Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Špinavý kšefty na North Ganson Street, S. Craig Zahler

Zahler, S. Craig: Špinavý kšefty na North Ganson Street

Po krátké, nepříliš zdvořilé konverzaci s detektivem Julesem Bettingerem spáchá jeden rozrušený obchodník sebevraždu. Kvůli tomuto incidentu je nelaskavý (i když mnohokrát vyznamenaný) policista přeložen a musí se i s rodinou přestěhovat z Arizony na mrazivý sever, do Missouri.

Zchátralé město Victory připomíná bestii v posledním tažení, která postupně pohlcuje své obyvatele i sama sebe. Jeho zaneřáděné ulice pokrývají mrtví holubi a na každého policistu zde připadá sedm set zločinců.

Bettinger dostane za parťáka nerudného, degradovaného desátníka Dominika Williamse. Společně začnou vyšetřovat vraždu, při níž byli zmrzačeni a zabiti dva policisté. Bettinger hledá odpovědi na předměstích Victory, stejně jako v záhadné minulosti svých nových kolegů – mužů, kteří při zatýkání dostali místního drogového dealera na invalidní vozík.

Bettinger a Williams brzy pojmou podezření, že dvojitá vražda policistů není osamocený incident, ale pouhá předehra k řadě dalších…


Byl prosinec, ale slunce, žhnoucí na nebi nad západní Arizonou, se neřídilo kalendářem. W. Robert Fellburn zamžoural na policejní budovu a pozvedl k ústům láhev pálenky, kterou držel v pravici. Vyprázdnil zbytek jejího zteplalého obsahu, odhodil ji a loudavě vykročil po asfaltu parkoviště. Jeho stín se přes vybledlé čáry značení vlekl za ním.

Přiložil dlaň na otočné dveře. Odraz ve skle mu ukázal sedmačtyřiceti­letého obchodníka s nafouklýma očima a řídnoucími blond vlasy, oděného v pomačkaném, tmavě modrém obleku, který byl v podpaždí propocený. Jak si prohlížel svůj nešťastně vyhlížející odraz, přičísl si rozcuchané vlasy a narovnal kravatu. Provedl to automaticky, bezmyšlenkovitě, jako když elektrická trouba provádí samočištění.

Na mysli mu vytanul obraz jedné nádherné ženy a vzápětí nato zatlačil rukou proti tomu smutnému, bledému obličeji zrcadlícímu se ve skle.

Dveře se roztočily a popohnaly obchodníka do recepce policejního okrsku. Nos mu naplnila vůně čisticího prostředku, nebo možná levné limonády. Pohnul nohama a přesunul se po linoleu k recepčnímu stolu způsobem, který připomínal chůzi marionety. Za stolem stál mladý Hispánec v policejní uniformě, s knírem, který vypadal jako obočí.

„Jste opilý?“

„Ne,“ zalhal Robert Fellburn. „Řekli mi, že mám přijít a promluvit si s…,“ podíval se na jméno, které měl černým fixem napsané na pravé manžetě, „detektivem Julesem Bettingerem.“

„Jak se jmenujete?“

„W. Robert Fellburn.“

„Počkejte támhle.“

Recepční vytočil číslo, potichu promluvil do sluchátka, položil ho zpátky, vzhlédl a významně namířil ukazováčkem. „Támhle.“

Robert Fellburn zíral na prst.

„Podívejte se, kam ukazuju.“

Obchodník sledoval neviditelnou linku, která vedla od ukazováčku hispánského mladíka k nedalekému odpadkovému koši.

„Nechápu.“

„Vemte si to s sebou.“

„Proč?“

„Kdyby se vaší snídani zachtělo rozhlídnout se kolem.“

Robert Fellburn to neurvalé zhodnocení svého stavu nijak nezpochybnil, přistoupil k nádobě a zvedl ji. Hispánec ho vzápětí pokynem nasměroval k chodbě, která vedla podél přední strany budovy, obchodník vykročil po linoleu a koš si nesl s sebou. Opět si vybavil obličej té nádherné ženy. Její oči by dokázaly zastavit čas.

„Pan Fellburn?“

Obchodník zvedl hlavu. V otevřených dveřích, které ústily do centrály okrsku, stál štíhlý černý muž v olivovém obleku, vysoký necelý metr osmdesát. Měl ustupující vlasy, unavené oči, a kůži tak tmavou, že téměř pohlcovala světlo.

„Vy jste Bettinger?“

„Detektiv Bettinger.“ Policista mu pokynul ke dveřím. „Tudy.“

Robert zvedl ruku s košem. „Musím se táhnout s tímhle?“

„Pro jistotu.“

Společně oba prošli hlavní uličkou, mezi stoly, policisty, úředníky, kouřícími šálky kávy a monitory počítačů. Dva muži hráli šachy s figurkami, které měly zvířecí podobu, a Roberta z nějakého důvodu pohled na psy s královskými korunkami velmi znepokojil.

Narazil bokem na roh jednoho ze stolů, až se zapotácel.

„Dávejte pozor,“ poznamenal Bettinger a obchodník němě přikývl.

Do cesty se jim postavila stěna z překližky s osmero dveřmi, opatřenými modrozelenými cedulemi. Detektiv ukázal na poslední dveře vpravo a počkal, až Robert vejde.

Kancelář se koupala v paprscích ranního světla. Robertovi připadalo, že mu dloubají do mozku jako prsty nenechavého děcka.

Bettinger zavřel dveře. „Posaďte se.“

Obchodník se posadil na malý gauč, odpadkový koš postavil na zem vedle polobotek za šest set dolarů a vzhlédl. „Řekli mi, že si mám promluvit s váma… Že prý se zabýváte pohřešovanýma osobama.“

Detektiv usedl za stůl a z porcelánového hrnečku s obrázkem usměvavého sluníčka vytáhl tužku. „Jak se jmenuje?“

„Traci Johnsonová.“

Grafitová špička se čtyřikrát pohnula a zaváhala. „S měkkým i nebo ypsilonem?“

„S měkkým i.“

Bettinger napsal i, udělal nad ním tečku a pokračoval v psaní.

To Robertovi připomnělo jednu Tracinu oblíbenou zvláštnůstku: když se podepisovala, vždycky udělala nad i kroužek, jako by jí bylo dvanáct.

„Kdy jste ji naposledy viděl?“

Obchodník zneklidněl. „Řekli mi, že mám počkat osmačtyřicet hodin.“

„To nikde v předpisech není.“

„Předevčírem. Kolem půlnoci.“

Bettinger si zapsal: Sobota osmého. Půlnoc.

„Nepíšete si to do počítače nebo tak něco?“

„To udělá kolega, později.“

„Aha.“

„Traci je černoška?“ zeptal se detektiv.

„Afroameričanka. Ano.“

„Jak mladá?“

Robert Fellburn se zadíval do Bettingerova tmavého, hranatého obličeje, nevyzpytatelného jako maska. „Co prosím?“

„Kolik jí je?“

„Dvacet dva,“ připustil obchodník.

„Jak byste popsal svůj vztah k té ženě?“

V obchodníkově mysli se vynořil obraz nahého, karamelového těla. Traci ležela na posteli povlečené v kaštanovém hedvábí, a její bujný zadeček, stehna a prsa se koupaly v teplé záři svíček, které voněly Orientem. V očích, jimž tak rád podléhal, jí tančila světýlka, stejně jako na dokonalých hranách diamantu, který zdobil její levou ruku.

„Jsme zasnoubeni.“

„Žije s vámi?“

„Většinou.“

„Než zmizela, všiml jste si něčeho neobvyklého?“

Robertovi poskočilo srdce, když si připomněl sobotní večer. „Byla vyděšená – její bratr se dostal do potíží a… a potřebovala pomoc. Nechtěla mi to říct, ale…“ Najednou se mu stáhlo hrdlo a věta zůstala nedokončená.

„Jak se její bratr jmenuje?“

„Larry.“

Bettinger si to zapsal. „A do jakých potíží se Larry dostal?“

„Dlužil někomu peníze – hodně peněz. Měl potíže s hazardem.“

„Bylo to poprvé, co vás Traci požádala o pomoc a šlo o jejího bratra?“

„Ne.“ Robert Fellburn si prohlížel ruce. „Stalo se to už i dřív.“

„Kolikrát?“

„Asi třikrát.“ Z jeho úst vyšel bolestný vzdech. „Doufala, že s tím přestal, po tom, co se stalo posledně – slíbil… přísahal, ale… no, zkrátka… nepřestal.“

Bettinger vrátil tužku do hrnku.

Robert vypadal zmateně. „Nepotřebujete si to zapisovat?“

„Kolik?“

„Pardon?“

„Kolik jste jí dal onu sobotu?“

„Sedmdesát pět.“ Obchodník si odkašlal. „Tisíc.“

„A předtím to byly menší částky – dva až pět tisíc.“

To už neznělo jako otázka, ale Robert přesto přitakal. Cítil, jak se mu svírá žaludek. Tím to ale neskončilo. Pomyslel na svou ex-manželku, svoje dvě děti, a na dům, který spokojeně sdíleli, než loni v březnu potkal Traci na jednom VIP večírku.

„Ti chlápci, co jim její bratr dlužil, byli z mafie,“ vypravil ze sebe. „Tvrdila, že… že ho zabijou – že možná půjdou i po ní – pořežou jí obličej, když –“

„Chcete něco z automatu?“ zeptal se Bettinger a vstal od stolu. „Já osobně mám nejradši skořicový sušenky, ale věčně slyším –“

„Detektive! Tohle je vážné!“

„Není. A jestli zařvete ještě jednou, tak jsme domluvili.“

„Já… omlouvám se.“ Robertův hlas zněl slabě a vzdáleně. „Jde o mou snoubenku.“

„Až si přinesu sušenky, ukážu vám pár složek a vy se na ně podíváte. Uvidíme, jestli ji dokážete identifikovat.“

„Jaké složky?“

„Ty s prostitutkama.“

Obchodník vrazil hlavu do koše a zpěněný obsah jeho vnitřností se rozpleskl po dnu nádoby. Takřka orgastické stahy zmítaly jeho trávicím ústrojím.

„Díky, že jste to vyklopil do toho kýblu,“ poznamenal Bettinger. „Nechcete přijít jindy?“

Robert, kterému z pusy ještě ukapávalo do koše, neodpověděl.

„Dovolte mi vás trochu vzdělat, pane Fellburne,“ řekl detektiv. „Traci už nejspíš zmizela z města. Má peníze, které jste jí dal – z vlastní vůle –, což není nic, co by vyžadovalo federální pátrání. A i kdybychom ji dostali, věc půjde k soudu, kde budete muset vysvětlit soudci – nejspíš taky porotě – jak vás černá šlapka, o polovinu mladší než vy, podojila jako výstavní stračenu.“

Představa, že by měl ještě víc ztrapnit ex-manželku a děti, Roberta vyděsila.

„Je Traci pěkná?“

Robertova hlava, stále vězící v koši, přikývla.

„Jak ze žurnálu,“ pokračoval Bettinger. „Prachatý predátor středního věku naletěl jedný fešný černý holce. Nevěřím, že tohle divadlo opravdu chcete dohrát jen kvůli pětasedmdesáti tácům a prstenu s diamantem.“

Robert Fellburn zvedl hlavu a utřel si ústa, zatímco k němu Bettinger přistoupil.

„To jste opravdu myslel vážně, že si nějakou Traci s měkkým i vezmete za ženu?“

Obchodník si odkašlal. „Sice jsme jako den a noc, ale… proč by ne? Takové věci se dějí pořád.“

„Ne, ve skutečnosti ne.“

V místností se rozhostilo hloubavé ticho. Detektiv otevřel dveře. „Je to všechno?“

Robertova zubožená hlava znovu přikývla.

„Ten koš si vemte s sebou,“ vyprovodil ho Bettinger. „A přestaňte být tak naivní.“

To co zbylo z Roberta, se zdvihlo z gauče, vyšlo ze dveří a odcházelo stejnou cestou, jakou to sem přišlo. Měl dost času uvědomit si, kdo je – sedmačtyřicetiletý muž, jenž přišel o rodinu, peníze i důstojnost, ale ne kvůli mladé pěkné prostitutce. Mohl si za to sám, tím, že byl nevděčný, nedokázal ovládat své touhy a nalhával si něco, co vůbec nebyla pravda. Představil si, jak stojí před knězem, dívá se do očí Traci Johnsonové a odříkává společnou přísahu, a v ten okamžik pochopil, že se choval jako popletený, směšný blázen, jako jedna z těch šachových figurek, které před chvílí viděl – obyčejný pes, co má náhodou na hlavě korunu a namlouvá si, že je král.

Robert Fellburn naštěstí věděl, jak se s tím ponížením má vypořádat.

Odhodlaně přistoupil k recepčnímu pultu, narazil odpadkový koš mladému Hispánci na hlavu a sebral mu poloautomatickou pistoli. Zevnitř nádoby se rozlehl vyděšený výkřik a policista, oslepený zvratky, se bezmocně zapotácel.

W. Robert Fellburn si vložil do úst ocelovou hlaveň, palcem zbraň odjistil a stiskl spoušť. Vzápětí se všechny jeho vzpomínky na osobní hanbu ocitly na stropě v podobě šedorudých skvrn.

2. července, S. Craig Zahler

Špinavý kšefty na North Ganson Street

Špinavý kšefty na North Ganson Street
Vložit do pytle na zboží  Koupit 349 Kč 244 Kč