Na psychedelické vize P. K. Dicka jsme po tolika jeho česky vydaných románech zvyklí, občas se ale stále podaří nově vydanou knihou zaskočit i otrlé čtenáře.

Simulakra jsou spíše novelou než románem. Z toho vyplývá, že děje tu naleznete pomálu. Dokonce i na Dickovy standardy. O to bohatší je ale prostředí, v němž se příběh odehrává. Autor sype z rukávu jeden nápad za druhým – fráze o tom, že by to jiným spisovatelům stačilo na deset knih, je klišé, ale málokdy sedí tak přesně.

Děj nás zavádí do Ameriky po třetí světové válce, z níž vyšla jako spojenec Německa. Společnost je tak trochu po nacistickém vzoru rozdělena na občany třídy Gé, kteří stráží několik státních tajemství (německy Geheimnis) a Bé, což je plebs. Mezi státní tajemství patří například to, že prezident – ač naoko demokraticky volený každých pět let – je simulakrum, čili android, kterého vždy na zakázku vyrobí obří zbrojní konglomerát. Nebo to, že první dáma, na pohled věčná, na níž si celý národ vypěstoval silnou závislost se spoustou komplexů, je ve skutečnosti dávno mrtvá a nahrazená herečkou.

Do toho si představte, že vládním výnosem byla zakázána praxe psychoanalytiků, aby se podpořil byznys dalšího konglomerátu, tentokrát zdravotnického. Záření z poslední války způsobilo některým jedincům různé mutace, například telekinezi, či vyvolalo genetickou regresi a po světě tak opět chodí neandrtálci. Vláda a další prominentní složky mají přístup ke stroji času, pomocí kterého se snaží jednat s nacistickými vládci z druhé světové války. Poměrně běžná, ale oficiálně nepodporovaná je migrace na Mars. Místo reportérů jezdí po ulicích reportátory, stroje, které zpovídají, koho je třeba, a rovnou vysílají milionům diváků. Pomocí televize jsou všichni utvrzováni ve správném světonázoru. První dáma pro své pobavení pořádá v Bílém domě talentové soutěže, do kterých se všichni zoufale snaží dostat. Třeba s klasickou hudbou hranou na demižony. Kdekoli vás mohou přepadnout otravné vyřvávající reklamy, které je třeba rozšlapat, abyste se z nich nezbláznili. A to zdaleka není vše…

Síla Dickovy vůle, díky které to všechno drží jakž takž pohromadě je tak obrovská, že ze stránek přímo sálá. Člověk celou dobu netuší, jestli se v tom fascinujícím prostředí dívat dříve napravo či nalevo, a tak je vlastně dobře, že ho autor neobtěžuje příliš složitým příběhem. Pár postav se jím proplétá, aby odkryly další části mozaiky, a vše směřuje k velkému politickému a společenskému kataklyzmatu – ale spíše v autorově hlavě než skutečně na stránkách knihy.

Pro fanoušky Dicka je to určitě zábavná jízda, i když zdaleka ne tak pamětihodná jako jeho nejslavnější kusy, pro běžné čtenáře ještě mnohem nepřístupnější guláš, než jaký mohl autor nabídnout ve svých příčetnějších obdobích. Každopádně tahle jednohubka více než názorně vykresluje, jak šíleně to muselo vypadat v mysli jednoho z největších sci-fi autorů 20. století.

• Philip K. Dick: Simulakra
• Argo, 2017
• překlad: Robert Tschorn
• obálka: Pavel Růt
• 208 stran, 248 Kč (v e-shopu Fantasye již za 223 Kč)