Ať už jste magicky orientováni na Světlo, na Temnotu, nebo jste bi-zvědaví, můžete oslavovat, ale zároveň možná trochu smutnit. Sergej Lukjaněnko dovedl sérii Hlídek do bodu, z něhož už patrně není návratu, Anton Goroděckij nás se svou rodinou a přáteli opouští. Jiní jsou často velmi mocní mágové, doufejme tedy, že jim i v samotném konci zbylo nějaké kouzlo a navzdory jistým varovným znamením se nerozloučili s ostudou.

V Moskvě opět řádí nějaký až příliš hladový vampýr, zanechávající za sebou dlouhou řadu obětí. Avšak pozor, nikoho nezabíjí a na lidi neútočí úplně náhodně. Jejich jména vytvářejí vzkaz pro Antona Goroděckého. Zdá se totiž, že se na scénu vrátila upírka, která byla zlikvidována již po událostech z první knihy. Jak je to však možné? Anton pátrá po starých tajemstvích upírů, a narazí tak na zmínky, které se ukáží jako mnohem pravdivější, než by se mohlo zdát na první pohled. S Jinými totiž zřejmě v pradávnu uzavřela smlouvu božská bytost známá jako Dvojjediný. Podle nejnovějšího záhadného proroctví to navíc vypadá, že ohrožuje veškerý život na Zemi a Jiní musí znovu sestavit tzv. Šestou hlídku, aby nebezpečí zažehnali.

Lukjaněnko, nebo Bekmambetov?

Sám pán moskevské Denní hlídky Zavulon poznamenává, jak moc se Anton za ta léta změnil a, upřímně řečeno, to samé platí hlavně o autorovi. Lukjaněnko započal sérii jako nekonečné srovnávání altruismu a egoismu, vyšperkované přeplácanou sbírkou kouzel. Postupně se mu lehce vytrácela témata na úkor děje a celkově se tak dopracoval k rozpačité Nové hlídce, v níž jako kdyby mu zmizel i ten příběh s pointou. Šestá hlídka oproti tomu obsahuje hodně vzrušení i děje a dokáže vtipně využít prvky představené v knize předchozí. Zároveň je jasné, že stejně jako právě v Nové hlídce nemůžeme brát zápletku vážně, jelikož toho není schopen sám Lukjaněnko. Námět je tentokrát, spíše než prvním dvěma dílům, podobný jejich velice volnému filmovému zpracování od Timura Bekmambetova.

Také by bylo možné vzpomenout marvelovské universum, jelikož nové Antonovy cesty po světě jsou prošpikovány apokalyptickými akčními scénami. Vedle toho pokračuje spisovatel ve svém zajetém stylu a přináší tunu popkulturních i politických referencí, lidových dialogů z obvyklého rodinného života a detailního „worldbuildingu“. Anton je dokonce po jistém bloku úvah a expozice upozorněn ostatními postavami, že se zasnil. Je tedy jasné, že mezi tím zbývá dost málo času na drama a čtenář se na rozdíl od postav nemůže příliš bát konce světa. Lukjaněnko přitom drama dokáže stále udržet, jak to dokazuje v první části ságy Pohraničí, jež u nás vyšla nedávno.

Zrovna jemu ovšem není možno vyčítat mlácení prázdné slámy, ne proto, že by se toho nedopouštěl, nýbrž proto, že právě on ho dokáže dělat s nesmírně zábavnou nadsázkou, a to jej ospravedlňuje k upřednostňování stylu před obsahem a neustálému přidávání nových prvků svého světa, byť mnohé z nich se budou možná s ohledem na dosavadní kontinuitu zdát zvláštní. Lukjaněnko prostě prosadí cokoliv, co se mu zlíbí, jelikož fantazie přece dovoluje vše a každý čtenář fantasy musí být zvyklý na to, že je s ním občas mláceno o zem.

Šestá hlídka zkrátka už zdaleka není hlubokomyslná, spíš jde o dovětek k předchozí sérii, milé rozloučení se známými postavami s krátkou prezentací některých nových a povedených figur. V samotném epilogu cítíme Lukjaněnkovu nostalgii nad uzavřením tohoto světa, podobnou té, s jakou se Shakespeare loučí se svým obecenstvem v Bouři. I když původní atmosféra nás opustila již po přečtení Poslední hlídky, alespoň jsme se mohli řádně pobavit.

• Sergej Lukjaněnko: Šestá hlídka (Hlídky 7)
• Triton a Argo, 2017
• Překlad: Iva Dvořáková
• 348 stran, 298 Kč (v e-shopu Fantasye již za 268 Kč)