Michael Williams: Rytíř Galen

Rytířství Lasičku nijak zvlášť nezměnilo. Galen Cestybran stále není ochoten vyrážet za dobrodružstvím, stále si chrání svoji kůži doslova za každou cenu. Ale když jeho bratr Brithelm tajuplně zmizí, přestane Galen naslouchat instinktům a vydá se na výpravu, která ho zavede hluboko pod zem a do srdce temného spiknutí a přinutí ho sáhnout až na dno jeho odvahy.

Bayard mě našel v mých komnatách, což bylo nejočividnější a nejrozumnější místo, kde začít s pátráním. Koneckonců byla Noc rozjímání: poslední, osamělé bádání v hlubinách duše, kterým musí rytíř projít, než mu požehnají a předají mu meč a rukavice řádu.
Ještě před třemi lety bych využil šance a obřadům i zodpovědnosti unikl. Zmizel bych z dohledu a vytratil se do tajemné tmy hradu dřív, než by Bayard stačil zažehnout pochodeň na cestu z hodovní síně.
Ale to bylo před třemi lety a já býval Lasička.
Teď však, u všech bohů, toužím stát se sirem Galenem Cestybranem a přidat k celé té chásce – k otci, Bayardovi, siru Robertu di Caelovi a k ostatním. Ale zdálo se, že mé přirozené sklony a snadný život na hradě Di Caela mě v poslední chvíli zradily.
Bayard mě totiž našel ležet na zemi v komnatě vedle zničeného stolu a mezi rozházenými věcmi. Přestože vichr nedul tak silně jako předchozí noci, byl i nadále bouřlivý. Našel si cestu pod okenicemi a nadouval kolem mě tapisérii, přikrývku i plášť, až to muselo vypadat, jako bych se opět chystal odletět na křídlech zbabělosti.
Ale já vám přísahám, že tomu tak nebylo. Historie je koneckonců plná odvážných mužů, kteří omdleli nebo ztratili rovnováhu, když je ovládlo vidění.
Musel na mě být vskutku úžasný pohled – téměř dvacetiletý mladík ležící tváří k zemi mezi troskami stolu a umyvadlem, ručníky a toaletními potřebami. Na sobě jsem měl jen zelenou tuniku a solamnijský náprsní krunýř, takže jsem jistě vypadal jako nějaká housenka, brouk či jiná šupinatá havěť, která žije hluboko pod zemí.

Noc rozjímání jsem zahájil v dobré víře. To ráno jsem si pospíšil do pokladnice di Caelů – do komnaty, z níž starý sir Robert i nadále neúspěšně vládl peněžním zdrojům sídla – a za přísného dohledu dvou starců, kteří byli jistojistě očitými svědky samotné Pohromy, jsem se ochotně vzdal všech světských statků.
„Rád vše odevzdávám pro dobro řádu,“ začal jsem a bojoval s instinkty své minulosti. „Pro dobro řádu vše rád odevzdávám.“
Dokázal jsem si představit, jak mi přes rameno zírá Lasička – mé já z doby před třemi krátkými lety – a nemůže uvěřit tomu, že se dobrovolně zbavuji hotovosti a cenností.
Ale stal se ze mě nový muž, upřímný, solamnijský a šlechetný. O to se během výcviku postaral sám Bayard Ostromeč. Navzdory zdravému rozumu a pevnému přesvědčení, že je třeba si za každou cenu chránit vlastní kůži, vám nekonečná disciplína zahrnující jízdu na koni, dokud nevydržíte sedět ani u stolu, šermování, dokud se vám ruce nechvějí tak, že nezvednete ani lžíci, a přečtení skoro dvaceti obrovských svazků solamnijské Instrukce zdeptá úsudek do té míry, že i čest a služba zní dobře.
Když jsem položil na stůl mezi ctihodného sira Elazara a podobně ctihodného sira Fernanda své peníze, rodový prsten a tucet dalších cenností, uvědomil jsem si, že už není cesty zpátky. Staří rytíři si můj majetek nedůvěřivě prohlédli. Bezpochyby netušili, že před dvěma lety seděl na jejich místě Bayard a přinutil mě rozdat vše až na nejnutnější věci chudým v okolních vesnicích.
Byl jsem si jist, že mě Fernando, který si zachoval statnost mládí (i když v poněkud nižších partiích), obrátí vzhůru nohama a zatřese mnou, aby se přesvědčil o tom, že jsem si skutečně nic neponechal.
„To je… všechno?“ zeptal se a stáhl huňaté šedé obočí, až připomínalo dvě pářící se veverky.
„Opravdu vše, pane, až na panošskou trofej a moji zbroj,“ odpověděl jsem. V posledních šesti měsících se mi pravda říkala skutečně dobře.
Fernandovi očividně tak dobře nezněla.
„Přesně před tím nás sir Robert varoval,“ řekl siru Elazarovi. Dal se s ním do řeči a mě si vůbec nevšímal, jako bych byl obyčejná podnožka nebo změna počasí. „Tady Lasička by řádu zatajil celá panství, kdyby pro ně měl dobrý úkryt a šikovného účetního.“
„Promiňte, pánové, ale…“
„Tebe se nikdo na nic neptal, chlapče,“ přerušil mě sir Elazar klidně, ale přísně, zatímco se rukou v rukavici přehraboval mým majetkem. „Mohl bys nám říct, co je to za ‚panošskou trofej‘, že ses o ní zmínil tak… neochotně?“
„Já si žádné… neochoty, jak říkáte, pane, nevšiml. Jedná se o prostou brož s glénskými opály, kterými mi Škorpión zaplatil za to, že jsem zradil Bayarda Ostromeče, pána tohoto hradu a rytíře, jemuž jsem s jistou hrdostí v posledních letech sloužil.“
„Pokud tomu tak je, Lasič… Galene, proč si ji necháváš?“ vyptával se Elazar a jeho modré oči těkaly po mé tváři a pátraly po lži.
To těkání a pátrání jsem moc dobře znal. Při různých příležitostech jsem ho viděl u mnoha lidí, od mého otce po krásnou Danelu. Sám Bayard se mnohokrát tvářil nedůvěřivě. Mohl jsem si za to sám a ti, kdo si stěžovali na mé mizerné dovednosti s mečem či kopím, asi zapomínali, že pokaždé, když jsem se za poslední rok chopil zbraní, nebojoval jsem jen s protivníky před sebou, ale také se starým Lasičkou – s chlapcem, jímž jsem byl před třemi lety, v němž se pojila zrada se zbabělostí a kterého všichni během mého panošství vyhlíželi.
Popravdě řečeno mě už jejich neustálá podezřívavost začínala unavovat.
„Nechal jsem si ji jen na Noc rozjímání,“ vysvětlil jsem chladně a opřel se o vysoké opěradlo mahagonové židle. „Připomíná mi moji pokoutnou minulost, ale také okamžik, kdy jsem se jí poprvé postavil a odolal pokušení. Po obřadu pasování ji odevzdám řádu.
Pokud si vy dva při všech svých zkušenostech a moudrosti pořád myslíte, že solamnijské pokladnici stále něco tajím, můžete mě klidně prohledat, a to od úst po dolní partie.“
Ze všech zásad rytířstva pro mě bylo vždy nejobtížnější chovat se uctivě ke starším. A po mém zlostném prohlášení se s úctou potýkali i sir Elazar a sir Fernando. Vyskočili na nohy za řinčení kovu a vrzání kůže, a když jste dobře poslouchali, uslyšeli jste přes všechen ten rámus, jak jim praskají klouby. Jako dva útočící ještěři zabodli oči do panoše před sebou.
Já se na ně rovněž upřeně mračil a byl bych rád, kdybych mohl říct, že má upřímnost a drzost toho letního rána zvítězily. Ale takové věci se stávají jen ve starých romancích, v nichž hrdinova ctnost prozáří jeho okolí. My se přece jen nacházeli na hradě Di Caela.
Fernando se opřel rukama o desku stolu, přimhouřil oči a zasyčel na mě.
„My tě v řádu nikdy nechtěli.“
Kývl jsem, ale oni ještě neskončili.
„Ne, nechtěli,“ souhlasil Elazar. „Užasl bys, kdybys věděl, kolika laskavostí musel sir Bayard využít, aby pro tebe získal ostruhy.“
Vlastně ne, vůbec jsem nežasl.
Ten večer, když jsem osaměl, abych strávil Noc rozjímání v odloučení, jsem se zahleděl na svůj meč, zbroj a rytířskou výstroj a uvědomil jsem si, že se Bayard musel skutečně obrátit na všechny, kdo mu dlužili nějakou laskavost či peníze.
Vzal jsem do ruky těžký meč. Když jsem jím mávl, čepel se zatřpytila.
Bayard pro mě opravdu velmi riskoval, a to už od začátku, když se rozhodl dokázat, že třetí syn chudého břehovského šlechtice, který byl zvyklý spíše na neplechu než na Instrukci, může být přetvořen v slušného rytíře. Musím přiznat, že dobrodružství, která jsme následně prožili, dokázala, že Bayard měl pravdu – vydali jsme se totiž do Vingaardských hor a do Chaktamirského průsmyku, kde jsme zničili Škorpióna a zlomili kletbu, která ležela na hradě Di Caela.
Problém však byl, že jakmile bylo po dobrodružství a došlo na každodenní výcvik, Bayard si ke své hrůze uvědomil, že většina mých dovedností měla původ ve stresu. Ukázalo se totiž, že nemám talent pro žádný z úkolů, které měl panoš vykonávat.
Často vzpomínám na strašlivý rok výcviku…
„Držíš ten meč jako prachovku, Galene…“
„Je to štít, ne stan, Galene…“
„Při pádu z koně ses praštil do hlavy a upadl do bezvědomí, Galene, a turnaj pokračoval…“
Můj výcvik představoval jednu dlouhou, nekonečnou řadu nehod a úrazů hlavy, až si mě vzal Bayard sotva před měsícem stranou, sevřel mi pevně ramena a ujistil mě, že konečně mohu získat rytířský titul, po němž jsem začal tak oddaně toužit.
„Nevím, co s tebou dělat, Galene,“ řekl. „Řád meče rozhodně není nic pro tebe, jak nám dokazuješ pokaždé, když vsedneš na koně nebo se chopíš zbraně. A Řád růže vyznává moudrost a spravedlnost a ty… no…“
Kývl jsem, neboť jsem byl alespoň natolik moudrý, abych pochopil, o čem Bayard zdvořile pomlčel.
„Ale ještě je tu Řád koruny,“ prohlásil, „jehož hlavním cílem je věrnost a poslušnost. Poslušnost je pro tebe… nejtěžší. Ale, u všech bohů, věrný jsi. Jsi věrný mně a lady Enid, rodině a ideji rytířství, což ti pomohlo překonat ostudu a hanbu, jakou by žádný mladík neměl zažít.“
Pokusil jsem se odvážně a vesele usmát. Bayard se na mě dlouze, přemítavě zadíval, pak mnou zatřásl tak silně, až mě zprohýbaná přilba praštila do nosu.
„Jsi věrný, Lasičko, i když bych ještě před třemi lety nevěřil, že jsi toho schopen. A pokud se ti jednou podaří dosáhnout alespoň poloviny věcí, které u tebe považuji za nemožné, bude z tebe výtečný rytíř.“
Zamrkal jsem nad takovou pochvalou.
„Takže mlč a nedělej vůbec nic,“ dokončil Bayard, „i když si myslíš, že bys tím mohl zlepšit své šance na rytířský titul, protože je dost pravděpodobné, že všechno jenom pokazíš. Spolehni se na mě a později na svou věrnost.“

Tak jsem poslechl a nyní mě čekala Noc rozjímání. Odložil jsem meč stranou a vzal do rukou helmici. Byla zprohýbaná a potlučená, ale v tuto chvíli jsem nic lepšího neměl. Nevadil mi její vzhled, spíše jsem netušil, jak ji ozdobit.
Víte, nasadit si přilbu není nic snadného, obzvláště v Solamnijském rytířstvu, které je přímo posedlé kavalírstvím, okázalostí a náklonností k ženám. Při obřadech se od rytíře očekává, že si přilbu ozdobí dárkem od dámy – kouskem oblečení jako například rukavičkou, šátkem nebo, v absurdních případech, střevíčkem. Znamená to, že mezi rytířem a řečenou dámou existuje zvláštní pouto – má to něco společného s uhlazeností, romancí a projevy přízně.
Já musel Danele di Caela doslova strhnout rukavici z ruky – v poslední době jsem se o ni začal totiž až nepříjemně a slastně zajímat. Včera jsem proto před ní padl na kolena u paty velkého mramorového schodiště v síni a oslovil ji před očima přijíždějících rytířů a vlezlých sluhů a za občasného zavřísknutí mechanické kukačky. Doufal jsem totiž, že se mě před svědky neopováží odmítnout a tím pádem i zahanbit, což by v soukromí určitě udělala.
Zrudla a trochu rozzlobeně se zastavila na vrcholku schodů. Zakřičel jsem svoji žádost z plných plic a otec s Alfrikem, kteří na mě čekali u dveří hodovní síně, jen zírali na rusovlasou krasavici, která do mě vztekle zabodávala oči. Svým porušením etikety jsem všem doslova vzal dech.
„Já… slyšela jsem o vás, sire Galene,“ odvětila Danela ledovým, formálním tónem a já poznal, že mám vyhráno.
„Nesmírně by mě potěšilo, kdybyste neopakovala lživé drby před mým ctihodným otcem,“ zakřičel jsem na ni vesele a ukázal na starocha u dveří. „Nechtěla byste mu přece pokazit radost z toho, že může na sklonku života spatřit, jak jeho syna pasují na rytíře.“
Danela se na mě rozzlobeně mračila, lapena v osidlech slušného chování. Obrátila se, až kolem ní šaty zavířily jako cyklón, s dupání vyrazila zpět do svých komnat a zastavila se jen na kratičkou chvíli, aby po mně hodila rukavičku.
Uzlíček vyšívaného hedvábí přistál s pánovitým plesknutím na schodu nade mnou. Vzal jsem to jako projev jejího sílícího zájmu.
Danela ale samozřejmě nebyla jedinou dámou, od které jsem mohl získat projev náklonnosti. Na stole přede mnou ležel také předmět intimnější povahy, který mi darovala Marigold Celeste, jedna ze vzdálených sestřenic lady Enid a vskutku impozantní žena.
Přísahal jsem, jako už mnohokrát předtím, že nebudu na Marigold myslet. Odvrátil jsem myšlenky od černé krajkové věcičky a raději jsem ani neuvažoval nad tím, jak nebo proč by někdo něco takového vůbec nosil.

Pomalu, zamyšleně jsem vzal z hromádky méně zpeněžitelných věcí, mezi nimiž byla kupříkladu psí píšťalka a pár sluncem ztvrdlých kožených rukavic, brož s glénskými opály. Ve skromné společnosti se brož vyjímala stejně jako drahokamy na stříbrném kroužku, do něhož byly zasazeny.
Kdysi dávno jsem opály získal jako úplatek za zradu. Ve stříbře však vypadaly úctyhodněji – téměř zkroceně, jako by jejich stinné počátky neměly nic společného s tímto okamžikem a s chlapcem, který je držel v ruce.
S neklidem jsem se na šperk ve svitu svíček zadíval. Uběhl sotva týden od chvíle, kdy jsem drahokamy vytáhl z váčku, ve kterém odpočívaly od doby, co jsem je obdržel a poslal je místnímu klenotníkovi, aby je zasadil do brože. Zaplatil jsem sice pěknou sumičku, ale myslím, že to stálo za to. Za nocí, kdy se vichr přihnal dolů z kopců, zaútočil na hrad a svištěl kolem hradeb a skrz okna, se můj majetek otřásal na policích, věšácích a v dalších skrýších a mně se zdálo, že slyším, jak opály ve tmě chrastí, jako by se snažily promluvit.
Opět se zvedl vítr. Svíčka zapraskala a zhasla.
„Slyšel jsem, že do hradů táhne,“ zabručel jsem, „ale tohle…“
Nedokončil jsem svoji ubohou stížnost, protože se větru v patách plížila studená mlha páchnoucí po stojaté vodě, ledu a temných jeskyních. Nesla s sebou strašlivou samotu a smutek, takže když se přese mě přelila, toužil jsem vykřiknout, sténat, plácat nesmysly, i když jsem nechápal proč.
Komnatu ovládlo napětí, jako by očekávala nějakou příšernou změnu.
A právě v tu chvíli se objevily postavy. Zhmotnily se ze srdce opálů a kouře zhaslé svíčky. Napřed vypadaly jako trik odraženého světla, jako by se noční vzduch zmatený větrem a počasím srazil v mlhu, která obklopila středový opál. Ale temnota se shlukla kolem celé brože, černý mrak uprostřed temné noci, vířila, nadouvala se a houstla.
Pak se zdálo, jako by se kameny otevřely a v temných drahokamech se objevili Lidé plání. Pohybovali se tiše a plynule, zvyklí na život ve stepích, kde běhali s vysokou i leopardy. Byl jsem příliš překvapený, než abych se bál, a tak jsem zamžoural, abych v ošidném světle lépe viděl.
Zahlédl jsem šest postav, vysokých, vyzáblých a zaprášených, zahalených do kožešin a ozdobených korály, drápy a koženými pásky. Pod mlhou – nebo to byla kožešina – do které se halily, jsem viděl jejich pokožku, hrubou a ošlehanou větrem, jako by si na ní vybralo daň století větrů a deště.
Jejich vůdce byl nejstarší a nejvyšší. Na hlavě mu seděla lebka antilopy, prázdnými očními důlky měl provlečené šedivějící lokny a dlouhé, tenké paroží mu dodávalo nejen výšku, nýbrž i děsivou nadpozemskost, jako by vůbec nepatřil k Lidu plání, nýbrž byl nějakou přírodní, nebo dokonce nadpřirozenou bytostí.
Pomalu, bedlivě se rozhlédl po krajině před sebou, jako by někde něco zapomněl. Potom jeho pohled probodl povrch kamene a spočinul na mně a jeho oči na okamžik vzplály jako ohňostroj v dálce, zeleně, tiše a sotva na dohled.
Polkl jsem a pevně sevřel područky křesla. Možná očekával, že něco řeknu, ale já byl tak zmatený, že jsem nevěděl co. Chystal jsem se přízračné postavy před sebou pozdravit nebo jim zasalutovat, ale především se zeptat, kdo jsou a co chtějí. Otevřel jsem ústa, ale náčelník zvedl štíhlou ruku a hleděl na mě bez zášti či zloby, a dokonce i tak trochu bez zájmu. Zdálo se, jako by hleděl někam za mě, i když současně zabodával pohled přímo do mých očí.
Pomalu a dramaticky mi pokynul. Chtěl, abych ho následoval do nitra kamene.
„Ani za život,“ zabručel jsem, rychle jsem pohnul pravou rukou a popadl meč na stole před sebou. Náhle se ve středu drahokamu úplně nahoře objevila hodovní síň hradu Di Caela. Zamrkal jsem a podíval se znovu.
Jakoby v reakci na můj soustředěný pohled se scéna v opálu pohnula od stěny ke stěně, až nakonec spočinula na balkónu se závěsem, na němž jsem se ve strašlivých, dávno minulých dobách stal svědkem toho, jak Škorpión ohlásil v síni potemnělé velebností a nocí svůj děsivý příchod.
V mramorovém vlysu znázorňujícím Humu se k rytířům, drakům a šlahounům mramorových rostlin připojila na okraji balkónu postava mého bratra Brithelma.
Zatímco jsem přihlížel, mramorová postava se otočila a pohlédla na mě.
Brithelmovy oči byly prázdné a zastřené, vlasy i kůže mdlé, jako bych ho pozoroval přes závoj z pavučin a mlhy. Z vlysu se pomalu jako kobra vztyčující se k útoku vyloupla bledá ruka svírající nůž, zhmotnila se z kamene a dýmu. Stočila se k bratrovi a přitiskla mu ostří na hrdlo.
Bílý mramor protnula tmavě rudá čára. Zdálo se, jako by světlo i zvuk ustoupily, a já viděl bratra na konci šedého, točícího se tunelu.
Vykřikl jsem. Brithelm na mě upřel oči.
Jako by mě zaslechl, ucukl zpátky do temnoty drahokamu, splynul bezhlesně s mlhou a kamenem a opál se nad ním zavřel jako vodní hladina nad oblázkem. Lidé plání se rozplynuli spolu s ním, jako kdyby ho následovali do tmy. Jeden z nich držel v ruce pochodeň, která hořela tlumeným zeleným plamenem a ozařovala jen rozplývající se postavy. Zdálo se, že přitahují a pohlcují její zář, takže zbytek komnaty i nadále ovládaly stíny. Vyskočil jsem na nohy a zavrávoral, zatímco Lidé plání splývali s tmou věci v mé ruce.
Připomínali mi sloupy světla. Byli tím posledním, co jsem spatřil, než se nade mnou Bayard sklonil, zatřásl mnou a probudil mě.

• přeložila: Kateřina Niklová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).