Ve chvíli, kdy se duchové rozhodli promluvit k Matce Hvězd, ta právě vycházela z chalupy s vědrem v ruce. Nádoba vyklouzla z bezmocných prstů. Ženina tvář ztuhla ve výrazu naprosté lhostejnosti, jen sevřená víčka se jí třásla. Oči Matky Hvězd nyní viděly obrazy nedostupné obyčejným smrtelníkům.

Snacha Matky Hvězd Voda při pohledu na to, co se děje, okamžitě odvrátila pohled, a plně se soustředila na sešívání kůží. Soustředila myšlenky na jehlu, kterou svírala v prstech, rovné stehy a pravidelné provlékání nitě. Z vědomí okamžitě vytěsnila obraz tchyně ponořené do transu. Pouhý pohled jejím směrem byl nebezpečný. Dala by tím na sobě znát, že spatřila nadpřirozené věci, že postřehla příchod duchů. Bytosti z jiného světa by se mohly urazit. Voda stiskla rty. Jehla v její ruce se jen míhala. Přítomnost duchů byla pro mladou ženu nesnesitelná. Pociťovala ji jako závany studeného větru.

Matka Hvězd strnula.

Proč to trvá tak dlouho, přemítala zoufale Voda. Ještě chvíli a upozorní na sebe duchy. Zjistí, že vnímá jejich přítomnost, a srazí ji smrtícím dechem nebo z ní vytrhnou duši a pohodí ji někde daleko v pustině, odkud nikdy nenajde cestu do vesnice, nevrátí se do svého těla. Zachvěla se strachem. Sklonila se hluboce k šití, jen aby náhodou nepohlédla směrem ke tchyni.

Zavřené oči Matky Hvězd sledovaly rozmazané, podivné scény, které stařena nechápala. Obrovské skleněné hory. Podivně hranaté skály s řadami jeskyní, rovnými, jako by byly vyřezané nožem, ve kterých bydleli lidé jako v chalupách. Hluboké rokle, jejichž dna byla plná chaoticky se hemžících lidí v nesmyslných oděvech. Řady divných vozů, které se pohybovaly, přestože je netáhla žádná zvířata.

Matka Hvězd pokorně pozorovala tento chaos, a ani se nepokoušela domýšlet, proč jí duchové předvádějí podobné vize. Čekala. Nakonec předvedou jejím očím obrazy, které dokáže pochopit. Skály, lidé, rokle i vozy se pohybovaly stále rychleji, až se změnily v pruhy mihotavých skvrn. Třaslavé barevné skvrny se najednou zastavily a proměnily ve známé tvary. Les. Řady vysokých omšelých kmenů, nahoře rozsochy borovic. Vdechla vůni hnijícího jehličí, pryskyřice, mokrého listí. Cítila vlhkost vznášející se ve vzduchu.

Nízkým porostem se prodíral muž. Určitě nepatří k Lidem, pomyslela si Matka Hvězd ještě předtím, než zjistila, že je podivně oblečen, a že je příliš velký na to, aby se zrodil mezi jejími soukmenovci. Navzdory imponující postavě vypadal vychrtle, přestože kvůli cizímu oblečení stařena nedokázala posoudit, do jaké míry. Měl bledou kůži, mnohem světlejší než kdokoli z kmene, vlasy mokré od vzdušné vlhkosti. Rukama rozhrnoval křoví, krvavé škrábance od trnů na dlaních a pažích vypadaly jako tetování.

Matka Hvězd zvědavě pozorovala vetřelce. Nepřipomínal žádného obyvatele Dalekých Zemí, nebyl podobný ani Mluvícím Liškám. Měl ostře řezané rysy, příliš velký nos a hranatou bradu. Vypadal ošklivě a cize. Musel přijít z velké dálky, pravděpodobně odněkud mimo svět. Stačila si pomyslet, jak je to zvláštní, když tu ji duchové odnesli s sebou a přivedli blíž.

Zaslechla svištivý dech neznámého, údery srdce bolestivě narážející na žebra. Viděla mokré pramínky vlasů potem přilepené k čelu, propadlé tváře se stopami nepořádně seškrábnutého porostu, opuchlé rty pootevřené námahou. Muž nebyl jen vysílený. Nalézal se na konci sil.

Uplyne ještě hodně dní, než dorazí do vesnice. Kdyby ho teď někdo z kmene viděl, usoudil by, že se nedožije rána. Matka Hvězd však věděla, že dosáhne cíle. Pochopila to při pohledu do očí šedých jako hladina Velké Vody, v nichž plálo čiré šílenství, neznající překážky, nepřemožitelný, děsivý boží oheň.

Stařena okamžitě odvrátila pohled. Sklonila pokorně hlavu, neodvažovala se hledět na svatého muže, který putoval Stezkou ke Stromu. Tiše zanotovala píseň k duchům, kteří jí umožnili spatřit neobyčejně důležitou událost. Do vesnice míří vyvolenec bohů. Bytosti z jiných rozměrů se nezabývají tokem času, Matka Hvězd si tedy nebyla jistá, jestli se cizinec objeví v osadě ještě za jejího života, ale tušila, že s tím může počítat.

Muž se úporně prodíral porostem. Na zádech měl podivný hranatý pytel ověšený řinčícími předměty. Mnohý skutečný Člověk by se srdečně zasmál při pomyšlení, že tato ohyzdná bytost je možná Jdoucím ke Stromu, ale Matka Hvězd o tom nepochybovala. Pořád viděla pevné, děsivé rozhodnutí planoucí v hloubi očí šedých jako acháty. Sílu zvedající z ruin to, co se zhroutilo.

Realita se najednou rozpadla na kousky jako upuštěný hliněný džbán. Matka Hvězd se opět ocitla na prahu chalupy. Hlasitě se nadechla.

„Obnovitel,“ opakovala šeptem slova duchů. „Jeden z těch, kteří pozvednou z trosek dávný řád.“

Zaskočená Voda se zachvěla. Špička jehly zamířila nahoru a bodla mladou ženu do prstu. Vypískla strachem. Kdyby duchové neodešli, pach krve by nepochybně přilákal jejich pozornost.

Matka Hvězd pohrdavě frkla.

„Dávej pozor na šití,“ napomenula ji. „Umažeš krásně vydělanou kůži.“

Snacha se mlčky sklonila nad prací.

Stařena sáhla pro vědro a kolébavě kráčela ke studni. Cestou potkala svého mladšího syna Spřáhla.

„Někdo jde Stezkou ke Stromu,“ oznámila.

Mužův obličej se neklidně stáhl.

„Hrozí nám něco?“ zeptal se.

Matka Hvězd se ušklíbla.

„Duchové mi poskytli další pár očí,“ zamručela, „a hloupého, zbabělého syna. Nu což, člověk nemůže mít všechno.“

Minula Spřáhla, který zůstal na pěšině stát s údivem otevřenými ústy.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).