Skrytý prorok (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Diablo – Válka hříchu 3
 |
Trojjednota, za níž ve skutečnosti stáli démoni, padla. Uldyssianovi už nyní stojí v cestě jen Katedrála Světla se svým charismatickým vůdcem – Prorokem, tím ale není nikdo jiný než padlý anděl Inarius, který považuje svět, jež stvořil, za své vlastnictví. Uldyssian stojí proti nepříteli, který by raději Svatyni zničil, než aby ji viděl v rukou svobodných lidí, nevidí ovšem, že se jeho světa chtějí zmocnit i jiní. O existenci Svatyně se už totiž dozvěděla nejen Horoucí pekla, ale také Nebeské výšiny… a jejich armády démonů a andělů se nezastaví před ničím.
Krev, která už stačila vytvořit malé kaluže, se začala ztrácet, jako by rychle vysychala – nebo jako by ji cosi vstřebalo do sebe.
„Mendelne…“
Jeho bratr už znovu cosi říkal a mávnutím ruky ho utišil. Napůl sražená krev dál mizela, až zbyly jen otevřené rány.
A když zmizela i poslední rudá kapka, začala mlha nad těly získávat konkrétní tvar – ne, dva tvary.
Jeden vzdáleně mužský a druhý zřejmě ženský.
Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU Z KNIHY SKRYTÝ PROROK
Oba muži nyní stáli v naprosté tichosti a Uldyssian spoléhal na to, že Mendeln ví, co má dělat. Mlhavá těla se poněkud propojila, což bratra zjevně roztrpčilo.
„Mělo to vyjít lépe,“ pokáral sám sebe. „Měli být oba zřetelnější, víc připomínat sebe sama zaživa.“
„Můžou nám teď vodpovídat?“ skočil mu Uldyssian do řeči, protože to chtěl mít co nejrychleji za sebou. „O nic jinýho nám nejde, ne?“
 |
Série Diablo na Fantasyi:
- Dědičné právo – ukázka z knihy, recenze
- Hadí šupiny – ukázka z knihy, exkluzivní ukázka
- Skrytý prorok – ukázka z knihy
„Je to to nejdůležitější.“ Mendeln znovu zavrtěl nad výsledkem své práce hlavou a pak ukázal dýkou na mužský stín. „Jakým jménem jsi byl zván?“
Nejprve bylo slyšet jen šumění větru, ale to se pak proměnilo ve slova.
Hadeen… Hadeen
Spokojený s tímto úspěchem Mendeln pokračoval. „Odkud jste přišli?“
T… Toraja… Toraja…
„Toraja?“ Uldyssian se zamračil. „Takovej kus?“
„Je to daleko, souhlasím.“ Mladší z bratrů se pak zeptal ducha: „Čím jsi byl? Byl jsi služebníkem Trojjednoty?“
VĚŘÍM VE ŠŤASTNÉ KONCE, říká Richard A. Knaak
Chvilka zaváhání, jako by stín považoval Mendelnovu otázku za příliš složitou. Oral jsem půdu a pěstoval obilí… stejně jako můj otec… a jeho otec…
„Dost! Odpověz na otázku o Trojjednotě. Byl jsi její služebník?“
Ne…
„Určitě lže, Mendelne. Proč by se jinak táhl takovej kus, aby nás zabil?“
Mendeln pokrčil rameny a zeptal se ducha: „Jestli nesloužíte Trojjednotě, proč jste na nás zaútočili?“
Znovu chvilka zaváhání… a pak: Abychom zachránili zem… zachránili Kehjan…
Jeho odpověď připadala Uldyssianovi absurdní. „Von chtěl zachránit Kehjan před náma? Vždyť to je naopak! My zachraňujem Kehjan!“
„Klid, buď trpělivý.“ Navzdory těmto slovům však ani Mendeln duchově odpovědi nerozuměl. Mendeln se poškrábal na bradě a pak se obrátil k ženskému stínu. „Ty. Jakým jménem jsi byla zvána?“
Vidrisi…
„A ty jsi také přišla zachránit Kehjan před lidmi v táboře?“
Její odpověď byla stejně rychlá jako jednoznačná. Ano…
Než mohl Uldyssian znovu něco říct, Mendeln se Vidrisiina ducha zeptal: „Co tě přimělo přijít sem? Proč ses připojila ke všem těmhle lidem?“
Věděli jsme… věděli jsme, že musíme…
„Ne! Ptám se… ptám se… kdo s tou myšlenkou přišel jako první?“
Duch neodpověděl. Ve skutečnosti nyní oba přízraky ztratily cosi ze své podoby. Mendeln rychle začal odříkávat další nesrozumitelná slova.
„Co se děje?“ zeptal se Uldyssian nervózně. „Co je?“
„Teď ne!“ Bratr nakreslil do vzduchu několik symbolů a většinu z nich zaměřil na ducha ženy. Její obrysy znovu získaly konkrétní tvar, dokonce zřetelnější než předtím.
Hadeenův duch se ovšem proměnil v mlhu, která se vzápětí rozplynula.
„O toho muže jsem přišel,“ pronesl Mendeln vztekle. „Ale ji ještě kouzlo drží.“ Stále stejně vzteklým hlasem se na zbývajícího ducha obořil: „Kdo vyprovokoval tuhle bitvu? Kdo vás sem poslal?“
Nejprve se odpovědi nedočkal, avšak Vidrisiin duch nezmizel. Mendeln nakreslil další runy a pronesl zase slova.
Konečně. …vzpomínám si na misionáře… říkal, že je to tragédie… co ti fanatici způsobili… kolik nevinných lidí bylo povražděno…
„Nevinných?“ vyhrkl Uldyssian. „Trojjednota?“
Tolik nevinných… mezi zlem fanatiků a lží Trojjednoty… vzpomínám si, jak byl misionář smutný… přál si, aby někdo něco udělal…
„Dost,“ přikázal Mendeln duchovi. Ten ztichl, ale ani nyní nezmizel.
Oba bratři se na sebe podívali, neboť měli odpověď.
„Rathma nás varoval, že jeho otec bude ovlivňovat události zpovzdálí,“ připomněl Mendeln.
Uldyssian se na něj přísně podíval, třebaže se na bratra vůbec nezlobil, že tohle téma znovu nadhodil. Byl vzteklý sám na sebe, že podcenil míru Inariovy důslednosti a lstivosti.
„Anděl se prostě rozhodl, že všechny poštve proti nám, co? Všude, kde jsme vybojovali vítězství, hned dorazili jeho misionáři, postarali se vo raněný, nasytili hladový a napumpovali jim do hlavy představu, že my jsme ti zlí!“
„I když jsme se snažili, naše ruce nejsou úplně čisté. Inarius jistě všechny naše politováníhodné přešlapy patřičně zveličil, takže ti, kdo přežili, neviděli nic jiného.“
Uldyssian hlasitě zaklel. Nebylo pochyb, že Mendeln měl pravdu. Uldyssian si myslel, že v Toraji a ostatních městech lidé poznali skutečnou pravdu o Trojjednotě i Katedrále. Nečekal, že na něj ti, které tam zanechá, budou vzpomínat s láskou, ale jistě by si zasloužil přinejmenším úctu nebo něco takového.
Uvědomil si však, že lidská povaha má vždycky blízko k podezřívavosti, kterou uměli Prorokovi služebníci velmi dobře sytit.
Začínala se v něm vařit krev. Žár vybuchl tak prudce, až zcela zatemnil jeho zdravý rozum. Pochopil, jak bylo bláhové domnívat se, že by ho mohl Inarius nechat řídit tok událostí. Proč by měl dát anděl smrtelníkovi takové právo? Stačil jediný lstivý tah, a Inarius téměř zvítězil. Přivést tolik obyčejných lidí do stavu, kdy je vztek přinutil vydat se džunglí, aby se postavili mnohem mocnějšímu nepříteli, to byla síla, která Uldyssianem zamávala.
Žár v něm stále narůstal. Uldyssian už to nemohl vydržet.
Upřeně pohlédl na obě těla.
Mendeln stačil uskočit právě včas. Kolem mrtvol vyšlehl oheň a během několika vteřin je spálil na popel. Plameny rostly dál, až začaly okusovat okolní stromy. Celé prostranství se brzy změnilo v inferno, živené Uldyssianovým vztekem.
Ženin duch se rozplynul se žalostným zakvílením. Kdosi chytil Uldyssiana za rukáv, ale jemu chvíli trvalo, než si uvědomil, že je to jeho bratr i že mu cosi křičí do ucha.
„Musíš toho nechat, Uldyssiane! Přestaň, než zapálíš celou džungli!“
Ale on toho nechat nechtěl, neboť čím víc plameny spalovaly krajinu okolo něj, tím se cítil lépe. Setřásl ze sebe Mendelnovu ruku a snad v tom byla i trocha opovržení.
Pak ho do hrudi zasáhlo cosi tvrdého a tělem mu projela nová bolest. Uldyssian se podíval dolů a zjistil, že mu z těla trčí šíp. Vzdáleně si uvědomoval, že není jen tak obyčejný, ale že ho zná.
A je pokrytý hlínou.
Uldyssian se zhroutil.
- překlad: Jan Netolička
