossové odešli nebo co?“
Mí lidé byli warpovou bránou evakuováni na bezpečné místo.
Jake si oddechl, trochu se v křesle uvolnil. A zergové?
Ti poslouchají správce. Po úspěšném dokončení mise by měli být odvoláni. Aiur byl napaden před čtyřmi lety, není důvod, proč by tu měli zůstávat.
„Říká, že tam žádní zergové nejsou a všichni protossové se přesunuli do bezpečí,“ pověděl Jake Rosemary.
„Dobře. Vypadá to, že přistaneme, najdeme, co potřebujeme, a vypadneme odtamtud. Pak co?“
Pak co?
Odvezeme technologii ostatním protossům.
Kam? A k čemu ten krystal vlastně slouží? Proč jsi kvůli němu tak tajemná?
Právě teď si s tím nemusíš dělat starosti.
Zamaro… tohle už mě začíná vážně rozčilovat. Víš, že ti důvěřuji – a nejen kvůli tomu, že nemám na vybranou.
Její mentální hlas se ztišil, stal se milejším. To vím, Jacobe. Vše ti bude odhaleno, až nadejde správný čas.
Jake si povzdechl. „Najdeme ostatní protossy a oni jí pomůžou. A víc mi toho teď neřekne.“
„Ona ti toho vůbec moc neříká, co?“
„No, stejně jako ty.“ Hned toho odseknutí zalitoval, ale zatraceně, hlava ho pořád bolela.
Rosemary se rozesmála. „Touché,“ řekla. Několik minut strávili potichu, dívali se na zničený svět Aiur, zatímco Rosemary navedla loď do atmosféry a začala hledat vhodné místo k přistání. „Takže žádní zergové ani protossové. Nic dalšího, čeho bychom se měli obávat?“ Ukázala na obrazovku s chemickým složením atmosféry planety. „Můžeme tohle dýchat, profesore? Vypadá to, že v ovzduší zůstala spousta svinstva z bojů.“
Ve vzduchu není nic, co by vám při krátkodobém vystavení mohlo uškodit. Mohla by tu však být zbytková radiace z bojů. Měla by to zkontrolovat. Všechny dříve obývané oblasti…
„…mohou být nebezpečné,“ tlumočil Jake Zamařiny myšlenky. „Nestabilní budovy a tak podobně. S dýcháním by neměl být problém, nezdržíme se tu moc dlouho. Vypadá to, že atmosféra je hustší než na většině terranských světů, ale to by mělo být v pořádku. A říká, že tu žijí divoká zvířata.“
„Není tu, doufám, nic, co by moje puška nedokázala rozstřílet na kusy?“
Jake si vzpomněl na omharu, gigantického dravce, kterého první protossové uctívali jako boha. Obrovský, s třema očima, kopyty a výjimečně ostrými zuby. Vzpomněl si i na další stvoření, jež viděl, od drobných primátů známých jako Malé ruce přes obrovské flegmatické lombady, kteří neustále ryli v zemi, po neuvěřitelně mrštné kal-taary, ty všechny zahlédl očima Temlay, který byl považován za primitiva, ale měl bystřejšího ducha než všichni, s nimiž se kdy Jake setkal. R. M. na místní zvířata pohlížel jako na překážky, a pokud je napadnou, překážkami se opravdu stanou.
Nebyl důvod vyhledávat boj. „Ne,“ řekl s povzdechem. „Jen zvířata.“
Najednou si připadal unavený. Krátký spánek mu příliš nepomohl. Navíc se vrátila bolest hlavy, která se ho držela poslední tři dny cesty. Předpokládal, že to měl čekat. Nebyl na podobné věci stavěný. Chyběl mu pocit, když se prsty prohrabával hlínou, vzrušení z těžce vydobytého archeologického objevu… chyběli mu přátelé a práce, již znal a v které byl dobrý. Jake byl přesvědčený, že za podobných okolností by hlava bolela úplně každého.
Také se dychtil dozvědět, jaké tajemství se Konkláve chystalo odhalit, byl rozmrzelý, že ho vzbudila, právě když se dostávali k zajímavé části.
Každá vzpomínka, kterou s tebou sdílím, má účel, Jakeu. K tomu, co uvidíš, musím přistupovat obezřetně. To všechno je, jak jsi právě řekl, „zajímavé“.
Tomu se tiše zasmál, pak pokračoval v instruktáži.
Dal R. M. koordináty podzemních prostor. Zadala je a začala klesat na přistání.
Jake zaslechl zvuk, který znal už z dřívějška, z loděnice – proximitní poplach. Rosemary se podívala na konsoli. „Co to sakra…“
Ne!
Zamařin mentální výkřik nebyl ani tak slovo jako negativní a naléhavý pocit odporu, který Jakea zasáhl jako rána do žaludku. Připadal si, jako by mu do hlavy zarazili sekáček na led, a na vteřinu všechno kolem zešedlo. Byl rád, že nic nejedl, protože by se jinak pozvracel. Zastav ji! Nepřistávejte!
„Nepřistávej!“ vykřikl chraplavě.
R. M. se zmateně otočila, ale zastavila sestup jen kousek nad zemí. „Co se stalo?“ Na obrazovce se najednou objevil tmavý stín. „Co…“ vyhrkla Rosemary.
Loď se náhle otřásla. Něco žlutobílého a slizovitého pokropilo štít, který okamžitě zmatněl. Po konsoli přeběhly jiskry a vyvalil se z ní černý kouř. K rámusu se přidala další výstražní hlášení. Štiplavý pach spáleniny je nutil kašlat a Jake se znovu málem pozvracel, když mu něco kyselinového popálilo nosní dírky. Jake a Rosemary se odpoutali a vydrápali na nohy. Loď se opět otřásla, jak do nich něco narazilo nebo na nich přistálo.
„Drž se!“ zakřičela Rosemary. Jake upadl na podlahu, ale nebylo čeho se chytnout. Plavidlo, které se vznášelo deset metrů nad zemí, začalo padat a tvrdě narazilo. Jakeovi to vyrazilo dech z plic, nemohl dýchat. Co se tady sakra dělo?
Zamara ho v jeho vlastním těle odstrčila stranou. Donutila jeho plíce pracovat, zvedla ho na nohy, nechala otevřít skřínku se zbraněmi a popadnout zbraň.
Mýlila jsem se. Zergové na Aiuru stále jsou.

• překlad: Jakub Mařík

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).