Soumrak (Starcraft – Sága temných templářů 3) , EXKLUZIVNÍ UKÁZKA
 |
Krátce po zdánlivé porážce temného archona Ulrezaje na protosském domovském světě Aiuru se Jake a Rosemary při útěku opravenou warpovou branou rozdělují. Rosemary spolu s ostatními uprchlíky dorazí na Shakuras, zatímco Jake je odkloněn jinam. Ale Jakeovi už nezbývá mnoho času, jejich nepřátelé se přeskupují a Zamařina esence musí být z Jakeovy mysli odstraněna dřív, než bude příliš pozdě. Jake ví, že musí přežít dost dlouho, aby mohla Zamara předat svá životně důležitá tajemství. Ale která frakce – Valerián, zergové nebo zotavený a postupně sílící Ulrezaj – je najde jako první? Jeho jediná naděje spočívá v legendárním Zeratulovi, ale Jake brzy zjišťuje, že i temný templář může mít… krizi víry.
Jake běžel vstříc vířící mlze uvnitř warpové brány, potlačil instinkty a při jejím probíhání ani trochu nezpomalil. Najednou všechno potemnělo, jen aby se po chvíli velmi rozjasnilo a ochladilo a zem byla náhle tak kluzká, že mu na ní podjely nohy.
Pokusil se převalit, což by se mu dozajista podařilo, kdyby se o to nepokoušel na ledu. Takhle jen tvrdě narazil do zmrzlé krusty, sjel po ní a skončil v sněhové závěji.
Myslel jsem, že Shakuras má být poušť, pomyslel si podrážděně směrem k Zamaře, když se vyškrábal na nohy. Raději se plahočil sněhem, který mu dosahoval po stehna, než aby se pokoušel vstávat na ledu.
To je, přišla k zešílení klidná odpověď. Nejsme na Shakuras.
Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU Z KNIHY SOUMRAK
Jake se otřásl, když se do něj zakousl vítr. Jakmile probíhal branou, silně se potil kvůli vlhkému dusnu na Aiuru (a také zapracovaly nervy) a teď cítil, jak mu oblečení doslova přimrzá ke kůži. Pevně se objal rukama. Kde to sakra jsme, co se podělalo a co s tím uděláme?
Jake zamžoural do jasného světla, které se odráželo od sněhu, a rozhlédl se všemi směry. Jediné, co v arktické krajině viděl, byl sníh, další sníh a pro změnu cosi, co připomínalo ledovce. Brána byla jediným důkazem, že toto místo někdy navštívila vyspělá inteligence.
Nevím, kde jsme, a nezáleží na tom. Ohledně toho, co se stalo, mám, jak vy lidé říkáte, „tušení“.
Požádala ho, aby jí na chvíli přenechal tělo, a jakmile poslechl, překvapilo ho, s jakou jistotou pohybovala jeho nohama po kluzkém povrchu, když ohmatávala slabě světélkující povrch brány. Chlad ustoupil, jen trošku, a Jake znovu žasl nad technologií Xel’Nagů. Kombinace přírody a vědy, mentálních sil a věcí, jimž obyčejný člověk nemohl rozumět… byl to malý zázrak.
Ucítil její znepokojení a obavy. Co se stalo? Něco je špatně?
Je to, jak jsem se obávala, odpověděla Zamara. Cesta na Shakuras je zablokovaná. Oni nám – myslím, že termín, který bys pochopil, je „zabouchli dveře před nosem“.
Zabouchli dveře před nosem? Proč by nám je sakra zabouchli?
Je to moudré preventivní opatření, přestože nám se zrovna nehodí. Když posledně protossové utíkali z Aiuru na Shakuras, zergové je sledovali. Jen s velkými obtížemi se podařilo ubránit přežití protosské rasy a planeta z té bitvy dodnes nese jizvy. Domnívám se, že jakmile protossové strážící bránu zjistili, že Rosemary a její společníci přišli z Aiuru, nařídili bránu na Shakuras uzavřít a přesměrovali nás sem. Náznak pobavení. Ať už je to „sem“ kdekoliv. Warpové brány jsou produktem technologie Xel’Nagů, ne protossů. Na tohle místo nemám žádné vzpomínky. Věřím, že jsem první protoss, který ho kdy spatřil.
Jake byl vzdělaný člověk, záhady a objevy ho fascinovaly. Kdykoli jindy by byl stejně uchvácený jako Zamara a chtěl by nové místo prozkoumat. Ale on mrznul, byl vyděšený a náhlé bodnutí bolesti ve spánku mu připomnělo, že umírá.
Ale… právě jsi řekla, že si myslíš, že Rosemary a ostatní protossové prošli skrz. Myslíš, že strážné přesvědčí, aby bránu znovu otevřeli?
Uvědomoval si, že i ona si dělá starosti, ale při jeho slovech jím projel vřelý a uvolněný smích.
Kdybys byl protoss, jak bys na Rosemary reagoval?
Och, můj Bože, pomyslel si. Máš pravdu. Pravděpodobně jednu vrazila prvnímu protossovi, který se jí připletl do cesty.
To si nemyslím. Možná si to bude přát, ale už se poučila. Změnila se.
Při zmínce o měnění lidí si Jake mimoděk vzpomněl na protossy, se kterými si pohrával Ulrezaj – na Podvedené.
Ale ano, byla by toho schopná. Věřím však, že protossové nám časem umožní na Shakuras přístup.
Časem? Já tu dlouho nevydržím. Nepřežiju tady ani několik minut, ne bez přístřešku a jídla.
Já vím. Nech mě přemýšlet.
Nechal, vzal si od ní zpátky tělo a pohyboval se tak rychle, jak se jen na kluzkém povrchu odvážil, aby se zahřál. Šortky, vesta bez rukávů a tenké tričko, nejvhodnější oblečení do vlhkého tepla a pod nemilosrdné slunce Aiuru, mu tady až tak vhodné nepřipadaly.
Rozhodla jsem se. Znovu prosím o tvé ruce.
Díval se, jak je opět zvedá nad bránu a začíná – s něčím, co bylo nutné k jejímu přeprogramování.
Tak co uděláme?
Znovu projdeme bránou.
Zasmál se, bylo to takové chraplavé zaštěkání. Přestával cítit ruce a obličej. Na Shakuras se nedostaneme, tak kam chceš jít? Jak najdeme temné templáře, ke kterým se potřebujeme dostat?
Když nám prozatím brání v dosažení Shakuras, domova temných templářů, budeme hledat pomoc u temného templáře, který na Shakuras pravděpodobně není.
Kdo je to?
Prelát Zeratul.
Jakeovu mysl náhle zaplavily obrazy a vzpomínky, žádnou z nich nedokázal pojmout v celé její komplexnosti, ale postačily, aby si udělal dobrou představu o povaze tohoto temného templáře. Určující charakteristiky, jimiž se honosil, byl vysoký věk a moudrost. Přestože Jake věděl, že aiurští protossové a temní templáři přísluší ke stejné rase, nacházel menší fyzické rozdíly. Kůže protossů, s nimiž se spřátelil, byla modrá nebo šedá. Zeratulova vypadala téměř purpurová, velmi tmavá kolem hluboko posazených očí, ale světle levandulová u výrůstků, což byla další věc, která ho odlišovala od ostatních. Alzadar a Ladranix měli kůži téměř hladkou, bez boulí a hřebenů, které by hyzdily jejich rysy. Zeratul měl navíc dlouhou úzkou bradu barvy slonoviny.
Byly tu i další rozdíly v tom, jak ho skrze Zamaru vnímal a cítil. Aiurští protossové mu připadali nazlátlí jako slunce, ale temný templář jako by byl před jeho duševním zrakem zahalený stíny. Jednu Zeratulovu paži obtáčel náramek, jenž Jakeovi připadal povědomý, podobný už viděl v akci, když Ladranix odsekl krystal, který teď Jake nosil v jedné z mnoha kapes vesty. Tento kousek zbroje usměrňoval psionickou energii a umožňoval templářům používat překrásné, elegantní a smrtelné psi čepele. Zeratulův náramek byl tmavší a Jake si nebyl jistý, zda za to nemůže jen jeho představivost, že kolem zbraně vidí vířit stíny. I zbytek oblečení byl tmavý – jemná těžká róba rezavé barvy lemovaná hnědou kožešinou. Jake věděl, že nervové výběžky byly rituálně odstraněny podle tradice temných templářů. Zůstal jen krátký shluk, který si svázal do koňského ohonu. Temní templáři kvůli tomuto sebezmrzačení nemohli nikdy vstoupit do Khaly, i kdyby si to později přáli. Bylo to vzdorné a nevratné gesto.
Jake pomyslel na Raszagal, na její pýchu a ohromující intelekt. Vzpomněl si na ostatní temné templáře, které hnali jako zvířata do mimozemské lodi, plavidla, o němž si nikdo nemohl být jistý, že bude řádně fungovat. Vykázáni do exilu, protože v Konkláve vzbuzovali strach.
Neuvědomil jsem si, že máš vzpomínky někoho, kdo je známý temný templář! Chci tím říct po jejich vyhnání. Těším se, až se o nich něco dozvím z první ruky – no, tak z první ruky, jak jen opatrovatel může. Zdají se být ublížení.
Také jsou. Opravdová tragédie je, že Konkláve upřímně věřilo, že jejich zabití – rozhodnutí, které je Adun přinutil zmírnit na vyhnanství – je to nejlepší, co mohou pro dobro protosské rasy udělat. Ale temní templáři nezaháleli. Naučili se mnoho, mnoho věcí, když po staletí v exilu zkoumali Prázdnotu. Pokud budeme mít štěstí, se Zeratulem se setkáš.
Ty víš, kde ho hledat? Nadšený představou, že potká mocného temného templáře, Jake na okamžik zapomněl na mrazivé okolí. Jako by tak chtěla odpovědět na jeho otázku, brána začala hučet a zářit, znovu se aktivovala. Uvnitř se zformovala mlha, otáčela se ve směru hodinových ručiček.
Zamara zaváhala.
…ne tak přesně.
Skvěle. Chystali se poskakovat warpovou bránou po galaxii a hledat temného templáře, který jim možná dokáže pomoci zachránit Jakeův život, zatímco na Shakuras se z Rosemary Dahlové nešťastnou náhodou stala terranská velvyslankyně u protossů.
Zeratul jednou mluvil o tom, jak nalezl klidné místo, kde mohl hledat střed, z něhož vychází pravá síla. Všichni protossové meditují. Také k soustředění našich myšlenek využíváme khaydarinské krystaly. Jsou však chvíle, kdy nestačí zklidnit mentální smysly, ale kdy musíme utišit i ty fyzické. I smyslové vjemy mají vliv na utišení ducha.
Jake pomyslel na vůni a chuť ovoce sammuro a Zamara mu to potvrdila.
Mentální rozhovor zabral jen zlomek vteřiny. Jakmile byla brána plně aktivní, Jake rychle spěchal skrz. Znovu se na něj snesla temnota a pak se svět opět rozjasnil. Ale tentokrát to nebyla arktická pustina nebo dusný deštný prales. Rozhlédl se kolem a zamrkal. To, co kolem sebe viděl, ho překvapilo.
Obloha měla růžovou barvu. Ne nazrzle červenou, která by naznačovala vysoký podíl železa v prašné atmosféře, ale růžovou jako okvětní plátky růže. Tráva pod ním – nebo to, co za trávu považoval – byla hustá, měkká a měla příjemnou modro-purpurovou barvu. Vzduch byl dýchatelný a prosycený vůněmi, když se Jake zhluboka nadechl, naplnila mu chřípí vůně ovoce, jehličnanů a silný pach půdy. Jakea na okamžik zarazilo, jak může dýchat na planetě s bezmračnou polední oblohou barvy růží. To málo, co věděl o kyslíko-dusičnatých atmosférách a něčem, co se nazývalo Rayleighův rozptyl (Rayleighův rozptyl – rozptyl světla v molekulách plynů nebo jiných částicích menších než vlnová délka, což mimo jiné vysvětluje, jak pozemská atmosféra získává charakteristickou modrou barvu. – pozn. překladatele), jeho mozku napovídalo, že tady by měl mít s přežitím problémy.
Je to velmi nezvyklý fenomén. Chceš ho vysvětlit?
Jake zavřel oči, vítal teplo na své kůži. Pod vlhkou vestou pokrčil rameny.
Ne. Prostě to přijmu.
Teprve když oči znovu otevřel, padl jeho zrak na plavidlo. Vypadalo jako malé průzkumné lodě, které Jake viděl na Aiuru, jen tu bylo několik menších odlišností. Bylo více – „hranatější“, lepší slovo ho nenapadalo, a solidnější, ne tak podlouhlé a elegantní jako aiurská. Jeho tvůrci se vyvarovali zlaté, již protossové na plavidlech obvykle preferovali, ve prospěch černé, která se prakticky vůbec neleskla, jako by zcela pohlcovala růžové světlo, jež na ni dopadalo. Tu a tam zahlédl matné bronzové odlesky.
Jake ucítil od Zamary narůstající naději, ale ve stejnou chvíli nedokázal potlačit bolestné vyjeknutí. Jeho tělo se napjalo a pak se začalo třást, na vteřinku ztratil vědomí. Padl na ruce a kolena, sípal a nakonec se opatrně posadil.
Zamaro… co…
Několik vteřin si myslel – doufal – že ať se mu právě stalo cokoliv, způsobilo to mimozemské plavidlo. Nebo že se v atmosféře vyskytovalo něco škodlivého. Tušil však mnohem horší pravdu.
Nádory se zvětšují. Začínáš pociťovat následky toho, jak tlačí na tvůj mozek, informovala ho Zamara, stručné oznámení kupodivu přijal lépe než zavádějící falešné utěšování. Jake věděl, že může Zamaře věřit, že mu říká holou pravdu.
No, alespoň to se mnou seklo na příjemném místě, poznamenal. Vždycky měl sklony k šibeničnímu humoru.
Udělám vše, co bude v mých silách – použiju veškeré své znalosti – abych tě udržela naživu a v bezpečí, Jacobe.
…já vím. Tlak odezněl, a přestože bolest zůstala, utišila se do té míry, že už nemusel odolávat nutkání utrhnout si vlastní hlavu. Otřesený se postavil na nohy.
Toto plavidlo má design temných templářů, řekla Zamara. Nevím, jestli patří Zeratulovi, ale najít ho tady je slibné znamení. Pojďme se podívat, co z něj můžeme zjistit.
Jake se několikrát zhluboka nadechl nádherně provoněného vzduchu a přistoupil k plavidlu. Cítil Zamařino nadšení, když natáhl ruku a přejel s ní po oblých lodních bocích. Vypadalo, jako by tu stálo jen chvíli. Pyl, prach a listy se odlepily od jeho povrchu a obalily Jakeovu ruku.
O temných templářích toho vím víc než většina protossů – o jejich původu i současném stavu. Zvykla jsem si však, že vím skoro všechno, a tohle je – ach, tohle je nové. Těším se, až loď prozkoumám.
Jake se pousmál. Nacházeli se však v bezútěšné situaci a skutečnost, že se mozkové nádory – množné číslo, uvědomil si, už ne jen „mozkový nádor“ – zvětšují, mu připomenula, že jim dochází čas. Docházel jemu, Zamaře, která zemře spolu s jeho tělem, i informacím, jež podle ní byly tak zatraceně cenné. Možná docházel celému vesmíru, pokud to tajemství bylo opravdu tak moc důležité.
Ale přesto byl Jake Ramsey, když pod prsty cítil chladné křivky plavidla temných templářů a spoutanou energii, jež z něj vyzařovala, spolu upřímnou úctou k protossům, kteří toho znali víc, než on dokáže pochopit, nadšený z tohoto technického zázraku a považoval se za šťastného muže.
Plavidlo odpovědělo na Zamařin dotek – temní templáři a aiurští protossové očividně nebyli až tak rozdílní, když došlo na instinktivní pochopení, jak pracuje jejich technologie – a pomalu se z něj vysunula nástupní rampa. Jake po ní vystoupal, srdce mu bušilo jako o závod. Jakmile se uvnitř rozhlédl, všechno mu připadalo podivně známé, a přesto naprosto cizí. Cítil, že Zamara jeho pocity sdílí.
Zaslechl tiché zahučení a otočil se právě včas, aby zahlédl zavírající se dveře. Uvnitř panovala tma, větší, než by s ohledem na jedno vyhlídkové okno v přední části lodi čekal, a Jakea se náhle zmocnila nervozita.
Ehm… Zamaro, víš, jak tuhle věc ovládat? Nebo alespoň jak otevřít dveře?
Jsem si jistá, že ji dokáži pochopit. Zeratul se s Tassadarem podělil o mnohé, co se týče zdroje energie temných templářů. Možná ji nedokážu ovládat tak dobře jako on, ale možná bych mohla… vytušit…
Jake se vzdal kontroly nad vlastním tělem a nechal ji vklouznout do sedadla. Ovládání lodi skoro nebylo vidět, tlačítka a kontrolky se ztrácely na jinak zcela plochém povrchu. Zamara natáhla Jakeovy ruce, prsty roztažené, nad ovládání, které zahučelo a zeleně se rozsvítilo.
Ach! Výborně. Teď se podíváme, kolik času uběhlo od doby, kdy plavidlo někdo naposledy řídil.
Objevily se symboly, probleskly příliš rychle, aby je Jake zaregistroval. Ale Zamara takové problémy očividně neměla.
Už je to několik měsíců, co tuhle loď naposledy někdo použil.
To nevypadá příliš slibně.
Není to ani slibné, ale ani skličující, je to prostě fakt. Není způsob, jak identifikovat majitele lodi. Nyní se pokusím najít koordináty.
Zamara znovu mávla Jakeovou rukou ve vlnivém vzoru nad částí ovládání, kde se rozsvítila obrazovka. Přeběhly po ní cizí symboly. Temní templáři jistě trpěli a mnoho z nich k nám stále chová zášť. Na druhou stranu si však pořád váží Aiuru a nikdy neodmítli protosský původ. Nevytvořili si nové písmo… v čemž máme štěstí. V paměťových bankách plavidla je několik letových záznamů. Podívejme se, kam nás zavedou.
Co – my tu loď ukradneme? Jake si najednou v duchu představil trochu komický obrázek protosse, který se zrovna krmí kosmickými paprsky a najednou vidí, jak jeho loď odlétá bez něj.
Naprogramovala jsem loď, aby oskenovala okolí a hledala protosské formy života. V okruhu několika set kilometrů žádná není, a jak už jsem ti řekla, plavidlo nikdo neřídil mnoho měsíců. Podle toho, že se nacházelo v těsné blízkosti warpové brány, usuzuji, že tu čeká, až se jeho pilot vrátí z cest za branou.
To dává smysl, ale co když se vrátí a jeho loď už tu nebude?
Pak se s námi bude muset spojit. A nechceme, aby se právě tohle stalo?
Než mohl Jake plně pochopit, co se děje, loď temných templářů nastartovala motory, odlepila se od země a rychle a tiše zamířila k růžovým oblakům.
- překlad: Jakub Mařík
