Řád Kraje Světa 2, Maja Lidia Kossakowska
 |
Bezoký se marně snažil udeřit zobákem svého trojokého soupeře. Bušil dvěma páry křídel a zlostně skřehotal. Napadaný poskakoval na jedné široké, mnohoprsté nožce a zlobně se čepýřil. Rozevřel kovově blýskající zoban, ze kterého vystřelil dlouhý bič jazyka. Zasažený slepý pták potřásl hlavou a vztekle zakrákal. Řetízek připevněný ke kroužku na jeho noze tiše zacinkal. Druhý konec vězel pevně ve stěně krabičky z tmavého dřeva, která sloužila havranům jako ring.
Trojoký obnovil úder. Ale tentokrát oblá hlava bez očních důlků obratně uhnula, a pařát vyzbrojený ostrými drápy přejel po perech na hrudi útočníka. Havran vřískl skoro lidským hlasem a pokusil se vznést do vzduchu, řetízek mu však nedovolil odletět. Ve třech modrých očích se jako v zrcadlech odrážel obraz místnosti. S každým úderem křídel rozvášněných tvorů tryskla do vzduchu omamná, sladká vůně vanilky a kvetoucí střemchy.
Vysoký muž bledých tváří a s vlasy černými jako inkoust si bojujících ptáků nevšímal. Soustředěně si prohlížel na stole ležící mramorovou tabulku, pokrytou lesklou šedou substancí. Každý pohyb havranů vyvolal na stříbřité ploše složitý znak. Čáry a body nakonec pokryly celý povrch tabulky.
Bledý muž sevřel rty.
Ptáci bojovali s chraplavými pokřiky.
Obočí černovlasého muže se svraštilo a vytvořilo černou, rovnou čáru.
Zpráva byla jednoznačná. Strom vykázal zesílenou aktivitu. Není vyloučeno, že zase někoho vyzval.
Muž propletl prsty. Chvíli přemýšlel, potom rychlým pohybem setřel znaky a ponechal plochu lesklou a hladkou. Dlouhým, jako obsidián černým nehtem nakreslil na povrch mramoru dvakrát škrtnutý trojúhelník. Čáry s roztřepenými okraji připomínaly ránu drápem dravce.
Úkol byl přijat. Věděl, že nesmí odmítnout. Kdyby se jednalo o obyčejného získávače, uvažoval by, jestli přijme výzvu. Ale ne tehdy, kdy se mohlo jednat o poslání. Tehdy určitě ne.
Havrani dál zarputile bojovali, přestože zpráva už přestala docházet.
Černovlasý muž vstal od stolu. Pohlédl lhostejně na ptáky. Později jim hodí nějakou flákotu, psí krysu nebo mladého klapáče, rozhodl se. Nyní musí začít přípravu na práci, která ho čeká.
¤ ¤ ¤
To nemá smysl, pomyslel si Berg, když se hrabal z kóje. Znechuceně se rozhlédl po azylu. Poškrábané, špinavé stěny bez oken, těsno a pach zatuchliny. Místnost mu připadala pochmurnější než chrám Mistra Proměn. Přístroje jednotvárně lkaly, sezam drnčel otřásán křečemi, jako by se měl ihned rozletět. Aparatura horší než u nejhoršího pasáka.
Berg spustil nohy na podlahu a masíroval si spánky. Kóje měla mizernou ventilaci, z dusného vzduchu ho proto rozbolela hlava. Počkal, až se sezam přestane třást, a odkryl víko. Na dně ležela novoučká krychle síly, dva nabité uzdravující talismany a detektor střední velikosti. Lup spíš průměrný, i když tady očekávaný jako poklad.
Tady, pomyslel si Lars a ušklíbl se. V malém provinčním městečku daleko na severu. V zatracené díře, která není ničím víc než nadměrně rozlehlý zapadákov.
Když sem přišel skoro před třemi týdny, nepředpokládal, že zůstane déle než několik hodin. Právě tolik, aby opravil přední kolo Achilla. Ale uvázl definitivně. Zatracená smůla totiž chtěla, že potkal Zekeho. Malého, plešatého mužíčka s koňskou tváří, který sám sebe nazýval starostou a měl v moci celé tohle prašivé městečko. A velice se zaradoval při pohledu na opravdového získávače, vlekoucího se lesní cestou na porouchaném motocyklu. Nabídl nečekanému návštěvníkovi nocleh, večeři a vanu plnou horké vody. A potom s vlídným úsměvem pozoroval, jak oči příchozího planou jako hvězdy při pomyšlení na všechny tyto zázraky civilizace. Po jídle se zdvořile vyptával na zprávy z velkého města a mimochodem podotkl, že má šikovný, moderní azyl, jenže získávače chabé a docela bez talentu. Kdyby tedy vážený Lupič chtěl trochu vylepšit svůj rozpočet jedním nebo dvěma výpady, byl by on, Zeke, opravdu poctěn. A ospalý Lupič, který teprve nyní pocítil, že je opravdu unaven, s námahou obnovoval cit ve ztuhlých dlaních. V krbu hořela suchá smrková polena vysokým, jasným plamenem. Z kuchyně přicházela kouzelná vůně pečených kuřat. Na nízkém stole stála sklenice plná horkého vína s medem. Stěny z důkladných trámů chránily před venku fičícím studeným větrem. Křeslo, do kterého Berg zapadl, bylo velké a pohodlné a mírný hlas hostitele uváděl samé rozumné argumenty. Lupič přivřel oči. Už dlouho se necítil tak dobře. Dva týdny strávené na cestě mu připadaly jako ohavný, únavný sen, který najednou skončil. Při pouhém pomyšlení, že by měl strávit další noc ve stanu, se Berg zachvěl.
Konečně, co je na tom špatného, když se rozhodne chvíli zůstat. Udělám několik výpadů, vydělám pár grošů a odpočinu si, pomyslel si ospale. Nápad mu připadal dobrý. Opravdové řízení osudu. Pracně zvedl víčka a srdečně pohlédl na drobného starostu. Je dobré potkat opravdu sympatického člověka, hlavně po dvou týdnech špacírování lesem v době všivého, jako čert studeného časného jara.
Zeke rozvalený ve vedlejším křesle slíbil pomoc při opravě Achilla. Hned jakmile se mechanik vrátí z výpravy do své rodné vesnice. Zanedlouho. Určitě za několik dní. Lupič souhlasně přikyvoval. Neposlouchal. Opět zavřel oči a dovolil, aby ho zalila rozkošná, lenivá ospalost.
¤ ¤ ¤
Stroj vrčel pořád tišeji, občas se otřásl záchvatem dýchavičné škytavky. Berg vzdychl a znovu si třel spánky. Proč jsem ksakru vůbec souhlasil, pomyslel si zlostně. Tři týdny v hajzlu.
Achilles stál v Zekeho kůlně, dosud netknutý rukou mechanika, který, jak se Berg nakonec začal domnívat, byl mytickou osobou, která se tu vyskytovala stejně často jako jednorožec. Vychválený, dobře vybavený azyl byl špinavou norou plnou nazdařbůh posbíraných a rozhašených přístrojů, a Lupič ztrácel čas nesmyslnými výpady.
„Tak už dost,“ řekl polohlasem. „Nastal čas hnout zadkem, Bergu.“
Škvírami mezi prkny padaly do kůlny dlouhé pásy slunečního světla. Ve vzduchu tančila zrníčka prachu. Berg cloumal Achillovým kolem. Závada naštěstí nebyla tak hrozná. Povolilo spojení přivádějící energii z krystalů přímo k ose. Poruchy v cirkulaci síly blokovaly kolo.
Lupič vložil prsty pod kovový kryt a pokusil se zachytit tenoučký modrý kabel houpající se pod táhlem reduktoru. Už se skoro dotýkal nepatrnou modří zářící izolace, když došlo k výboji. Vystřelila jiskra a jako rozzuřený ovád kousla Berga do prstu. Lupič bezděčně cukl rukou a ostrý okraj krytu zanechal na kůži mělký řez. Kabílek se zhoupl a napjal, zalezl mezi ohnuté plechy. Bylo vidět jen tenkou modrou strunu izolace. Berg na ni pohlédl s nenávistí. Potom vzdychl a zvedl pohled k tělesu motorky nad sebou.
„Nepomáháš mi, dědku,“ zavrčel vyčítavě. Otřel si zmrzačený prst o kalhoty, rozmazal přitom červenou čáru krve. Sáhl pro úzké, prodloužené kleště a šestkrát nebo sedmkrát se pokusil s jejich pomocí tenký kabel zachytit. Proklatá modrá stužka zalezla hlouběji do skuliny v krytu. Lars zaklel. Odložil kleště a přejel si rukou po obličeji.
„Dobrá,“ zamručel. „Pokusíme se ohnout z drátu háček. Zachytíme bestii a vytáhneme ji. Co ty na to, Achille?“
Během dlouhých dnů na cestě si zvykl s motorkou povídat. Občas litoval, že necestuje na koni nebo jiném živém stvoření, ve kterém by doutnala alespoň stopa vědomí.
Motocykl stál nehybně na podpěrách. Lupič ležel na špinavé podlaze kůlny, obklopen nedbale rozházenými nástroji. Právě se pokoušel kabílek zachytit ohnutým drátem, když vrzly dveře a otevřely se.
Berg zaslechl drobné kroky a hned před sebou uviděl špičky starostových vyleštěných bot. Zeke podřepl. V bledém koňském obličeji, který se objevil v Larsově zorném poli, se zračila starost. „Ale, Bergersone,“ začal vyčítavě. „Proč ležíš na té zasviněné podlaze? Počkej, až se vrátí mechanik…“
„Jistě,“ zavrčel Lars. „Přímo vidím, jak spěchá. Spouští se po laně přímo z Měsíce.“
Maličký starosta se uraženě zavrtěl.
„Víš, Bergersone, chtěl jsem ti jen pomoci.“
Lars se vyplazil zpod Achilla a vstal. Oči měl studené jako jezera při povodních.
„Odjíždím, jakmile opravím motor. Ještě dnes, nejpozději zítra ráno.“
Starosta rozpřáhl ruce. V jeho hlase bylo cítit rozčarování.
„Proč tak najednou? Počkej ještě několik dní. Vrátí se mechanik, opraví motor a pak…“
Berg zavrtěl hlavou.
„Jaký mechanik, Zeke? Ten, co dělal rakev pro Sněhurku? Žádného mechanika tady nemáte. Naše smlouva skončila. Už pro tebe nepracuji.“
Ve starostově obličeji se objevil chápavý úsměv.
„Chceš se dohodnout na přidání, viď? Dobře, promyslím to…“
Lars se sklonil, aby pohlédl zaměstnavateli do očí.
„Nedělej ze sebe idiota. Musím odjet. I tak jsem zůstal mnohem déle, než bylo nutné. Je konec spolupráce. Rozumíš?“
Starosta strčil ruce do kapes pečlivě ušitého obleku.
„Co se ti nelíbí, Bergersone? Dosud sis nestěžoval. Pracuješ, vyděláváš, máš kde bydlet a co jíst. Kam tak najednou spěcháš?“
„To není tvá věc. Přijel jsem, popracoval a odjíždím, jasné?“
Starosta se poškrábal na tváři. Chvíli působil dojmem, že přemýšlí o odpovědi.
„Moc ne. To se máš u mě tak špatně? Slušná práce, jasné podmínky…“
„Poslyš…“ Svaly na Bergově obličeji sebou cukly. „Jsem Lupič. Kdybych hledal práci, zůstal bych ve městě a nelezl do tvé smradlavé díry. Bylo to hezké, ale je konec. Oba jsme měli z krátké známosti užitek. Ty jsi vydělal, já jsem vydělal. Výborně. A teď ustup, musím dokončit opravu.“
Starosta poslušně ustoupil. Vypadal žalostně, jako kdyby z něho najednou vypustili vzduch.
„Larsi,“ začal slabým hlasem. „Město tě potřebuje. Potřebuje tvůj talent…“
„Jistě,“ zavrčel Berg. „Každé ráno davy vdov a sirotků vzlykají zoufalstvím při pomyšlení, že bych tu nemusel být. Nepodceňuj mou inteligenci, Zeke, a nevnucuj mi takové sračky.“
Zeke se narovnal.
„V pořádku,“ zaduněl. „Já tě potřebuji. Musím mít dobrého získávače. Bez tebe daleko nedojdu.“
„Máš Schiffera.“
Zeke pobouřeně frkl.
„Dobře víš, že je to opilec. Je vyřízený.“
Berg poklekl na podlahu a sáhl pro kleště. „Než jsem přijel, nějak jsi to zvládal.“
Starosta mávl netrpělivě rukou.
„Správně jsi to popsal. Nějak. Ale nyní…“
„Prožíváš dočasnou dobu prosperity, protože se v této díře objevil Lupič,“ zavrčel Berg. „A měl bys za to děkovat osudu. To byl bonus, Zeke, Dar. A teď sbohem, kolego. Mám práci.“
Zeke podřepl.
„Zůstaň. Aspoň chvíli. Co ti vadí?“
Berg si přejel dlaní po obličeji.
„Zeke, jsi rozumný chlap. Co na tom nechápeš? Myslel sis, že tady budu trčet věčně? Dobře jsi věděl, že je to krátká smlouva.
Nejvýš na několik dní. Chceš mě zadržet násilím?“
Starostovy černé oči vypadaly smutně.
„Zůstaň, Bergu, prosím. Nemůžeš odejít. Teď ne. Takové prachy, takové zisky. Nedělej mi to.“
Paráda, konstatoval smutně Lars. Zbláznil se.
Zavrtěl hlavou.
„Kdepak. Konec spolupráce. Rozumíš?“
Hubená hruď pod látkou nehlučně vzdychla.
„Nu což. Jdi svou cestou. Zůstaň tedy aspoň do zítřka, venku už se stmívá…“
Lars pohlédl na dveře. Opravdu, světlo padající do kůlny už bylo červené a zlaté jako sváteční jídelní servis.
Pokrčil rameny.
„Uvidím. Záleží na tom, kdy skončím. Jestli v noci, zůstanu.“
„Dobrá, Larsi. Ale ještě o tom uvažuj.“
„Dobře,“ zamručel Berg. „Vlastně mě těší, že jsme se seznámili.“
Napřáhl ke starostovi ruku a ten stiskl Lupičovy prsty malou, vlhkou dlaní.
„Škoda ztratit takového získávače. Nu, co nadělám. Tak zatím.“
Berg se díval, jak jde Zeke ke dveřím šouravými kroky.
Asi opravdu doufal, že zůstanu, pomyslel si.
Chudák.
Poklekl a opět vnořil kleště do vnitřku motorky.
Když konečně skončil, ukázalo se, že venku je tma hustá jako melasa. I měsíc zalezl za mraky.
Lars si utřel do hadru ušpiněné ruce.
Neodjedu, konstatoval. V této zatracené tmě nejenže nenajdu stezku, ale zabiju se o vlastní nohy.
S povzdechem zvedl lucernu a zamířil do svého bytu ve velkém přízemním domě, který Zeke umíněně nazýval radnicí.
Světlo, viditelné ve spáře zavřených dveří, připomínalo fosforeskující provázek. Berg se zastavil a zamyšleně si třel tvář. Když odcházel do kůlny, bylo ještě vidět, takže určitě nenechal lampu rozsvícenou. Opatrně stiskl kliku.
„Vítej, Bergu. Myslela jsem, že se nedočkám,“ řekla Lizbeth hlubokým hrdelním hlasem, který připomínal dozrálé ovoce potopené v medu. Pokaždé, když Lars slyšel starostovu milenku takto mluvit, měl před očima velkou zlatou moruši, oplývající lepkavou sladkostí.
Zaváhal a zastavil se na prahu. Pokoj, osvětlený spoustou tlustých voskových svící, vypadal jako kaple. Zvláštní kaple, protože na stole zastavěném četnými stříbrnými a křišťálovými předměty, seděla Lizbeth a natahovala před sebe dlouhé nohy v krajkových punčochách. Tenké červené šaty byly tak těsné, že na hezkém, štíhlém těle vypadaly jako namalované.
„Těší mě, že se starosta chce rozdělit o to, co má nejlepšího, ale děkuji,“ řekl. „Zítra odjíždím a nechci příliš zneužívat t jeho pohostinnosti.“
Tiše se zasmála a sklouzla ze stolu. Podpatky zaťukaly na prknech podlahy a Berg se opět podivil, jak je starostova milenka vysoká. Vedle této blondýnky velké jako valkýra vypadal Zeke jako trpaslík.
„Nepředstavuj si moc, Bergu,“ usmála se. „Je to jen večeře na rozloučenou. Zeke chce, abys vzpomínal na pobyt u nás rád. Sedni si, určitě máš hlad. Zeke bohužel nemůže přijít. Jako starosta má spoustu povinností. I po setmění. Společnost ti budu dělat já, aby ses nenudil.“
Další oslnivý úsměv a hodně chladu v modrých, jako sklo čirých očích. Berg najednou pocítil osten neklidu. Něco nehraje, pomyslel si. Buď ta malá hnida Zeke zešílela, nebo plánuje nějakou hnusárnu. Ale jakou? Lizbeth mě má otrávit, uškrtit nebo zapíchnout? Ovládej se, Bergersone. Toto není loutkové představení o zábavách gangů pasáků. Jsi v zapadlé díře na venkově, kde nikdo nechápe slovo „intrika“.
Vstoupil dovnitř a zavřel dveře. Lizbeth sáhla pro vysoké křišťálové číše.
„Na tvou cestu, Larsi, abys našel to, co hledáš.“
Dlouhé, štíhlé prsty se dotkly jeho ušmourané ruky.
Berg cítil, jak mu po jejím doteku proběhl po kůži elektrický výboj.
Žádná valkýra, pomyslel si, ale dcera Ledového obra. K čertu, je hůř, než jsem si myslel.
Lizbethina ústa se usmívala, ale její oči, modré jako arktický oceán, byly studené a pronikavé. A v hloubi, za tou okouzlující modří, číhalo podivné napětí.
Berg najednou pocítil v levém rameni nepříjemné brnění. Dobře známé brnění.
Něco je v tom zatraceném víně, pomyslel si.
Srdce mu zabušilo silněji, jizva po tetování zabolela.
Lizbeth smočila v nápoji rty. Napila se a ustoupila o půl kroku. Podivné napětí v jejím zraku zmizelo.
Lars zvedl číši a přičichl k tmavé, rubínové tekutině. Voněla sladce vůní rybízu dozrávajícího na slunci. Nepříjemné brnění v rameni ustalo.
Neblázni, Bergersone, pokáral se v duchu. To je obyčejné víno. Jsi paranoidní. Na této straně přece Koňská lebka nemůže fungovat. Je neužitečná.
Upil malý doušek. Nápoj měl hlubokou, lahodnou chuť.
„Dobré, že?“ prohodila Lizbeth. „Zeke ho má pro opravdu speciální příležitosti.“
Exploze bolesti v rameni vzplanula jako při dotyku suchého ledu. Berg se zachvěl a s námahou se udržel, aby nesevřel jizvu prsty. To víno mu rozhodně neposloužilo.
„Co se stalo?“ zeptala se Lizbeth, a přestože její hlas byl nadále sladký a vábivý jako moruše v sirupu, Lars v něm zřetelně vycítil neklid.
„Nic,“ usmál se pokud možno přirozeně. „Mám hrozně špinavé ruce. Celé od šmíru. Umyju se a hned se vrátím.“
Otočil se ke dveřím, a přesně v tu chvíli upustila Lizbeth číši na podlahu. Při nárazu na prkna zazvonila a rozsypala se na mnoho stříbřitých krystalků.
Berg sáhl po klice.
Zekeho milenka měla tváře stažené a napjaté.
„Odpusť,“ řekla zbytečně hlasitě. „Jsem hrozně nešikovná.“
Dveře cvakly a otevřely se. Berg koutkem oka postřehl, jak Lizbeth svižně klouže za stůl. Dovnitř vpadli čtyři urostlí chlapi. Lars poznal Ivu a Sebastiána, nejspolehlivější starostovy bodyguardy, jak se k němu řítí jako pádící býci. Nejbližšího útočníka praštil do huby a pokusil se uskočit stranou, ale tam už stál Sebastián. Berg se s ním srazil, odrazil se a ztratil rovnováhu.
„Teď!“ křikl Ivo. Před Lupičovýma očima se mihl lesklý Sebastiánův boxer, potom oslepivým bleskem explodovala bolest. Lars padl na podlahu. Realita kolem něho prudce černala, rozletěla se na cáry černě a tmavé zeleně.
Pak se nad Larsem zavřela temná, bahnitá tůň a svět zhasl.
18. prosince 2012, Maja Lidia Kossakowska