Snovačka stínu, William King
 |
Podél hranic Elvenwoodu zuří válka. Zvěstovatelka pradávného zla zkorumpovala národ Mayasha a kdysi hrdé elfy proměnila v pouhé otroky Stínu. Ve spojení s obludným Pavoučím lidem ničí všechny lidské osady v prastarých lesích a její nákaza se šíří krajem jako mor. Jen jediný člověk jí může zabránit v naprostém vítězství; Kormak.
Již třetí pokračování příběhů Strážce Kormaka. Jako přídavek kniha obsahuje první povídku o Kormakovi, ‚Strážce Úsvitu‘.
Mrtvola byla ukřižovaná na kmeni prastarého dubu šípy se zelenými pírky. Lesní půda byla kropenatá skvrnami slunečního světla, jehož paprsky se draly dolů baldachýnem listoví vysoko nad hlavami. Podrost šelestil, přestože žádný vítr nevál.
Kormak sesedl z koně a zamířil k mrtvole. Byl vysoký, statný muž s lehce prošedivělými černými vlasy a pohyboval se s ostražitostí člověka, který ví, že je pozorován. V pochvě na zádech měl meč kovaný trpaslíky, symbol svého poslání.
Celá tahle část lesa byla zamořená Stínem. Důkazy o tom byly všude: v šílených očích nakažených krkavců sedících na stromech, v plísni pokrývající listí mladých keřů, v prašivém vzhledu těch několika málo zvířat, které se mu podařilo spatřit. Pach zkázy přebíjel vůni borovic. Po zemi se rozlézaly koberce hnilobných hub. Jakkoliv byli mrchožraví ptáci šílení, mužovy mrtvoly se ani nedotkli. Zblízka Kormak spatřil, že má jeho loupající se pokožka nazelenalý nádech a kolem se šířil divný puch. Maso měl prožrané červy. Zaživa musel být muž vysoký skoro jako Kormak a značně těžší. Když si Kormak mrtvolu prohlédl, zjistil, že na sobě má koženou lesnickou kazajku a kalhoty, a na nohou má obuté mokasíny. Takže byl místní. Zabloudil do špatné části lesa, to bylo jisté.
Kormak natáhl ruku a dotkl se jednoho ze šípů, prsty přejel po dřevě dříku. Spatřil vyřezány slova v podivném nelidském písmu. Řemeslné provedení bylo mistrovské. Z magie obsažené v šípu mu mravenčilo v prstech. Sevřel šíp pevněji a vytrhl ho.
„Tohle bych nedělal, být tebou, cizinče,“ pronesl hlas za jeho zády. Když se Kormak pomalu otočil, uviděl ženu. Byla vysoká a hubená, štíhlá jako břízka. Vlasy měla stejně zelené, jako oči, a měla je sčesané přes špičaté uši. Pleť měla hnědou jako kůra stromu. Její obličej s výraznými lícními kostmi pokrývaly maskovací skvrny určené ke splynutí s porostem. Stejný vzor měla na haleně a nohavicích. Luk, který držela v rukou, se ani nezachvěl, a šíp v něm mířil přímo na něj. Měl zelená peříčka. „Pokud se k němu nechceš připojit.“
Kormak se ohlédl po mrtvém muži. „To jsi udělala ty?“
„Pochybuji, že byl tvým klanovým bratrem, muži ze severu. Nemůžeš vůči němu uplatňovat závazky vyplývající z krevního pouta.“
„Nechat tělo nepohřbené ve Stínomoru je nečistá věc.“
Ukázala mu zářivě bílé zuby. Na jejím úsměvu nic přátelského nebylo. „Tohle jsou nečisté časy.“
Končetiny mrtvého se pohnuly. Z jeho shnilých plic sípavě vyšel páchnoucí vzduch. Pak zasténal. Mezi rty se mu pohnul šedý jazyk jako tlustý slimák. Z očí mu skanuly slzy z husté černé krve.
„To jsi udělala ty?“
„S tebou žádný spor nemám, cizinče. Vyhledáváš snad ty spor se mnou?“
„Ne, pokud mi nechceš bránit v plnění mé povinnosti.“
Ozvalo se zapraskání, jak se mrtvý muž pokusil uvolnit si ruku přibodnutou šípy ke kmeni. Kormak pustil šíp, ale hluk pokračoval.
Tasil meč z pochvy. Jeho čepel zasvištěla vzduchem a hladce sťala mrtvému muži hlavu. Vyvalil se pach spáleného zkaženého masa. Hlava dopadla na zem a ihned se začala pohybovat, odstrkovala se čelistí vpřed. Kormak znovu sekl a rozpoltil jí lebku. Rozpadla se jako shnilé jablko. Vrazil mrtvému meč do srdce a nechal ho tam dost dlouho na to, aby tělo očistil od zlé magie. Když se pak ohlédl, uviděl, že žena zmizela, přesně jak předpokládal.
Pokrčil rameny, očistil čepel meče, zastrčil ji zpátky do pochvy a znovu se vydal na cestu. Měl v tom zamořeném lese práci, ale elfů se nijak netýkala.
¤ ¤ ¤
Před vesnicí Zelený Dub visel na šibenici mrtvý elf. Na jeho mase se živili ptáci. Pokožku měl zkrvavenou a pokrytou modřinami. Z dálky vypadal docela lidsky, ale zblízka byly rozdíly jasně patrné. Jeho tělo bylo delší a hubenější, než lidské, lebku měl podlouhlejší a užší, rysy jemnější. Uši měl špičaté a bez lalůčků. Byl nahý. Polovinu jeho oholené lebky pokrýval vytetovaný pavučinový vzor. Z vlasů mu zbyl jen uzel na temeni. Na břiše, na hýždích a na stehnech měl vytetované stylizované pavouky.
Strážný u otevřené brány si všiml, že si Kormak prohlíží mrtvolu, a vyšel ven s píkou v ruce. Byl to muž středního věku s revmatickýma, podezíravýma očima. Na krku měl zavěšený velký roh, kterým si mohl v případě ohrožení přivolat pomoc. „Zkurvení elfi,“ řekl a odplivl si. Ze strážní věže je oba pozoroval muž s dlouhým lukem. Kormak se podíval na strážného. „Znamená to tetování něco?“
„Že patřil ke Snovaččině lidu. Možná k Pavoučí hlídce. Zahlédli ho, jak se plíží kolem vesnice. Hengistovi se podařilo zasáhnout ho prakem. Normálně ty parchanty neuvidíte, dokud nepadnete do některé z jejich pastí, nebo vás neprošpikují otrávenými šípy.“
„Odřežete ho?“
„Jsi snad milovník elfů?“
„Nacházíte se tady na okraji Stínomoru,“ řekl Kormak. „Neměli byste nechávat mrtvoly dlouho nepohřbené.“
„Mluvíš jako kněz, ale nevypadáš, že bys jim byl.“
„Jsem Strážce z Řádu úsvitu.“
„Aha, lovec čarodějnic!“ Kormaka překvapilo, že muž ví, oč se jedná. V těchto temných časech byl jeho řád často považován za pouhou legendu. Na mnoha místech měli lidé za to, že už neexistuje a nebo patří do říše pohádek. Jinde byly příběhy o něm temné a ne vždy nepravdivé.
„Prosazuji zákon. Když ho čarodějnice poruší, lovím je.“
„A lovíš taky obludy, je to tak? Tady je pro tebe spousta práce – máme tu elfy a pavouky, noční plížily a duchy. Také tu máme mantichory, hadí krále a—“
„Dnes jsem už jednu mrtvolu viděl,“ řekl Kormak, aby přerušil jeho litanii. „Mrtvolu muže přibitého ke stromu runovými šípy. Bylo to na okraji Stínomoru. Už byl zralý, aby se z něj stala oživlá mrtvola.“ Znovu se podíval na oběšeného elfa a rozhodl se, že o elfí ženě se raději nezmíní.
Muž o krok ucouvl a kývl k visícímu tělu. „Možná to udělaly Děti lesa. Používáme jejich mrtvoly jako výstražná znamení. Oni to dělají taky tak.“
„Nikdy jsem neslyšel, že by si elfové činili nárok na zamořená území.“
Strážný jen pokrčil rameny, jako by nepovažoval za svou povinnost někomu vysvětlovat, co elfové dělají a co ne.
Kormak pokynul k houpajícímu se tělu. „Výstraha – kvůli tomu tady visí?“
„No aby zkrášlil vesnici určitě ne.“ „To asi ne.“
„Chceš jít dovnitř, nebo jsi sem přijel jenom obdivovat mrtvé elfy?“
„Máte tady hospodu, nebo jsem tak alespoň slyšel.“
„Slyšel jsi správně.“
„A taky máte šerifa.“
„Máme.“
„V tom případě jdu dovnitř, pokud proti tomu nic nenamítáš.“
„Vůbec nic. Nebylo by pro tebe dobré, kdybys zůstal přes noc v lese. Možná by se stala mrtvola i z tebe. V noci tady máme potíží až nad hlavu. S elfy.“ Strážný už nějaký čas pokukoval po hranici lesa. Zjevně se mu vůbec nelíbilo být tak blízko jeho stínu teď, když se slunce pomalu klonilo k obzoru.
„To mě ani nepřekvapuje, když tu necháváte takováto varování,“ řekl Kormak, když projížděl bránou.
¤ ¤ ¤
Zelený Dub byl větší, než Kormak očekával, a mnohem lidnatější. Ulice byly blátivé a domky většinou postavené ze dřeva, se znameními Starších vyřezanými na štítech a dveřních překladech. Lidé chodili oblečení v šatech z kůží a hrubě tkané látky. Spousta jich nosila luky a šípy, dokonce i ženy a děti, a vypadali, že je dokážou používat. Tady žili v pohraničí a věděli to. Nové osady ležely těsně u západní hranice Taurey, v záseku vyťatém lidmi do Velkého hvozdu, který vyrvali z rukou starší rasy, jež tu žila před nimi. Tohle byl nejzápadnější okraj civilizace Slunečních zemí v této části světa, místo, kam přicházelo množství vesničanů a svobodníků, aby tady začali nový život, daleko od přísného dozoru šlechty.
Cestou po osadě jej sledovalo bezpočet očí. Byl tady cizinec a jeho zbraně a zbroj jej činily podezřelým. Majitelé obchodů jej odhadovali, jestli by z něj káplo nějaké stříbro. Z verandy velkého a výpravného domu se na něj usmála děvka s unylým pohledem. Bylo pozdě odpoledne a ona právě vstala do práce.
Na návsi se zvedaly k nebi strohé linie Slunečního chrámu. Byl postavený z dřevěných klád, ale stejně impozantní, jako kamenné budovy dále na východě. Lidé sem přicházeli a vcházeli dovnitř, někteří, aby se modlili, někteří, aby učinili oběť západu slunce. Kormak vstoupil dovnitř a poklekl před dřevěným vyřezávaným oltářem, a odříkal modlitbu, o níž si vůbec nebyl jistý, že bude vyslyšena. Pod mlčenlivým dozorem novice položil svůj meč v pochvě na oltář, kde na něj dopadaly sluneční paprsky cezené skrze křišťálová okna ve střeše. Jak žádal Slunce o požehnání, runy na pochvě se rozzářily. Kormak se přežehnal znamením Starších a vyšel ven, aby na noc vyhledal hostinec.
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
- William King: Snovačka stínu
- Polaris, 2014
- překlad: Josef Hořejší
- obálka: Michael Komarck
- 208 stran, 249 Kč (v e-shopu Fantasye již za 224 Kč)
