Říše krve, Minotauří války 3 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Richard A. Knaak
 |
Poddraci, pohánění touhou po krvi, rychle prošli starými tunely, které kdysi zakladatelé chrámu používali jako únikovou cestu. V boji proti plně připravené legii by byli plazi pobiti – silná kůže, ostré zuby a trhající spáry by nebyly proti zkušené bojové síle k ničemu – ale nepřítel už byl zmatený.
Faros proťal vzduch a krotitelé poddraky pustili. Ještěři vyrazili dopředu a nechali krotitele za sebou. Těžký pach krve je přiváděl k šílenství.
Minotauřím vojákům bylo nutno přičíst k dobru, že se pokusili udržet pozice. Kdyby byli poddraci jedinou hrozbou, možná by uspěli, legionáře však také ničili lučištníci, a jak řady legie řídly, šířili mezi nimi paniku.
Plazi se s hladovým syčením vrhli na minotaury.
Několik prvních zvířat zemřelo s kopími zabodnutými hluboko v rudých chřtánech, ale vzápětí se stopu dlouhé zuby a jako čepel ostré drápy zaťaly do pancířů. Kopí – a kosti – praskaly. Vojáci ječeli, jak je netvoři strhávali na zem. Svalnatí, sedm stop vysocí minotauři se v tlamách monster měnili v hadrové panenky.
„Držte pozice!“ hulákal nepřátelský generál, štíhlý minotaurus s fanatickýma očima, který neměl na hlavě stříbrnou přilbu legií, ale zlověstnou černou Ochránců císaře Ardnora. „Držte pozice, sakra!“ Rozmáchl se palcátem po neposlušném legionáři a udeřil ho tak silně, že voják odklopýtal zpět do čelistí poddraka.
Ať legionáři jakkoliv chtěli, poslechnout nemohli. Linie se zhroutila a zvířata se přehnala přes vojáky. Za nimi následovali bojovníci vzbouřenců. Grom se pokoušel zabránit Farosovi vrhnout se do zmatku, ale Faros ho setřásl, stejně dychtivý dál zabíjet jako krutá zvířata.
Minul jednoho netvora, žeroucího nohu, kterou právě ukousl padlému legionáři. Poddrak drtil kosti a šlachy a obojí hltal velkými sousty.
Jakýsi podsaditý dekarian se pokusil Farose rozseknout sekerou vpůli. Dvojice několik vteřin bojovala, zbraně o sebe znovu a znovu řinčely, jak se oba pokoušeli proniknout soupeřovou obranou.
Kapky potu zamlžily Farosovi zrak. Divoce se rozmáchl. Dekarian vítězně zavrčel.
Vzápětí přiskočil ze strany Grom a vrazil do něj. Oba spadli na zem a zápasili, zatímco si Faros protíral oči. Vůdce vzbouřenců zavrčel, ale pokračoval dál. O Groma se Faros nestaral. Chtěl jen dalšího protivníka, další terč, na který by soustředil vlastní démony.
Jeho lačný pohled upoutal legionářský generál. Důstojník na koni právě srážel vzbouřence, který se ho pokoušel stáhnout ze sedla. Palcát prorazil oběti lebku a přitom rozdrtil i jeden roh.
Faros se vydal k důstojníkovi, srážeje vše, co mu stálo v cestě. Když míjel jednoho poddraka, zvíře si ho všimlo a otočilo se k němu. Minotaurus ho silou praštil do čenichu plochou stranou sekery. Poddrak vztekle zasyčel. Faros se mu podíval do očí a po kratičkém souboji vůlí se netvor odvrátil, aby si našel snadnější kořist.
Země vybuchla.
Když na všechny zaútočila sprška hlíny a kamení, Faros zakolísal. Jakési zoufalé posádce katapultu se podařilo vystřelit, ve snaze zahnat vzbouřence zpět, ale chvatná rána způsobila stejné škody jejich terčům i uvězněným legionářům. Oslepení a šokovaní vojáci klopýtali kolem, a když se Faros rozhlédl po generálovi, viděl jen Ochráncova koně bez jezdce, jak zraněný utíká pryč.
Pak Farose zasáhl do ramene drtivý úder, který mu málem přerazil kost. Nozdry mu naplnil smrdutý dech. Minotaurus odvrávoral stranou. Přišel o zbraně. Navzdory bolesti se však odkutálel, přikrčil a podíval se nahoru na útočníka.
Zlobr měl divoký, utýraný výraz. Z rány napříč hrudí mu kapala krev. Mohutnou postavu pokrýval pot. Civěl kolem sebe, jako by si nebyl úplně jistý, co se děje. Oddychujícímu bojovníkovi se dostal na dosah jiný minotaurus, legionář, a zlobr se po spojenci instinktivně ohnal. Těžký, opotřebovaný kyj přerazil vojákovi krk.
Faros se podíval za zlobra a spatřil další válečníky s kly, jak zmateně běží k severu. V těsné vzdálenosti je pronásledovali rebelové.
Když se první zlobr obrátil znovu na něj, vrhl se Faros na mohutnou postavu a dychtivě ovinul paže kolem netvorova tlustého krku. Zlobr pustil kyj a pokoušel se ruce odtrhnout, ale Faros ho držel ve smrtícím sevření. Oči bývalého otroka se zalily krví. Znovu viděl Golgrena.
Zlobrovi docházel dech a vylézaly mu oči z důlků. Faros drtil soupeři krk, kosti praskaly. Zlobr zoufale zachrčel, svalil se na záda a strhl přemožitele s sebou.
Faros odstrčil obrovskou mrtvolu, našel meč a dychtivě se rozhlédl po někom dalším, komu by se mohl postavit. Místo toho se střetl s pohledem černého Bastiona. Obvykle klidný Hotakův syn si s polekaným pohledem prohlížel Farosovu práci.
Chviličku poté se objevil Grom, srst kluzkou od krve a oči podivně žalostné.
„Den je náš,“ prohlásil Bastion tlumeným hlasem.
„Náš… ano.“ Grom udělal Sargonasovo znamení.
Zazněl truchlivý roh. Ohlédli se k místu, kde zuřily poslední zbytky boje. Zoufalá skupina legionářů, obklíčená hordou pomstychtivých bývalých otroků, mávala vlajkou příměří.
Faros se prostě jen díval a ani nemrkl, dokud mu Bastion nezašeptal: „Vzdávají se.“
„Jistě. A co má být?“
Z druhé strany k němu přistoupil Grom. „Farosi, naše lidi pohlcuje stejná touha po krvi jako poddraky! Legionáři budou prostě pobiti…“
„Jak to chtěli udělat nám,“ odsekl Faros. Sklonil se, otřel si čepel o tělo mrtvého zlobra a pak pomalu zamířil k poslední bitce.
„Farosi…“
Pohled, kterého se Gromovi i Bastionovi od jejich vůdce dostalo, je oba umlčel. Následovali ho ke zbývající hrstce nepřátel. Faros přidal do kroku, dychtivý získat ještě jednoho protivníka, ale zatímco se trojice blížila, rebelové začali systematicky popravovat raněné – podle Farosova stálého rozkazu.
Minuli mrtvoly legionářů, na kterých teď dychtivě hodovali poddraci. Netvoři měli hlavy pokryté krví a čelisti, drtící bez rozdílu svaly, kosti, a dokonce i kov, vydávaly strašlivé zvuky. Mohutní plazi si trojice nevšímali. Pomalu kmitali ocasy za strany na stranu, na znamení příšerné spokojenosti.
Bastion stáhl uši. Grom znovu udělal Sargonasovo znamení a se sekerou pevně v ruce se vydal odehnat jednoho z plazů od hostiny.
Faros ho popadl za paži. „Ne.“
„To je odporné, Farosi! Měli bychom aspoň posbírat těla, postavit minotaurům náležitou pohřební hranici…“
„Tihle minotauři si nezaslouží pohřební hranici.“ Faros se podíval na západ, k srdci Kernu, a za ně, k Blöde. „Chtějí bojovat po boku zlobrů, tak ať s nimi shnijí. Necháme mrtvé mrchožroutům… jestli je dokážou strávit.“
Grom znovu ztichl, ale teď se ozval Bastion.
„Farosi, za tím vším je bezpochyby má matka a všechno sleduje. Má oči všude. Jedna věc je poslat do zásvětí Hotakovy věrné generály, ale velitel legie Škorpiónů byl jeden z jejích vlastních. Neprovokuj ji. Pomstí svou říši.“
„Její říše?“ skočil mu do řeči Grom.
„Pokud sedí na trůnu Ardnor, pak říká slova mé matky.“ K Farosovi dodal: „Sešle na nás celou sílu Nethosaku – a co hůř, chrámu! Znovu říkám, měli bychom opustit Kern a vrátit se k ostatním na Kurénský oceán! Je životně důležité, abychom udeřili přímo na říši, a to rychle!“
Faros vehementně zavrtěl hlavou, pohled upřený do temné minulosti. „Ne, ještě jsem s Kernem neskončil. Proto jsme se vrátili. A Blöde… Blöde pořád volá…“
„Ale zlobři jsou jen figurky…“
Čepel namířila Bastionovi pod čelist a dotkla se hrdla tak, aby probodla kůži, ale nic víc. „Nechal jsem tě žít, i když pro svou krev bys měl zemřít… synu Hotaka, vraha mé rodiny.“
„Máš právo si ten život vzít teď.“
Faros po dlouhém váhání sklonil čepel a pokračoval dál sám, mezi poddraky a vrány, které právě přilétaly a hodovaly na mršinách. Z mrtvol stoupal puch.
Když vůdce vzbouřenců odešel z dohledu, Grom si cosi tiše zamumlal. Bastion zvedl obočí.
„Zase se modlíš za mrtvé?“
„Modlím se za živé. Pro něj. Potřebujeme Farose. Naši lidé ho potřebují. Musí to pochopit!“ Hnědý minotaurus vzhlédl k nebi. „Někteří říkají, že se bohové vrátili. Pokud ano, pak Rohatý jistě rozumí našim nesnázím!“
Bastion zabručel: „Řeči, nic víc. Jediný bůh tady je ta zlá věc, kterou následuje má matka.“
„Tomu nemůžu věřit! Jestli je to tak, jsme ztraceni!“
Černý válečník přikývl. „Jo, možná jsme.“ Přelétl očima hrůzy kolem a zasmušile dodal: „Ale i tak budeme Farose následovat, že?“
Grom vydechl. „Ano… budeme. Pomoz nám Sargonas, budeme.“
- překlad: Hana Vlčinská
