Stín se šíří, Kolo času 4 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Robert Jordan
 |
Schovaný v hájku vysokých kalin na severním břehu řeky Taren Dain Bornhald odhodil bílý plášť s jasným zlatým slunečním kotoučem na prsou dozadu a zvedl k oku trubičku dalekohledu z tvrdé kůže. Kolem hlavy mu bzučel oblak maličkých kousalek, ale on si jich nevšímal. Ve vesnici Tarenský Přívoz naproti přes řeku stály vysoké kamenné domy na pilotech pro případ jarních záplav. Vesničané se vykláněli z oken či čekali na stupních a hleděli na třicet jezdců sedících na koních v bílých pláštích a naleštěné plátové i kroužkové zbroji. S jezdci se setkala delegace mužů a žen z vesnice. Podle toho, co Bornhald viděl, spíš naslouchali Jaretu Byarovi, což bylo mnohem lepší.
Bornhald skoro slyšel hlas svého otce. Nechej je, ať si myslí, že mají naději, a nějaký hlupák to zkusí. Pak je třeba zabíjet, a jiný hlupák se ho pokusí pomstít, takže dojde k dalšímu zabíjení. Hned od začátku zasaď do jejich srdcí strach ze Světla a ať si myslí, že nikdo nebude zraněn, pokud udělají, co se jim řekne, a nebudeš mít žádné potíže.
Při vzpomínce na otce, nyní mrtvého, zaťal zuby. S tím taky něco udělá, a brzy. Byl si jistý, že pouze Byar ví, proč tak ochotně skočil po tomto úkolu, a Byar bude držet jazyk za zuby. Byar byl Dainovu otci oddaný jako pes a všechnu svou věrnost přenesl i na Daina. Když mu Eamon Valda svěřil tento úkol, Bornhald ani na okamžik neváhal jmenovat Byara svým pobočníkem.
Byar otočil koně a vrátil se zpátky k přívozu. Převozníci okamžitě vyrazili a začali tahat bárku na silných lanech natažených přes rychle plynoucí proud. Byar se podíval na muže u lan. Ti si ho nervózně prohlíželi, jak přecházeli po bárce a pak klusali zpátky, aby mohli znovu uchopit lano. Všechno vypadalo v pořádku.
„Urozený pane Bornhalde?“
Bornhald sklonil dalekohled a obrátil hlavu. Muž s tvrdou tváří, jenž se objevil u jeho ramene, stál zpříma a zpod kónické přílby hleděl přímo před sebe. Dokonce i po namáhavé cestě z Tar Valonu – a Bornhald je hnal celou dobu – mu zbroj zářila stejně jasně jako sněhobílý plášť se zlatým slunečním kotoučem.
„Ano, dítě Ivone?“
„Posílá mě setník Farran, můj pane. To ti Cikáni. Ordeith mluvil se třemi z nich, můj pane, a teď nelze ani jednoho z těch tří najít.“
„Krev a popel!“ Bornhald se otočil na patě a s Ivonem za patami vstoupil do hájku.
Mimo dohled z řeky se mezi kalinami a borovicemi krčili jezdci v bílých pláštích a s nedbalou samozřejmostí drželi kopí či měli luky položené přes sedlové hrušky. Koně netrpělivě podupávali a oháněli se po mouchách. Jezdci čekali bez hnutí. Tohle nebude jejich první přechod přes řeku na neznámé území, a tentokrát tu nebude nikdo, kdo by je zastavil.
Na velké mýtině za muži na koních stála karavana Tuatha’anů, Kočovného lidu. Cikánů. Skoro stovka vozů s koňskými spřeženími jako malé hranaté domky na kolech, omalované směsí barev, z níž až bolely oči, rudá a zelená a žlutá a všechny představitelné odstíny modři se mísily tak, jak se to mohlo líbit jen Cikánům. Lidé sami měli šaty, vedle nichž jejich vozy vypadaly nevýrazně. Teď seděli ve velkém hloučku na zemi a se zvláštně klidnou nejistotou si prohlíželi jezdce. Tichý pláč děcka matka rychle utišila. Opodál ležela hromada mrtvých mastifů, kolem níž už bzučely masařky. Cikáni by sami na svou obranu nezvedli ruku a psy měli spíš kvůli podívané, ale Bornhald nehodlal zbytečně riskovat. Šest mužů podle něj na dohled nad Cikány bohatě stačilo. Ti dokonce i přes strnulé výrazy vypadali rozpačitě. Na sedmého muže sedícího na koni u vozů, kostnatého mužíka s velkým nosem v tmavošedém kabátci, který jako by mu byl i přes dokonalý střih příliš velký, se nikdo ani nepodíval. Farran, vousatá hromada svalů, přes svou výšku i šířku nesmírně rychlý, stál a na všech sedm se zlostně mračil. Setník si v pozdravu přitiskl ruku v kovové rukavici na prsa, ale mluvení nechal na Bornhaldovi.
„Na slovíčko, pane Ordeithe,“ požádal Bornhald tiše. Kostnatý mužík naklonil hlavu a dlouho se na Bornhalda jen díval, než konečně sesedl. Farran zavrčel, ale Bornhald mluvil i nadále tiše. „Tři Cikáni nejsou k nalezení, pane Ordeithe. Neuvedl jsi snad do praxe ten svůj návrh, že ne?“ První slova, která Ordeithovi při spatření Cikánů splynula ze rtů, zněla: „Zabijte je. Nejsou k ničemu.“ Bornhald už zabil hodně lidí, ale nikdy s takovou lhostejností, s jakou mluvil mužík.
Ordeith si prstem zamnul dlouhý nos. „A proč bych je měl zabíjet? Zvlášť když jsi mě sjel už jenom za to, že jsem to navrhl?“ Dneska byl jeho lugardský přízvuk zvlášť patrný. Občas jím mluvil a občas ne, zřejmě aniž si to sám uvědomoval. Další věc, která na něm Bornhaldovi vadila.
„Takže jsi jim dovolil utéct?“
„No, co se toho týče, vzal jsem jich pár stranou, kde jsem mohl zjišťovat, co vědí. Nerušeně, chápeš.“
„A co věděli? Co pod Světlem můžou Cikáni vědět, aby nám to k něčemu bylo?“
„To se nedá říct, dokud se nezeptáš, že?“ utrousil Ordeith. „Žádnýmu z nich jsem moc neublížil a řekl jsem jim, ať se k vozům vrátí sami. Kdo by si pomyslel, že budou mít dost kuráže, aby utekli, když se tu kolem potlouká tolik tvých chlapů?“
Bornhald si uvědomil, že skřípe zuby. Dostal rozkaz jet co nejrychleji, aby se mohl setkat s tímto podivným chlapíkem, který pro něj bude mít další rozkazy. Bornhaldovi se to nelíbilo, i když oba rozkazy měly pečeť i podpis Pedrona Nialla, velicího kapitána dětí Světla.
Příliš toho zůstalo nevyřčeno, včetně Ordeithova přesného zařazení. Malý mužík měl Bornhaldovi radit a Bornhald měl s Ordeithem spolupracovat. Nebylo jasné, zda je Ordeith pod jeho velením, a Bornhaldovi se nelíbil náznak, že by se měl řídit jeho radami. Dokonce ani důvod k vyslání tolika dětí do této zapadlé krajiny mu nebyl jasný. Vykořenit temné druhy, samozřejmě, a šířit Světlo. To bylo bez řečí. Ale skoro polovina legie byla bez povolení na území Andoru – řád hodně riskoval, pokud se o tom něco donese královně do Caemlynu. Bylo toho moc, aby se vyplatilo těch pár odpovědí, které Bornhald dostal.
Všechno se vracelo zpátky k Ordeithovi. Bornhald nechápal, jak může velicí kapitán tomu muži věřit. Pořád se zlomyslně šklebil a díky jeho záchvatům špatné nálady a povýšeným pohledům si Bornhald nebyl nikdy jistý, s jakým člověkem vlastně hovoří. Nemluvě o tom, jak se jeho přízvuk občas změnil uprostřed věty. Padesát dětí, které Ordeitha provázely, byly tou nejmrzutější a nejzamračenější skupinou, jakou kdy Bornhald viděl. Byl přesvědčený, že si je Ordeith vybral osobně, s těmi jejich kyselými výrazy, a to něco prozrazovalo o člověku, jenž si takové lidi sám vybere. Dokonce i jeho jméno, Ordeith, znamenalo ve staré řeči „pelyněk“. Přesto měl Bornhald vlastní důvody, proč chtěl být tam, kde byl. Bude s tím mužem spolupracovat, protože musí. Ale jen tolik, kolik bude muset.
„Pane Ordeithe,“ začal opatrně vyrovnaným tónem, „ten přívoz je jedinou cestou do dvouříčského kraje a ven.“ To nebyla tak docela pravda. Podle mapy, kterou měl, se Taren nedala jinde překročit a na horním toku Manetherendrelly, tvořící jižní hranici kraje, nebyly žádné brody. Na východ se táhly bažiny a slatiny. Přesto musela existovat cesta na západ, přes pohoří Oparů, třebaže mapa končila na kraji té oblasti. Přinejlepším však by průchod tamtudy byl natolik náročný, že by ho mnoho z jeho mužů nemuselo přežít, a on nechtěl, aby se Ordeith dozvěděl ani o této malé šanci. „Až bude čas odejít a my zjistíme, že druhý břeh hlídají andorští vojáci, pojedeš přes řeku mezi prvními. Zjistíš, jak je zajímavé vidět z první ruky potíže, které vznikají, když si musíš vynutit přechod přes tak širokou řeku, je to jasné?“
„Tohle je tvoje první samostatné velení, viď?“ V Ordeithově hlase se ozýval výsměch.
„Tenhle kout země je možná na mapě Andoru, ale Caemlyn tak daleko na západ neposlal výběrčího daní už celá pokolení. I kdyby ti tři mluvili, kdo by uvěřil Cikánům? Pokud už si myslíš, že tu hrozí nebezpečí, nezapomínej, čí pečeť je na tvých rozkazech.“
Na Bornhalda se podíval Farran a skoro sáhl po meči. Bornhald lehce zavrtěl hlavou a Farran nechal ruku klesnout. „Chci přejít řeku, pane Ordeithe. Přejdu ji, i kdyby další zpráva zněla, že Gareth Bryne a královnina garda sem dorazí před rozbřeskem.“
„Jistě,“ řekl Ordeith a náhle se Bornhalda snažil uklidnit. „Ujišťuju tě, že tu získáš tolik slávy jako pod Tar Valonem.“ Jeho hluboké tmavé oči náhle dostaly skelný výraz, jak se zahleděl na cosi v dálce. „V Tar Valonu je taky pár věcí, které chci.“
Bornhald potřásl hlavou. A s ním já musím spolupracovat.
Jaret Byar přitáhl otěže a seskočil z koně vedle Farrana. Byl stejně vysoký jako setník, s protáhlým obličejem a tmavýma, zapadlýma očima. Vypadal, jako by z něj vyvařili i poslední unci tuku. „Vesnice je zabezpečená, můj pane. Lucellin dává pozor, aby nikdo nevyklouzl. Skoro se podělali, když jsem se zmínil o temných druzích. Tvrdí, že to není nikdo z jejich vesnice. Ale taky říkali, že by to mohli být lidi dál na jih, ti prý by se na temné druhy hodili.“
„Dál na jih, ano?“ zeptal se Bornhald rázně. „Uvidíme. Ať se tři setniny přepraví přes řeku, Byare. Nejdřív Farranova. Ostatní budou následovat za Cikány. A ať už se žádný z nich neztratí, ano?“
„Vyčistíme Dvouříčí,“ vložil se do toho Ordeith. Úzký obličej měl zkřivený a ze rtů mu stékaly sliny. „Zbičujeme je, stáhneme je z kůže a spálíme jejich duše! To jsem mu slíbil! A teď ke mně přijde sám! Přijde!“
Bornhald kývl na Byara a Farrana, aby splnili jeho rozkaz. Šílenec, pomyslel si. Pan velicí kapitán mě přinutil spolupracovat se šílencem. Ale aspoň si najdu cestu k Perrinovi z Dvouříčí. Ať to stojí, co to stojí, já svého otce pomstím!
- překlad: Dana Krejčová