„Nepotopilo jej šest století válek a pirátských útoků! Za šest století žádná bouře nezalila jeho podpalubí! Máme snad věřit, že Chathrand a jeho legendární kapitán padli za oběť neškodné letní bouřce?“ A není to jen pisatel zprávy z Etherhorde Mariner, kdo pochybuje. Co by to přece bylo za příběh, v němž majestátní koráb – tak nádherně zobrazený na obálce – potopí pouhá nepřízeň počasí? Zvlášť, když název slibuje mnohem, mnohem víc…

Dokážete si vybavit ty staré dobré časy s dobrodružným čtivem pokoutně hltaným ve světle baterky či pod lavicí v nudné hodině zeměpisu?
Chvíle, kdy se písmenka jen míhala před očima, nevadily několikastránkové popisy mořské fauny a stačilo tak málo k pocitu, že stojíte uprostřed černé Afriky vedle statečného plavčíka Dicka Sanda, po stopách Kary ben Nemsího vyrážíte osvobodit zajatce z rukou otrokářské bandy, číháte v potemnělé džungli na lidožravého pruhovaného ďábla, nebo se jako hrdinní korzáři plavíte široširými oceány?
Celá literatura znamenala jen několik málo slov. Napětí. Dobrodružství. Dálky. Hrdiny tak vzdálené, s nimiž však nebylo těžké se ztotožnit a snít o jejich světě, mnohem pestřejším a sytějším než je každodenní realita.
Je snadné se poddávat nostalgii, říkat si, že takové knihy se dneska nepíšou a snad je to i dobře, protože jedinečné okamžiky se neopakují a při návratech se člověk diví, co v něm vzbuzovalo nadšení… a pak potkáte příběh pocházející ze staré školy, který si však sbalil svých pět švestek a utábořil se v hájemství fantastiky.

Mladý Pazel Pathkendle pochází z podrobeného národa a jako plavčík to rozhodně nemá lehké, i když odhlédneme od daru-nedaru jeho kouzelnické matky.
Thasha, dívka z bohaté a urozené rodiny, má svým sňatkem zpečetit mír mezi národy. Samozřejmě se nikdo neptá na její stanovisko.
Královský špion Sandor Ott rozehrává ve stínech své hry, jež sahají dál a hlouběji, než si mnozí dokáží představit.
A úmysly námořního kapitána Rosea se také sotva dají nazvat průzračně čistými, přestože on sám mluví o poslední plavbě a následném odchodu z veřejného života.
Když k tomu přičteme tajemné klany „šmejdů“ slídících po palubách, množství vedlejších postav, to vše zahustíme, promícháme, zalijeme (radši) dávno zapomenutou historií s pár kapkami magie a necháme podusit ve vlastní šťávě.Figurky nejsou rozestavěny vůbec špatně a vzbuzují představu zajímavé hry. Mnozí se jen mihnou – abyste je potkali o několik desítek stránek dál, po vzoru pušky visící v prvním dějství na stěně.

Je nutné si ale uvědomit, že psychologie postav není o mnoho komplikovanější než bývá zvykem v postarší dobrodružné literatuře – a charaktery navzdory přebroušení podle současného vkusu v zásadě fungují i mluví podobně.
Nelze však zapomenout na prostředí. V hlavní roli je totiž… CHATHRAND.
Ano, čtete správně.Chathrand. Jedinečná loď, jíž není rovno. Loď, jejíž požehnání zní:

Čaroděj, sultán, bouře: ni jeden nebude mým pánem.
Žádný praporec není širý jak mé poslání,
žádné moře hluboké jak sen mého stavitele.
Noc pozře mě až tehdy, až pozře celou zemi.
Pak vyschlý budu ve větru spát v hlubinách hlubin,
vedle dětí svých odlouděných.

Ale i přes rozměry, úchvatnou konstrukci a celkovou výjimečnost je život na něm podobný životu na jakémkoli jiném plavidle. Ono je těžké si zachovat věčný pocit úžasu, když musíte drhnout palubu, čistit latríny a vykonávat množství dalších činností, které si nikdo příčetný při slovním spojení „námořní romantika“ hned nevybaví…
Pestré, barvité kulisy určují směr, tempo, dynamiku příběhu. Tohle totiž není sterilní historka, kterou můžete přesadit z prostředí do prostředí a v zásadě se nezmění.
Autor svůj svět zná. Vidí jej před očima a neváhá zahlcovat popisy spojenými s neuvěřitelným množstvím prokreslených detailů. Krom atmosféry to bohužel plodí také situace, kdy je prostě poskytnutých informací příliš.

Už na prvních stranách Spiknutí Ryšavého vlka je čtenář ovanut závanem starosvětskosti, stejné, jaká vane z dobrodružných románů z konce devatenáctého století.
Ano, mám na mysli knihy o ušlechtilosti bukanýrů, zrádných Portugalcích, o krásných ženách v nesnázích, tajemných zvycích domorodců a hrozivých intrikách ve vzdálených koloniích. Vyprávění, kde se vedle sebe skví ušlechtilost hrdinů vedle mrzkosti padouchů, a prakticky není možné tápat v tom, kdo hraje na čí straně.
A v rámci stejných pravidel se pohybuje Redickova kniha – ať už jde o přístup k vyprávění či začlenění různých stylistických prvků pro rozšíření pohledu. Vložené dopisy či deníkové záznamy nejsou autorovi cizí a textu vyloženě sluší.

Dalo by se říct, že se Spiknutí Ryšavého vlka se svou koncepcí podobá samotnému Chathrandu. Ten ale tentokrát postrádá kapitána schopného srovnat celou posádku do latě, třebas devítiocasou kočkou. Ne že by chybělo nadání. A už vůbec ne, že by nebyla snaha.
Naráží však na rozmáchlost celkového děje a příliš fotogenického prostředí vynucujícího si pozornost. Jednotlivé prvky, místo aby byly spleteny do pevné lodní smyčky k ukotvení u mola čtenářské pozornosti, chvílemi podkluzují. Než se čitatel zorientuje, zjistí co je co, co kde je, kdo je kdo, kdo s kým zrovna táhne a proč, koráb se nezpomalen řítí proti skalnatému pobřeží.
Ve chvíli hrozící katastrofy se ale posádka dokáže vzpamatovat a dovést loď do velkolepého finále, jež… postavme se tomu přímo. Spiknutí Ryšavého vlka je první kniha ze série a přestože dokáže fungovat sama o sobě, poslední stránky připravují půdu pro další díly.

Robert V. S. Redick je na literární palubě nováčkem – přestože se již dříve vypisoval osm let na dosud nevydaném románu Conquistadors, odehrávajícím se v Argentině 70. let. Jeho vstup do fantastiky není možné přehlédnout či bagatelizovat. Spiknutí Ryšavého vlka se sebou přináší něco, co se příliš dlouho pohybovalo na okraji… a to v podobě, která je suverénní, nechybí jí ambice a v žádném případě se netváří jako „já jsem jenom Béčková dobrodružná fantasy, buďte na mě hodní“.
Autor se vrací do časů Julese Verna, Karla Maye a mnohých dalších, vyloví to nejlepší, co se dá nalézt, přetaví v jednom kotli se vším, co se za posledních sto let změnilo… a výsledkem je kniha. Pozoruhodná kniha, která si však nese své dědictví v každém slově, v každé stránce, v každé kapce inkoustu.

Ne každému se bude líbit stejně – a některým se nebude líbit vůbec.
Příběh ocení především mladší věkové ročníky a ti, kdo zatouží po návratu do čtenářských starých dobrých časů bez obav z vybledlých barev kdysi tak milovaných dobrodružství. Ostatní budou mít sklon si všímat nedostatků objektivních i subjektivních, a jakmile začnou a nepřestanou včas, nezbude jim než žasnout, kam se ztratilo kouzlo knihy a proč na ně Spiknutí Ryšavého vlka působí jako vyplavený vrak Chathrandu líně se válející na pláži.
A v takové chvíli je pak vskutku jedno, že „ve všech putykách hlavního města lze slyšet ŘEČI O NEČISTÉ HŘE.“
Série Dobrodružství Chathrandu se plaví dál s hrdě vztyčenými plachtami. A nezbývá, než jí přát dobrý vítr – přiváží totiž dálky, dobrodružství a sladkou nostalgii.

• Robert V. S. Redick: Spiknutí Ryšavého vlka
• překlad: Zdeněk Uherčík
• Argo, Praha: 2010
• obal: Edward Miller
• 416 stran/ 398 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).