Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Santarožská bariéra, Frank Herbert

Herbert Frank: Santarožská bariéra

Narazit v dnešní době na kraj, kde vás přivítají s otevřenou náručí a vlídnými slovy bez zištných úmyslů, je velice neobvyklé. Ještě nezvyklejší je uvěřit faktu, že v podmínkách tvrdého kapitalismu vůbec existuje na Zemi město, kde platí jiné zákony než ty tržní. Jistě, i zde zadarmo ani kuře nehrabe, ale jak kdy a jak pro koho… Je to divné, ale místním je zcela jedno, zda vystoupíte ze superbu v bílém fraku, nebo z otlučené stodvacítky v montérkách. Neusmějí se na vás, ani když zavětří mince v naditých kapsách. Inu, jejich služby, natož přízeň, si za peníze jen tak nekoupíte, protože budete mít co dělat, abyste jim je vůbec vnutili. Ne snad proto, že by byli tak velkodušní a štědří. Kdepak. Ten problém jste totiž vy! Nevítaný host.

Svět je plný anomálií, proto Gilbert Dasein jednoho dne přijíždí do Santarogy, zapadlého městečka hřadujícího na dně odlehlého údolí, aby v roli nenápadného výzkumníka provedl marketingový průzkum lokálního trhu a přišel na kloub záhadě, proč se zdejší obyvatelé chovají podivně neamericky; rozluštil, proč nekradou, neplatí na ně reklama a nakupují výrobky výhradně od okolních prodejců, a filiálku nadnárodního vlivného obchodního řetězce brali do jednoho obloukem, což nutně muselo vést k jejímu brzkému bankrotu. Tato hádanka nedává přespolnímu magnátovi už dlouho spát, neboť dva předešlí agenti zde za nejasných okolností… nešťastnou náhodou… přišli o život. Jejich nezdar má zastínit slibný Dasein, zkušený psycholog, mimo to po uši zamilovaný do místní dívky studující na jeho katedře, který projekt nevzal ani tak kvůli tučným penězům, ale jako příležitost po roce odloučení se opět vidět s Jenny, jež mu tehdy sice slíbila ruku, ale tvrdošíjně odmítá odejít z údolí. Toho zvláštního místa, o němž se zmiňuje s láskou a nedá na něj dopustit. Jaké taje ukrývá, že se ho nechce vzdát a je pro ni přednější než milovaný Gilbert?

Jméno amerického spisovatele Franka Herberta je často skloňované v souvislosti s cyklem o pouštní planetě Arrakis, a jistě právem, neboť jde o autorovo nejrozsáhlejší, ale i nejpropraco­vanější dílo, jímž se etabloval mezi zářivé, nehynoucí ikony science fiction. Byla by ale velká chyba rozplývat se nad Dunou a opominout samostatné romány, mezi nimiž se ukrývají i takové znamenité a nekonvenční počiny, jako je Santarožská bariéra, napínavé, absurdní, varovné, lehce nadpřirozené, pod povrchem velice lidské, ani ne třísetstránkové dílko, jež se díky tvůrčímu zápalu a čilé invenci tváří jako science fiction, ač jí ve skutečnosti není, neboť motiv, který knize dominuje, lze označit více za fantaskní než fantastický. Mohu vás však ubezpečit, že zklamání není na místě, protože výsledek dopadl nad očekávání dobře.

A to díky nepopiratelnému vypravěčskému umu, kterým Herbert spřádá tkanivo imaginace v pečlivě odměřených dávkách a krok za krokem, jako umělec maluje komplexní obraz do nejmenšího detailu. Pozornosti neuniknou všudypřítomné výstižné popisy, chladné i plamenné dialogy, těkavé myšlenky a hryzavá moudra, stejně jako propracovaná psychika hlavních postav. Pověstným okem, jež bere vše, je autorova dovednost navodit adekvátní atmosféru a z obyčejného vypravování učinit zážitek, na který budete dlouho vzpomínat. Začátek, respektive první třetina románu, je jak vystřižený z filmu od Davida Lynche. Dasein se ocitá v prostředí na první pohled malebném, ale po krátkém seznámení s ním pro něj zcela nehostinném. Cítí, že tu něco pod nádhernou slupkou nehraje a vyvolává nepopsatelné vnitřní napětí, nutí celé jeho tělo být v pozoru: Dasein si uvědomil jakousi nepřítomnost, negativní zjištění o těch domech, na které se díval. Nikde neblikala jediná televize, nebyl tu ani jeden obývací pokoj, jehož stěny by světlo všudypřítomné obrazovky zabarvilo do šedivého odstínu podobného škraloupu na mléce. Záhy zjistí, že nejen jeho přítomnost, ale i kohokoli zvenčí, je tu trpěna s neskrývaným odporem a opovržením: V otevřených dveřích se objevil plešatý muž, vrásčitý a hubený jako tyčka, a zadíval se na Daseina pohledem jestřába, který se právě chystá vrhnout střemhlav dolů. „Prosím?“ „Potřebuji pokoj,“ řekl Dasein. „V jaké záležitosti tu jste?“ Dasein tu nečekanou výzvu přijal a přitvrdil tón. „Jsem unavený,“ řekl. „Potřebuji se vyspat.“ „Jen projíždíte, doufám,“ zavrčel muž. Nedokážete si představit horší místo, kde byste se cítili jako páté kolo u vozu, které všichni zcela evidentně přehlížejí. Je nasnadě, že rozhovory se ponesou v odtažitém a absurdním nádechu: „Je tu nějaký sluha?“ „Vypadáte dost silný, abyste si vlastní věci odnesl sám.“ A ukázal za Daseinova záda. „K pokoji se jde támhle zadem, do druhého patra.“

Autor na dalších stránkách pečlivě volenými obraty udržuje zdání odtažitosti a nádavkem údernými větami stupňuje napětí. Jak postupujeme po přímočaré nitce příběhu, líčené z pohledu nezaujaté třetí osoby, jež s jakousi zlomyslností a chladnokrevností příznačnou pro Santarožany nechává Gilberta čelit zlověstné, neprostupné auře vznášející se nad dolinou a přespolním brání proniknout do skutečné povahy občiny, vynořují se jako studené prsty, co vyvolávají pocit mrazení, nové skutečnosti, které dokáží znejistit pro podmínky románu i téměř ideální postavu mladého psychologa, jenž vidí druhým do karet. Aktérova dedukce náhle při kontaktu s vesničany selhává, nedokáže rozkódovat nejasná a matoucí slova, zhuštěná do obskurní hantýrky. Ač by měl být duševně zcela vyrovnanou osobností, brzy zjišťuje, že trpí stihomamem a mírnou formou schizofrenie – neustálý strach z odhalení během tajných misí po nepřívětivém, nevlídném okolí, nabitém dusivou, temnou náladou, a neutichající vzpomínka na smrt kolegů je mu neúnavně v patách. Nelze se mu divit, že ho přepadají bludy, a několikrát dokonce upadá do deliria. Když procitne, nejen že pochopí, že mu osud do cesty políčil řadu nemilých překvapení, před nimiž není nikde v bezpečí, ale že se dostal do slepé uličky, z níž není návratu…

Herbert ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Proto stvořil Santarogu, nezávislé, malebné venkovské městečko, baštu tradičního života zalidněnou soběstačnou, vzájemně prospěšnou a vlastními členy vespolek se respektující, uzavřenou komunitou, v mnohém připomínající řeckou polis, která se obrací k člověku, dává přednost svobodě duše před mamonem, a tím chová nelibost k modernímu, komplikovanému stylu života, a tedy vůči všem, kdo do města zamíří, byť by tudy měli jen projíždět… Proto jsou venkované tak svérázní, izolovaní v osamělé kotlině odloučené od okolního, rušného universa a nadřazení, oproštění od pro ně malicherných problémů moderního světa, které s pobavením komentují, parodují v domácím plátku, co není k dostání v žádné trafice: „Odzbrojovací jednání v Ženevě jsou odzbrojující snad jen svou zbytečností. Připomínáme, že minule ještě pořád zástupci národů jednali, když už bomby začaly padat.“ Představte si vesnici jako prehistorický organismus, vegetující vlastním stylem a tempem, jenž se stará jen o své blaho a bezpečnost. Výsledkem je pro cizince vzdálený svět z jiné doby, který se odlišuje na první pohled maličkostmi, jako jsou lustry, co neustoupily zářivkám, kameninové džbánky na pivo místo skleněných půllitrů nebo střechy se zdobným vyřezáváním, ale i odlišnostmi, kterých si hned nevšimnete: chybějícími televizemi, chorými dušemi a… dětmi; jídlem s exotickými ingrediencemi nebo rozlehlým zemědělským družstvem okatě podobným včelímu úlu, co vrhá stín na všechny zmíněné hlavolamy.

Frank Herbert je velký experimentátor, možná proto rozvíjí i třeskuté téma návykových látek a jejich vlivu na lidský organismus. Narozdíl od Duny, kde koření, krom jiných pozitivních účinků, prodlužovalo poživatelům život, se vydal jiným směrem a zhmotnil drogu, která zesiluje jisté dovednosti… Možná proto, ač uzavřeni před vichry hektické honičky soudobých dnů, jsou Santarožané dobří pozorovatelé. Jejich ústy se Herbert trefně vyjadřuje k ošemetným problémům, jako je právě zmíněná hamižnost a na oko hraná hra na svobodu: „…někteří lidé se za svobodou honí tak, až se stanou otroky svobody.“ To pravé líté, neustávající klání se ovšem odehrává každý den: „Tam venku je civilizace složená z bitevních polí. Mají různá jména: trh, prodej, soud, volby, senát, aukce, stávka – ale pořád to jsou bitevní pole. Popřít se to nedá, protože kdokoliv si může opatřit celou výbavu zbraní, od slov po děla.“ A věřte, že místní vědí, o čem mluví, neboť pařáty nadnárodních korporací si díky penězům proklestí cestu kamkoliv… i do Santarogy. Pro ně platí velice příznačné tvrzení, že: Chudák si zásady nemůže dovolit, boháč jich nemá zapotřebí. V jistém světle jde o velice znepokojivý výrok, který jen potvrzuje, že: „V tom světě venku se člověku může přihodit spousta věcí.“ Nabízí se otázka, zda i silná, samostatná, odloučená pospolitost má šanci přežít nezměněna. A jestli ano, jak dlouho dokáže vzdorovat?

Autor bezesporu namíchal zdařilý koktejl, třebaže použil veskrze střídmé ingredience, jako je přímočarý děj, jediné místo zápolení, nosná hlavní postava, tradiční forma vypravování, pohled třetí osoby s občasnými vnitřními monology hrdiny, jednoduchá témata. Chopil se jich však po svém, a tak si příběh zachovává vysoké tempo a většinu času i napětí, kulisy jsou dostatečně realistické, aby byly krásné i hrůzné dle toho, pod jakým úhlem se na ně díváte; Dasein je živoucí bytostí, stejně jako další figury, které na své pouti míjí, a náměty dostatečně rozvedené, aby pobavily, znepokojily nebo vedly k zamyšlení. Svou měrou k tomu přispívá umění fabulace a narace, jež všechny elementy umně splétá. Přesto musím k potěšení party škarohlídů prohlásit, že román není dokonalý. Ano, má menší mouchy. Lehce zamrzí, že se z poslední třetiny vytratil pocit znepokojení a počáteční hororový nádech, nahrazený zprvu zdařilým návratem k absurdnu, jež po určité době ztrácí původní silný dech a působí únavně, až zbytečně, což naštěstí nahrazuje skvělý ironický závěr. Díky němu je vyřešeno dilema, jak k Santarožské bariéře přistupovat – odhoďte zasmušilou masku, vnímejte moudrá poselství, bojte se a… bavte se.

Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 8,5/10: Už dlouho jsem nečetl román, který by bez otřepaných hororových rekvizit jen dokonalou hrou slov tak sugestivně navodil napínavou atmosféru, že by se téměř dala krájet, zhmotnil kraj, kde si cizinec připadá jako v pověstné cizí zemi, a zároveň nad vším rozprostřel háv groteskna, místy střídaný pečlivým přemítáním nad aktuálními problémy, z nichž vyčnívá zejména odklon současné společnosti od tradiční pospolitosti založené na humánních hodnotách. Santarožská bariéra je jakousi sondou do hlubin lidského nevědomí, co se pídí po dokonalejší bytosti navracející se k šťastnějším, bezstarostnějším kořenům života. A nejen sondou, ale především apelem varujícím před neduhy moderní doby, které zlehčuje nezřídka s rázností děsivější, než je leckdy mistrovou rukou načrtnutý psychologický teror. Knize můžete vytknout, že neudržela až do konce mrazivé ježení chlupů na zátylku, ale kdo to vůbec dokáže? Je pravda, že v jisté fázi neodhadla míru komična, kdy méně by bylo více, ale výtečný konec zažehná drobné vady na kráse a zajistí, že celá pouť měla sakra smysl.

  • Frank Herbert: Santarožská bariéra
  • vydal: Baronet, Praha, 2009
  • přeložil: Richard Podaný
  • obálka: Jan Ungrád
  • 264 stran / 249 Kč
26. května 2009, Martin Bedeč

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Santarožská bariéra

Santarožská bariéra
249 Kč 224 Kč