Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Srdce v Atlantidě ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Srdce v Atlantidě, Stephen King

King Stephen: Srdce v Atlantidě

A já si marně vzpomínám na to, co jsem kdysi chtěl…

Atlantida je svět, jejž si vytvořila generace Američanů, kteří se dostali na práh dospělosti v době, kdy zazněly první výstřely ve Vietnamu. O Atlantidě byla napsána spousta písniček, jednu z nich si zpívali i američtí středoškoláci v polovině šedesátých let. Atlantida je kontinent, který se pomalu, ale jistě potápí pod hladinu. A Srdce v Atlantidě jsou román, který by byl ještě o něco lepší, kdyby nebyl hororem vůbec.

„…svoji generaci si hnusím a pohrdám jí… Měli jsme příležitost všechno změnit. Skutečně měli. Místo toho jsme se spokojili se značkovými džíny, dvěma lístky na Mariah Careyovou v Radio City Music Hall, slevami za nalétané kilometry, Titanikem Jamese Camerona a penzijním portfoliem…“ říká nadporučík Dieffenbaker bývalému spolubojovníkovi z Vietnamu Johnu Sullivanovi na pohřbu dalšího vietnamského veterána, Pagse.

O několik hodin později umírá John Sullivan v dopravní zácpě na infarkt. Má pocit, že na něj padá celý svět a že jediná záchrana mu kyne z rukou staré vietnamské ženy, jejíž vraždě kdysi v džungli nezabránil a která se mu stále zjevuje jako zhmotněné špatné svědomí. Je mu s bídou padesát let.

Román Srdce v Atlantidě je pokřivenou verzí Myrerova Posledního kabrioletu. Je to generační román o skupině lidí, do jejichž života v mladém věku zasáhla válka. Jenže na rozdíl od té druhé světové, kde byly role mezi dobrem a zlem rozděleny až příliš jasně, je tady všechno jednoznačné podstatně méně. King je ve svých vývodech pesimistický. Ať člověk věří, čemu chce, vždycky má sklony stát se divokou, rozum neovládající zvěří tak jako parta dětí v románu Pán much Williama Goldinga. Záleží na povaze, ne na idejích. V davu či partě se z nás stává anonymní masa, ovládne nás kolektivní násilnické vědomí s chutí ubližovat slabým. A nezáleží na tom, jestli jsme ve skutečnosti slušní lidé a máme pak celý život výčitky svědomí. Jde o ten okamžik, chvíli, kdy se přestaneme ovládat. Proto Willie Shearman s kamarády vykloubí baseballovou pálkou jedenáctileté Carol Gerberové rameno. Proto pan Biderman, majitel firmy s realitami, společně se svými přáteli znásilní a zmlátí matku Bobbyho Garfielda. Proto se tlupa vysokoškoláků na Maineské univerzitě směje postiženému spolužákovi Stokely Jonesovi, když se topí v tajícím sněhu. Proto Ronnie Malefant bez výčitek svědomí ve Vietnamu zabíjí civilisty. Proto se Carol Gerberová zaplete do atentátu připraveném odpůrci války ve Vietnamu, při kterém zahynou desítky lidí.

A přitom román Srdce v Atlantidě začíná pro Kinga tak typicky. Rok 1960 a hlavní dětští hrdinové připomenou To, stejně jako důraz kladený na zdánlivě nevinné detaily přináležející k dětským hrám. Tím, co byly pro To balónky pomalu stoupající z kanálu, jsou pro Srdce v Atlantidě panák nakreslený na zemi společně s hvězdami a kometami nebo ocas draka visící zavěšený na drátech. Tím, co byla pro To postava cirkusového klauna Pennywise, tím jsou pro Srdce v Atlantidě ničemní muži ve žlutých pláštích, nelidské postavy, které spojují naši realitu se světem Temné věže. King učí čtenáře dívat se kolem sebe se zvýšenou vnímavostí. Díky němu má spousta na první pohled banálních věcí nějak jasnější kontury. Svět je plný kouzel, jen si jich musíme umět všimnout.

Všechna kouzla u Kinga však vedou v konečném důsledku k nekontrolova­telné hrůze.

O tom, jaký je King ve vykreslení detailů mistr, svědčí scéna ze zábavního parku, kde Bobby Garfield, jedenáctiletý chlapec a hlavní hrdina nejobsáhlejší první části, hraje s karetním podvodníkem jakousi obdobu skořápek. Motiv slunečnice, kterou má podvodník zastrčenou v buřince, je zde využit bezezbytku a názorně vykresluje atmosféru scény. Od radostného kývání, když podvodník vyhrával, po okamžik, kdy „…dokonce i umělá slunečnice za kloboukem vypadala nespokojeně, poskakovala nějak chmurně, ne vesele…“, když Bobby, chvilkově obdařen zostřeným vnímáním a schopností čtení myšlenek, podvodníka porazil.

Jenže Srdce v Atlantidě jsou o něčem úplně jiném. Po všech těch ne vždy úplně vydařených experimentech s týranými ženami (Dolores Claibornová, Geraldova hra, Rose Madder) jsem v Pytli kostí měl pocit, že se King zkouší vracet k osvědčeným jistotám. Román, jehož hlavním hrdinou je spisovatel, takovou ranou do černého byl (připomeňme si Misery nebo Temnou půli), tak přesně vypočtenou, až se mi zdálo, že King je uvězněný v jakémsi kruhu, ve kterém bezradně tápe a nemůže ven. Jenže teď přišla Srdce v Atlantidě, která jsou popřením všech formálních zásad, jež doposud King zastával. Je to román tak osobní, že i dedikace zní až nezvykle naléhavě. King děkuje přátelům, „…že mi pomohli najít odvahu napsat tuto knihu…“ a ženě: „Bez ní bych to nikdy nepřekonal.“ Čtyři povídky a epilog spojují jedině postavy, které jednotlivými částmi procházejí. Některé se objeví jen v jedné z povídek, o jiných jsou ve všech třeba jen zmínky. Je to román o generaci, jejíž konání bylo zmatené a názory tak pestré a rozdílné, že to King podle mě musel vyjádřit takto. To, že je pro každou povídku zvolena zcela jiná forma („dětský“, takřka dobrodružný úvod je epické vyprávění zcela v intencích Kingovy předcházející tvorby, druhá, „studentská“ část má podobu zkratkovité osobní zpovědi, pro čtvrtou povídku je zase typické prolínání více časových rovin, a tak dále, jako by Kingův projev s každým dalším uplynulým rokem v životě hrdinů byl civilnější a civilnější) není náhoda ani autorská bezradnost, je to rafinovaný způsob, jak přiblížit atmosféru doby, způsob uvažování Kingových vrstevníků.

Ne, Srdce v Atlantidě nejsou román pro milovníky jednoduchých hororů plných krve a usekaných hlav. Ale není to ani kniha pro intelektuálně zaměřené literární vědce, kteří se do všeho pokouší nacpat filozofii. Je to jen poctivý pokus opustit zaběhané koleje a napsat si taky jednou něco pouze pro sebe.

King už si to může dovolit, jak to ale přijmou jeho čtenáři, těžko říct.

  • Stephen King: Srdce v Atlantidě
  • vydal: BETA Dobrovský, Praha 2001
  • přeložila: Linda Bartošková
  • obálka: Studio jš
  • 470 stran / 269 Kč

Recenze byla původně publikována v časopise RAMAX 2/2001.

16. srpna 2007, Jiří Popiolek

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).