Originální projekt se skromnými počátky na startovači se v poměrně krátkém čase necelého roku dočkal svého završení v podobě poslední, čtvrté antologie. Dokázaly Ženy s labutí udržet laťku nastavenou Dračicemi, Lvicemi a Sovami? A jak na tom jsou ženy v české fantastice?

„Titulní“ povídka Labutí kámen je ukázkovým příkladem moderního magického romantismu. Slavná pověst zámku Neuschweinstein tak dostává zcela jiné vyznění, když se zasadí do 19. století, přesto výrazný feeling romantismu zůstává patřičně zkrocen konfrontací s historickými reáliemi. Podobně inspirovaná směsicí pověstí je i Za chyby se platí o nadané švadleně, která se musí vypořádat s tím, že jakákoli míra přirozeného talentu a píle nemusí stačit ve světě ovládaném magií.

Olejárová se svou Krakaticí přidává trochu srandy. No trochu, ve skutečnosti jde o pořádnou krakatici a pořádnou satiru, která si rýpne do všeho od pytláků, přes armádu až po gurmánské hipstery. Svou frustraci z práce si také vybíjí Eva Hauserová vlkodlačí povídkou z korporátního prostředí ve Vlčí tváři. Trochu paradoxně odlehčeným dojmem působí také povídka o neplodné ženě Ponechajte si, kde se nešťastnice dočká pomoci z nečekané strany, od mimozemšťanky. Než k tomu ale dojde, tak se hrdinka představí jako pěkně zahořklá a sobecká potvora, která si své neštěstí vylívá na okolí. Nezní to příliš humorně, ale je to podáno s patřičným nadhledem a odlehčeným koncem, takže povídka působí velice relaxačně.

Kruhy na hladině jsou potom jak vystřižené z nějakého světa her na hrdiny – jak prostředím, tak i dějem a zapadly by tam i řemeslnou kvalitou doprovázenou relativně malou mírou invence. V podstatě jediná „inovace“ spočívá v povolání hlavní hrdinky – přece jenom nekromanti nepatří mezi typické fantasy hrdiny. V podstatě přesně opačný přístup zvolila Petra Štarková v Havraní Rapsodii, experimentální povídce, která propojuje prózu s poezií – se slavnou básní Edgara Allana Poea. Příběhovost a řemeslo tak nahrazuje experimentem na lyrickou strunu.

I když anotaci a patrně i hlavní leitmotiv dílu tvrdí, že povídky jsou zejména o hrdinkách (občas i hrdinech), kteří ctí především lásku, harmonii a krásu, neberte to prosím příliš vážně. Je to opravdu jenom velice lehký motiv, který má dodat dílu alespoň zdání jednoty, ale ve většině povídek ho budete hledat jen stěží. Naopak najdete hned několik, které jsou poměrně temné a pokud se tématu věnují, obracejí ho naruby. Dagmar Lachmanová tak popisuje, jaké to je žít V pasti domácího násilí, a jediná cesta ven pro hrdinku tudíž vede pomocí hadrového panáčka s mocí voodoo panenky – ale odváží se ho použít? A pokud ano, opravdu bude lepší než násilník? Jiné dilema řeší Po oblakoch nikto nechodí obutý. Prim zde hraje matka katatonického dítěte, která odolává pokušení života ve virtuální realitě, bez starostí, bez vzpomínek, ale také bez šance na zázračné uzdravení svého potomka.

Velmi temná je také povídka O lidech a nelidech, která si bere celkem evidentně inspiraci z postupů Hitlerovské třetí říše, s tím rozdílem, že nejsou používané na židy, ale na nelidi, tedy jakékoli fantastické postavičky od víl po draky. A povídku neodlehčí ani fakt, že se odehrává v alternativním Československu. Díky silnému tématu a pointě patří povídky k nejsilnějším kouskům výběru.

Přestože v Ženě s labutí je asi nejméně známých jmen, na celkové kvalitě antologie to není příliš poznat, drží přibližně kvalitativní laťku nastavenou ostatními díly i přesto, že kvalita jednotlivých povídek je dost různorodá. Nikdy ale naštěstí neklesne tak, že by čtenář musel kroutit hlavou, jak se tam ta či ona povídka dostala. A to i přesto, že některé autorky jsou opravdu ještě neostřílené a mají na kontě jen pár povídek ze soutěží.

Z celého projektu se dá vyvodit několik hlavních poznatků. Kvalitních autorek fantastiky máme požehnaně a ženské autorky se rozhodně nemají za co stydět, spousta prací je na vynikající úrovni. To není vůbec překvapující, ale je potěšující, že kvalita je zastoupena napříč generacemi – antologie totiž představují i řadu nadějných mladých spisovatelek. Za druhé ženy jednoduše píšou jinak, ať už jde o výběr témat nebo styl psaní. Nemá tady smysl říkat, jestli je ten který styl lepší nebo horší, a už vůbec nebudu tvrdit, že některé žánry něžnějšímu pohlaví nejdou. Naopak častokrát autorky tlačí na pilu, a to nejenom v emoční rovině, ale také v naturálnosti scén, stylem vyprávění a temnou atmosférou. Rozhodně se nedá říct, že by ženám jakákoli podoba fantastiky byla principiálně cizí (snad jen military scifi v antologiích nenalezneme). Nejdůležitější ale je konstatování, že bez nich by byla česká fantastika o mnoho chudší.

Na druhou stranu projekt je tak rozsáhlý a reprezentativní, že se v něm objeví skoro každá aktivnější autorka posledních desetiletí – což antologiím znemožňuje obsadit opravdovou špici mezi vydanými knihami. Na to je tento výběr žánrově, stylově i kvalitativně příliš široký, což lehce komplikuje čtenářský prožitek z knih.

Každopádně editorkám a nakladatelství Fortuna patří palec nahoru za nápad a odvahu tento projekt zrealizovat i za formu, kterou jsou knihy zpracovány a která je také velice nápaditá a … ženská. A to i přesto, že za ilustrace je zodpovědný muž. Což je trochu škoda, ne snad kvůli úrovni zpracování, ale tím, že to kosmeticky narušuje jinak skrz na skrz ženskou povahu projektu. Určitě by se našla i výtvarnice schopná zpracovat grafickou podobu antologie, a tak snaha zvýraznit ženský element fantastiky by se mohla vztáhnout i na ženské ilustrátorky, kterých je u nás též více než dost.

• Zuzana Hloušková a Františka Vrbenská (eds.): Žena s labutí
• Fortna, 2018
• Obálka: Jana Šouflová
• 352 stran, 349 Kč (v e-shopu Fantasye již za 314 Kč)