Spad, František Kotleta
 |
Je po válkách, které nikdo nevyhrál. V sutinách Prahy přežívá pár desítek tisíc lidí a snaží se ze všech sil uchovat něco jako civilizaci. Jenže zbytek světa nemá o civilizaci zájem. Zbytek světa chce za každou cenu přežít, a to zpravidla na úkor někoho jiného. A tak lidský život nemá moc velkou hodnotu – možná několika masových konzerv nebo pilulek proti ozáření. A čím dál od někdejšího hlavního města, tím divočejší poměry panují. Skupina válečných veteránů musí Prahu opustit. Čeká je cesta územím, kde se každou chvíli mění vláda podle toho, kdo má v jaké přestřelce navrch, kdo tam zrovna přitáhne a má víc chlapů nebo střeliva. Musí totiž splatit jeden dluh. Čestný dluh z časů, kdy takové věci měly ještě hodnotu. Vítejte v roce 2050 v nejponuřejším románu Františka Kotlety.
Chlápky, kteří šli po stopách starého tankisty, jsem poznal hned. Čpělo to z nich na první pohled, jako když do ohrady plné ovcí vlezou tři vlci. Nemusejí ani na ty ovce vrčet nebo je prohánět, stačí, jak sebejistě se nesou. Ve tvářích těch chlapů bylo jasně vidět, že kdyby chtěli, mohli by mi vystřílet celý bar dřív, než by Vrána v ruce vyměnil karty za špatně promazaného lugera, který se mu fešácky houpal v podpažním pouzdře.
„Můžu vám nějak pomoci? Tenhle bar je můj,“ roztáhl jsem ústa v úsměvu, ale ty tři jsem neošálil. Vlk vlka pozná.
„Ten postřelený, kde je?“ vyštěkl na mě jeden z chlápků. Měl polský přízvuk, takže nejspíš někdo z bývalého pohraničí. Roztáhl přitom svůj kožený kabát, aby ukázal dvě pistolová pouzdra za pasem. V obou si hověly čezety, alespoň podle mého skromného odhadu. Pod kabátem měl jenom bílé, trochu průhledné tričko, takže jsem zahlédl část levého ramene. Neslo jasnou známku nemoci z ozáření.
Další dva se rozestoupili strategicky kolem baru. Jeden mě hlídal na mé třetí hodině, druhý sledoval osazenstvo baru. Nikdo z hostů si zatím nevšiml, že majitel hospody má problémy.
Sam dokončil svůj oblíbený prvorepublikový cajdák o slunečnici, co se každý den otáčí za sluncem nebo co, a otočil ke mně svůj zjizvený obličej s jedním okem, které vyčuhovalo zpoza dlouhých vlasů stýkajících se na krku s mohutnými vousy. V tu chvíli se na něj hned zaměřil jeden z drsňáků a moc si přitom nevšímal Alice, která ze stolů pobrala nějaké špinavé sklenice a nenápadně se přimotala ke dvěma mládencům, kteří opodál vášnivě hráli kulečník.
„Jen hrej, Same. Hosté se chtějí bavit,“ vyzval jsem ho a dodal: „Co třeba »Jen pro tendnešní den«?“
A Sam začal hrát.
„Tak co? Dejte nám toho chlápka, nebo si ho najdeme sami, a to vážně nechcete,“ prohlásil sebevědomě šéf nezvaných hostů. Kdyby věděl, že Jen pro ten dnešní den je stará bojová píseň 3. brigády, takzvané guvernérovy armády, a zároveň nástroj, s jehož pomocí se v podobných případech vzájemně koordinujeme, nejspíš by tak sebevědomý nebyl. V okamžiku, kdy se totiž Sam svým prokouřeným chraplákem dostal k „po ničem jiném netoužit“, už do klavíru bušil jenom levou rukou. Tou pravou vytrhával zpod své otáčivé židličky revolver.
¤ ¤ ¤
Prázdné špinavé sklenice ležely na kulečníkovém stole a Alice v ruce svírala jedno tágo ze stojanu u kulečníku. Na „netoužit“ se vrhla po bouchačovi, který stál kousek od ní a sledoval štamgasty, místo aby se koukal na kolena postarší servírce. To by mu totiž zachránilo život.
¤ ¤ ¤
„… netoužit,“ zazpíval Sam a já se natáhl po svém revolveru. Naštěstí o chvíli později, než Sam přestal hrát a nečekané přerušení písně vyvedlo šéfa té nezvané partičky z koncentrace. Ohlédl se směrem ke klavíristovi a v tu chvíli jsem do něj narval tři kulky ze svého pythona.
--- — ---
Ušli jsme dalších tři sta metrů. Břeh řeky se prudce stáčel k východu, jak si tu našel nějaké nové koryto. Poslali jsme ostatní napřed a vyrazili zpátky k hromadě. Běželi jsme. Nebyl čas se krýt, respektive nechtěli jsme se tu zdržovat déle, než bylo třeba. Alice se rozběhla širokým obloukem, já se hnal přímo.
Uslyšel jsem, jak se za hromadou sesulo několik kamenů. Ví o nás. Za běhu jsem tasil revolver a přidal. Ještě pár kroků a uvidím, kdo to je. Alice byla ale rychlejší. Jako vždycky.
„No, kurva?“ zaklel jsem.
Alice se prala s něčím malým. Byl to sotva osmiletý kluk. Alespoň podle velikosti. Samá ruka a noha, tělo vyzáblé. Na hlavě mu chyběly vlasy. Vrčel a pískal jako velký mrštný hlodavec zahnaný do kouta. Byl celý nahý. Jen kolem krku nosil nějaký kus hadru. To se mu stalo osudným. Alice ho za něj přitáhla a trochu přidusila. Pak mu zkroutila jednu ruku za záda a zasedla nohy, aby se nemohl hýbat.
„Co to je, proboha?“ nechtěl jsem věřit vlastním očím.
„Za… zappo, za… zappo,“ řekl kluk. Nebo to byl dospělý muž, těžko říct. V očích měl jen strach a jinak nic. Konečně jsem si ho také mohl prohlédnout. Kůži měl nejen špinavou, ale i divně zrohovatělou. Některé prsty mu chyběly – nemoc z ozáření.
„Co s tím?“ zeptal jsem se a instinktivně natáhl kohoutek revolveru.
Alice se zhluboka nadechla a odplivla si.
„Nic, necháme to běžet,“ řekla nakonec, v jednu chvíli toho tvora pustila a mrštně vyskočila na nohy. Ten se otočil na boku a začal upalovat. Nejdřív po čtyřech, ale pak se váhavě postavil na zadní a zmizel v troskách.
„Padáme odsud. Chci být co nejdřív co nejdál to půjde,“ řekla Alice a rychlým krokem jsme vyrazili zpátky k ostatním..
- František Kotleta: Spad
- Epocha, 2016
- obálka: Piotr Wojciech Cieslinski
- 320 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 269 Kč)
