Válka skončila. Zbyla jen vzpomínka v podobě zničené planety, na jejíž povrch dopadly stovky jaderných hlavic. Starý svět zmizel a ten nový je jiný – divoký, nemilosrdný, radioaktivní… V jeho troskách řádí měnitelé – nájezdníci, dobyvatelé, a hlavně kult, který shromažďuje atomové bomby k jednomu velkému konečnému odpálení. Věří totiž, že Bůh chtěl zničit svět, ale něco se zvrtlo, a tak je třeba dokončit rozdělanou práci za něj.

Jenže jsou tu lidé, kteří nukleární zimu nechtějí, kteří pamatují staré časy a věří, že tenhle svět ještě stojí za záchranu.

„Je to naše práce, protože v tomhle posraným světě je to vždycky naše práce. Nezbyl totiž už nikdo, kdo by to mohl udělat za nás,“ říká plukovník Michálek.

Závěr akční postapokalyptické trilogie (Spad, Poločas rozpadu).

UKÁZKA

„Možná jdou po nás, nebo lidi v té chalupě jenom něco provedli. Musíme se ale všichni schovat. Ryane, zmizíme na půdu. Vezmeme si s sebou Žolíka a ty dvě nejmladší děti jako rukojmí,“ nařídil jsem a začal se oblékat.

„Co se děje?“ zeptal se rozespalý Jurij. Těsnal se na posteli se svou ženou a oběma nejmladšími dětmi a zíral na mě jako vyoraná myš.

„Přijeli vaši pánové a nemají nejlepší náladu. Schováme se do sena. Vezmeme si tvoje děcka. Ty jim dej všechno, co budou chtít. Hlavně zařiď, ať jsou spokojený a co nejdřív odsud zmizí,“ přikázal jsem mu a házel na sebe rychle všechny věci. Přitom jsem kopancem vzbudil Žolíka.

„Máš tady kámoše. Budeš držet hubu a krok, jinak ti narvu ten samurajský meč do prdele a pak tě hodím ze střechy do hnoje, jasný?“ zavrčel jsem.

Žolík jenom pokýval hlavou. Alice už jej odvazovala, abychom ho mohli odtáhnout nahoru.

Měnitelů přibylo. Sledoval jsem je opatrně střešním oknem a za chvíli se jich mezi domy hemžila dobrá stovka. Ta druhá skupina přijela nejspíš od východu. Servítky si nebrali v žádném z domů v osadě. Šlo o normální rabování. Z každého baráku vyhnali všechny obyvatele a pak začali vynášet ven všechno jídlo, co našli. Ženy se pak dočkaly stejného osudu. Na sto chlapů jich tu bylo pořád málo, takže bylo jasné, že je čeká perné ráno.

Rozhlédl jsem se po své skupině. Žolík s klasickým ublíženým pohledem ležel na seně, ostatní si chystali zbraně. Jitřenka měla opět plný toulec šípů a teď si je prohlížela, jestli jsou v pořádku. Během předchozích dnů si je svědomitě vyráběla za pomoci obou dětí, které s nezvanými hosty, na rozdíl od staršího osazenstva domu, neměly žádný problém. Děti pak seděly schoulené na seně a držely se za ruce.

Nacumi vedle nich vypadala pořád bledě a mátožně, v rukách ale svírala oba glocky, které jsem získal na raketové základně. Alice si pro změnu vzala své oblíbené vrhací nože a Ryan se v klidu natáhl vedle Žolíka tak, aby měl co nejlepší výhled na schody vedoucí na půdu, a přitom si pohrával se svými revolvery DW 715. Přes rameno měl navíc přehozený ruský automat ukořistěný na hlídce.

Netrvalo dlouho a měnitelé vnikli i do našeho domu. Jejich hlasy doléhaly až na půdu.

„Vyval všechno jídlo. Bereme si i veškerý dobytek!“ zařval nějaký chlápek patrně na Jurije. V tu chvíli se zevnitř začaly ozývat zvuky rozbíjeného vybavení domu. A za chvíli ještě další – neklamný důkaz toho, že Jurijova manželka a dcery posloužily měnitelům, kteří zrovna neplenili, jako zdroj zábavy. Trvalo možná dalších deset minut, když se zevnitř ozval řev: „Máš toho málo. Potřebujeme víc jídla. Naši chapi mají hlad!“

Špicoval jsem uši, abych zaslechl i Jurije, který na rozdíl od měnitele neřval, ale mluvil klidným pokorným hlasem.

„Jak víc nemáš? Na orání ti sereme, bereme všechno, rozumíš?!“ odvětil na mnou neslyšené námitky měnitel. V tu chvíli se ale stalo ještě něco – Jurijova manželka v sobě měla patrně víc kuráže nebo spíš zoufalství než on a začala hlasitě protestovat. Krátce nato se ozval výstřel. Podívali jsme se s Alicí po sobě. Pohodila hlavou dolů do přízemí, kde se celé to drama odehrávalo. Zavrtěl jsem rozhodně hlavou. Musíme tu vydržet. Ta přesila je moc velká.

„Hej! A ty dvě si vezmeme s sebou, budou z nich dobrý čubky,“ ozval se halasně měnitel. Tentokrát jsem Jurije neprošvihl. Mluvil hlasitěji než dřív.

„Prosím, nechte mi je. Musím plnit dodávky, sám pole nesklidím,“ prohlásil.

Reakcí na jeho slova byl smích. Spíš nucený než spontánní.

„Jdi do prdele. Už vás nepotřebujeme. Je konec. Náš čas přišel. Proměníme svět! A na tvoje dodávky mrdám,“ ozval se měnitel a domem znovu zazněl výstřel.

„Plukovníku,“ zasyčela důrazně Alice.

Nemusela. Vytáhl jsem katanu z jednoduchého koženého závěsu, který nám Jurij ve volném čase vyrobil, a pokýval souhlasně hlavou.

„Uděláme to potichu, rychle a pak zmizíme,“ pronesl jsem.

Váš soucit je matkou, která kojí váš osud. Z minulosti i přítomnosti je známo mnoho příkladů válečníků, kteří podlehli zkáze, protože byli pouze udatní. (Hagakure: Kniha samuraje)

Sejít neslyšně po schodech by za jiných okolností byl docela problém, protože vrzaly jako revmatická stařena, ale vzhledem k tomu, že Nasťa s Marií začaly po druhém výstřelu strašně řvát, to bylo úplně jedno. Seběhli jsme dolů a hned narazili na dva chlápky, kteří odnášeli nějaké pytle ze spíže. V tu chvíli k nám naštěstí byli zády.

„Švih,“ přesekl jsem prvnímu z nich zezadu páteř.

„Ugh,“ vydal ze sebe, pytel mu spadl na zem a za chvíli se na něj složil i on.

Druhý chlap nežil ani o sekundu déle. Alice ho chytla zezadu za čelist a prořízla mu hrdlo. Málem mu přitom odřezala celou hlavu, jak byla vzteklá a dala do svého naučeného pohybu obrovské množství síly. Krev se rozcákla po pytlích s obilím.

Přeskočili jsme mrtvoly měnitelů a pokračovali do hlavní místnosti.

„Drž, děvko! Když přežiješ, vezmeme si tě s sebou a budeš mít tuhle legraci každou noc,“ uslyšeli jsme hlas zevnitř. V místnosti byli všichni měnitelé, tedy až na jednoho, který stál ve dveřích a pozoroval dění uvnitř. Bodl jsem ho mečem z boku do břicha a odkopl ho na zem. Měli jsme volný prostor k výpadu.

Na malou chvíli jsem ustrnul. Aby ne. Vevnitř nás čekala neuvěřitelná scéna. Sotva patnáctiletý uhrovitý holohlavý mladík měl stažené kalhoty na půl žerdi a souložil s Jurijovou nahou manželkou. Jak srdnatě přirážel, vytékala jí z hrudi krev. Podle všeho byla v tuhle chvíli už mrtvá. To ale mládenci vůbec nevadilo. Vedle ní ležel mrtvý Jurij. Měl prostřelenou hlavu. O jeho tělo zase byla opřená Nasťa, kterou znásilňoval tak dvacetiletý chlápek. Nejstarší z mužů pevně svíral za vlasy Marii, kterou si opřel o stůl. Další dva chlápci to všechno pozorovali s neskrývanou rozkoší.

První umřeli právě oni. Alice každého obdarovala dvěma ze svých nožů. Ani se nestačili otočit. Jeden dostali do ledvin, druhý do levé plíce – Alicina specialita. Oba spadli na mladíka, který se ukájel na mrtvole.

„Co to, kurva, debilové…,“ dostal ze sebe, ale to už mu došlo, že je problém. Prozření mu nevydrželo dlouho, zezadu jsem ho sekl do temene. Katana prošla skrz a zasekla se tak v půlce krku. Než jsem ji vytáhl, vrhla se Alice na chlápka, který strkal svůj penis do Marie. Podkopla mu nohy, a když se zmateně sesul, kopla ho do ztopořeného penisu. Zaúpěl a zkroutil se na podlahu. Alice ho následně bodla nožem do krku. Vyndala ho a celý zkrvavený hodila po dvacetiletém plešounovi, jenž se zrovna udělal do Nasti. Nůž mu skončil v lopatce. Během hodu se totiž pohnul, jak se od dívky spokojeně odvaloval.

„Pomo…,“ zkusil zařvat, ale to už jsem se k němu třemi skoky dostal na dosah katany. Dal jsem do té rány naprosto veškerou svou sílu a vztek. Myslím, že samurajové by na mě byli hrdí – usekl jsem mu totiž hlavu jednou jedinou ranou. Dopadla Nastě na levý prs, odrazila se od něj a odkutálela pod stůl. Pak se jí na břicho svalilo tělo a postříkalo ji krví.

Co nejrychleji jsem ho z ní odkopl. Dívka se jenom rozhlédla kolem a řekla: „Všechny nás zabijou.“

• František Kotleta: Rázová vlna (Spad 3)
• Epocha, 2017
• Obálka: Žaneta Kortusová
• 304 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 269 Kč)