„Psát Krvavé pohraničí je pro mě jako objevovat neznámou zemi,“ objasňuje jeden z nejlepších domácích autorů fantastikyVladimír Šlechta, co ho pohání k další práci na cyklu Krvavé pohraničí. Pokaždé si prý říká, že se podívá už jen za tamten vršek nebo prošťourá tady to křoví a pak už toho nechá. Jenže za vrškem objeví třeba starý zpustlý chrám plný nejroztodivnějších pokladů nebo partu veselých elfinek, které se na něj přelíbezně usmívají. A tak mu to nedá a jde zase dál. Je prostě příliš zvědavý a chce vědět, co na něj ještě čeká…

Snil jste v dětství o tom, že by z Vás jednou mohl být spisovatel?
Ale jistě – to je normální dětský sen, ne? Chtěl jsem být spisovatelem. A taky lovcem kožešin.

Jak jste se k psaní dostal a s jakými představami jste do toho šel?
Až do svých třiceti jsem žil s představou, že být spisovatelem je úžasně snadné (a tahle představa se nakonec ukázala jako pravdivá). Několikrát (asi 3×) jsem vzal do ruky papír a tužku a začal psát nějaký příběh. Nikdy jsem se nedostal přes první stránku – ještě nebyla ta správná doba.
Pak, po plyšovém převratu, nám Ikarie zprostředkovala nové možnosti: literární workshop, soutěž O nejlepší fantasy a Cenu Karla Čapka a koneckonců i možnost publikování. Pravá chvíle se dostavila.

Co jsem si od psaní sliboval? Zábavu, seberealizaci, nové přátele. Taky nějakou tu korunu do rodinného rozpočtu. Tohle všechno se mi nakonec splnilo.

V DEVADESÁTÝCH LETECH BYLA FANTASY ODSTRKOVÁNA, REDAKTOŘI JI NEMĚLI RÁDI.

Čím Vás zlákala fantastika natolik, že jste se rozhodl tvořit právě v tomto žánru?
Já mám rád jak sci-fi, tak fantasy a vždycky jsem je rovnoměrně střídal. Už od samého začátku jsem psal „čisté žánry“, nikdy jsem se nepokoušel o hybridní útvary s hvězdolety, princeznami, meči a šermováním. V devadesátých letech však byla fantasy odstrkovaná, redaktoři ji neměli rádi. Texty se skřety a elfy byly šmahem označovány za plagiát Tolkiena. Vzpomínám, jaké jsem měl v Ikarii potíže s Trojí krví. Nakonec ji sice otiskli, ale s upozorněním „a příště nám sem radši pošlete nějakou sci-fi“.
V devadesátých letech mi vycházely sci-fi povídky a fantasy mi zůstávala v šuplíku. Teď je situace opačná. Vycházejí mi fantasy texty a docela rád bych si zase napsal nějakou sci-fi.

Můžete prozradit, jaké byly Vaše spisovatelské začátky a s jakými problémy jste se musel potýkat?
Počátkem devadesátých let jsem se stal součástí obrovské vlny. Do psaní se pustily mraky nováčků, staří matadoři vyprazdňovali své předlistopadové šuplíky. Několik roků (1991 až 1994) jsem chrlil texty a obesílal redakce i soutěže – s nevalným výsledkem. Připadal jsem si jako moucha, která naráží na sklo. Odmítavých dopisů jsem dostal celý štos, některé byly opravdu zajímavé. Plánoval jsem, že z nich sestavím sborník.

Těch marných pokusů ale nelituji. Naučil jsem se plno věcí a získal spoustu přátel. Všechny texty, které jsem tenkrát napsal, nakonec vyšly v knížkách a v časopisech. Jejich první verze stejně nebyly publikovatelné.

Vzpomínáte si ještě, co bylo Vaší první otištěnou prací a co jste cítil, když jste její výtisk držel v ruce?
Moje první dvě publikované povídky, Legendární zbraň a Ten, který jde druhý, byly jen krátké hříčky a jejich vydání mě neuspokojilo. Opravdovým vítězstvím se stalo až Umírání podle Andrewa F., dlouhá povídka otištěná v Ikarii. Co jsem cítil, když jsem držel Ikarii v ruce? Radost, jak jinak. Udělal jsem první krok na dlouhé cestě.

V ROCE 1999 DOŠLO K NAHROMADĚNÍ NADKRITICKÉHO MNOŽSTVÍ PODNĚTŮ…

Vašim asi nejznámějším a nejúspěšnějším cyklem je Krvavé pohraničí. Můžete prozradit, jak a z čeho se tento svět zrodil?
Zárodky Pohraničí tu byly velice dlouho. Před samotným Krvavým pohraničím jsem napsal povídky Trojí krev a Dětská dýka – a také stařičký textík Znamení kruhu, který vznikl už v roce 1992.
Inspirační zdroje Pohraničí jsem už několikrát jmenoval: moje skutečné zážitky (České Budějovice byly v devadesátých letech takovým „pohraničím“, kde si narychlo vzniklé firmy zkoušely, co všechno jim projde), film Poslední Mohykán, počítačová hra Stíny nad Rivou (v níž jsem se poprvé seznámil s backgroundem her na hrdiny). Dalšími inspiračními zdroji byli samozřejmě Tolkien, Sapkowski a také spousta knížek o skutečném americkém Západě.
V roce 1999 došlo k nahromadění nadkritického množství podnětů – no a Krvavé pohraničí bylo zničehonic na světě.

Zásadní úlohu v každém příběhu hrají postavy. Ve Vašem světě se jich vyskytuje celá plejáda od půlelfa Thompsona přes gobliního válečníka Stín ve tváři či půlelfku Ariettu až po příslušníky lidské rasy Rogera Schniregu či Jacoba Faylorga a Floyda Bartletta. Můžete prozradit, jak alespoň některé z těchto postav vznikly a čím se pro Vás staly?
Námětem příběhů z Pohraničí je konflikt kultur. Lidé osidlují neznámou zemi, která se zdá být prázdná, ve skutečnosti v ní však žijí elfové (a také skřeti).

Roger Schnirega, Jakob Faylorg a Floyd Bartlett mají jedno společné. Jsou osadníci, kteří se pokoušejí žít v míru s původními obyvateli. Snaží se dodržovat uzavřené smlouvy, respektují elfské území. Jenomže ne všichni kolonisté si přejí mír, někteří by byli radši, kdyby elfové odtáhli do horoucích pekel – a už tam zůstali. Roger, Jacob i Floyd jsou v určitých okamžicích stavěni před zásadní dilema: buď se přidají k lidským násilníkům a zradí své elfské přátele, nebo budou označeni za elfomilce a vyhnáni z lidského společenství, případně rovnou zabiti. Každý z nich řeší konflikt odlišným způsobem, protože každý z nich je jiný.
Thompson a Arietta nemají žádné dilema. Jsou půlelfové a nikdo s nimi nechce nic mít – ani lidé, ani elfové. Stín ve tváři je na tom ještě hůř: je to starý ošklivý goblin, podle názoru většiny lidí i elfů pouhé zdivočelé zvíře. Tihle tři, Thompson, Arietta i Stín, se snaží přežít, při tom prožívají drobné strasti i radosti.
Zajímavý vztah, který jsem sice nikde nepopsal, ale který existuje, vznikl mezi Stínem a Skjúwinkem. Tihle dva jsou přirození nepřátelé, zároveň jsou součástí Thompsonovy „rodiny“ (když Thompson někoho přijme, tak je to se vším všudy). Stín jde Skjúwinkovi z cesty, všemožně se mu vyhýbá. Skjúwink, starý šílený elf, vyobcovaný ze svého kmene, goblina jednoduše vytěsnil z vědomí, nevnímá ho.
Když máte takovéhle prostředí, „hrdinové“ z něho vznikají sami od sebe. Prostě tam patří. A čím se pro mě „hrdinové“ z Pohraničí stali? Mám je rád a jsem smutný, když umírají.

Máte mezi nimi své oblíbence? Čím si získali Vaši přízeň?
Jak vám řekne každý autor: tohle je těžká otázka. Odpovím alespoň takhle: mám rád šílené stařečky, jako je Frank Ormond, Skjúwink a Stín ve tváři (na tomhle místě musím upozornit, že věkový rozdíl mezi Stínem a Skjúwinkem je nejméně 200 let). Čím si mě získali? Šílení stařečkové už vědí, jak svět funguje, a nenechají si nic namluvit. Přesně rozlišují pravdu a lež, nikdo je neopije rohlíkem. Nenechají se zatáhnout do nějakých sviňáren, pokud sami nechtějí.

ALARICH TOURAINE SE MSTÍ I PRAVNUKŮM TĚCH, KTEŘÍ MU UBLÍŽILI

Legendárními postavami a nesmiřitelnými protivníky jsou v Krvavém pohraničí Temný mág Alarich Touraine a Gordon Fee. Je něco, co tyhle dva spojuje?
Jeden čtenář mi řekl, že Alarich Touraine je nejtragičtější postava Pohraničí. Touraine je člověk, kterému bylo ukřivděno, a on se mstí. Jenomže je dlouhověký, a tak se mstí i pravnukům těch, kteří mu ublížili.

Při realizaci své pomsty šlápl na nohu také muži jménem Gordon Fee (ve skutečnosti nechal povraždit tři stovky kolonistů, které Gordon Fee přivedl do tzv. Gordonovy země). Od té doby žil i Gordon Fee pouze pro pomstu.
Gordon Fee nakonec Temného mága zabil a sám při tom zahynul… prý. Možná ale, že Temného mága ve skutečnosti zničil baron Lecter… Gordon se údajně ještě před Mágovou smrtí vzdal pomsty, přestal bojovat a odešel na sever. Povídá se také, že Mágovu smrt způsobili orkové od Vickey, které vedl náčelník Zuřící kanec.
Šíří se různé zvěsti a nikdo s jistotou neví, co se tehdy stalo. Pravdu znají jen Floyd Bartlett a Jonni Faylorg (synovec Jacoba Faylorga), ale ti nic nepoví.

Velmi silný a také neobyčejně tragický je příběh lesa Izironk a krále Eagerpa. Co Vás inspirovalo tady?
Výchozí pozice románu Šílený les je pevně daná v Krvavém pohraničí, stejně jako pravidla, podle kterých se hraje.
A teď něco k inspiraci. Na přelomu let 1994 a 1995 jsem vykonával státní dozor na stavbě jaderné elektrárny Temelín (byl jsem tehdy zaměstnaný u hasičů). JETE jsem považoval za cosi obludného. Na stavbě jaderné elektrárny jsem potkal plno sympatických lidí, mezi nimi i pár spolužáků z vysoké školy, kteří tam pracovali jako stavbyvedoucí. Když jsme měli volnou chvilku, klábosili jsme o rodinách a o známých, o vojně, o knížkách a filmech – a všude kolem nás bujel ten nádor (JETE).
Takže tohle je druhá strana Šíleného lesa: čestní a sympatičtí lidé se podílejí na čemsi nelidském. Možná by se tomu chtěli postavit nebo alespoň utéct, jenomže už to nejde, už je příliš pozdě.

TRPASLÍCI – ZWERGOVÉ JSOU DOCELA ZÁHADNÍ I PRO MĚ!

Jste jeden z mála domácích autorů, kteří využívají klasické fantasy rasy, jako jsou elfové, goblini, orci či trpaslíci (tedy zwergové), a u čtenářů Vám to prochází. Jak vidíte tyhle rasy Vy?
Je to jednoduché: lidé, elfové a skřeti jsou biologicky kompatibilní. Mohou se navzájem křížit a mít spolu potomky. V Pohraničí se potuluje spousta půlelfů, pár „skutečných“ půlorků, několik tisíc takzvaných „půlorků z Hengerone“ a jedna jediná míšenka mezi orkem a elfkou.
Lidská společnost je na úrovni renesance. Lidé z Pohraničí a přilehlých zemí dosud neznají palné zbraně, někteří „mágové“ však dokážou vyrobit granáty a rachejtle na bázi střelného prachu.
Elfové žijí v divočině, ale nepoužívají oheň. Místo ohně vyvinuli soustavu triků, které jim umožňují přežít. Tyhle elfské schopnosti (souhrnně nazývané „elfská magie“) jsou veskrze praktické, ale mají i vedlejší efekty, například dlouhověkost.
Orkové jsou primitivové ze starší doby kamenné.
Goblini jsou společně s orky zahrnuti do kategorie „skřeti“. Goblini jsou subtilnější, ale výrazně inteligentnější než jejich tupí bratranci. Když se goblini dostali do styku s lidskými technologiemi, vymanili se z doby kamenné a začali stoupat k netušeným výšinám.
Lidé, elfové a skřeti jsou spřízněni asi jako psi, vlci a kojoti. Trpaslíci jsou naprosto odlišní. Sice se podobají malým vousatým lidem, ve skutečnosti mají úplně jiný genetický vzorec. A ještě něco: trpaslíci (zwergové) jsou docela záhadní i pro mě.

Hrdinou Vaší nejnovější knihy Válečná lest je Roger Schnirega. Co je vlastně Roger za člověka?
Roger Schnirega (čtěte tak, jak se to píše) je Thompsonův protipól. Nemá žádné zvláštní schopnosti a magické predispozice, jenom odvahu, dobrou vůli a ochotu pomáhat. Zatímco Thompson je v Pohraničí doma a spoustu informací mu poskytla jeho genetická paměť, Roger Schnirega je, jakožto čistokrevný člověk, „návštěvník“. Neví nic o pozadí místních záhad a zázraků, učí se za chodu. Někdy zvítězí, jindy je rád, že vyvázl živý.
S oblibou říkám, že Roger Schnirega je takový Phil Marlowe Pohraničí (doufám, že víte, o kom mluvím – zjistil jsem, že spousta mladých lidí, včetně mých synů, nemá o Philu Marlowovi ani ponětí).
Válečnou lest jsem měl připravenou už v polovině roku 2003 a Nejlepší den vznikal jako její reverzní obraz. Tyhle dvě knížky (Nejlepší den a Válečná lest) jsou jako sestry, v něčem jsou si velice podobné, a v něčem se diametrálně odlišují. Že Válečná lest vychází až teď, s pětiletým zpožděním – to je jiná pohádka.

Píšete povídky i romány. Co Vám jde lépe, kratší texty nebo rozsáhlejší příběhy?
Nejlépe se mi píšou novely v rozsahu 50 až 80 stránek. To je shodou okolností nejméně žádaný útvar (příliš dlouhé na povídku, příliš krátké na román). Můžete si všimnout, že část mých knížek je poskládaná z takovýchhle „prostředních textů“. Někdy se mi novela rozroste až do regulérního románu, to se však nestane pokaždé.

Můžete prozradit, na co nového od Vás se můžeme těšit?
V první řadě musím dokončit třetí díl Gordonovy země, který je pro mne, jak já říkám, takovou koulí na noze. Třetímu dílu GZ se teď usilovně věnuji, mám napsáno necelých 200 stránek a jsem někde před polovinou.

Na Gordonovu zemi by měl volně navázat román Kukaččí mláďata – kdo četl Zkázu Thonnieriky (v Nejlepším dnu), ten by mohl tušit, o čem to asi bude. Také mám rozepsaný „oggerdovský“ román, který bych chtěl příští rok dokončit.
Už jsem se zmínil o sbírce autoparodických textů s názvem Nejhorší den? (Poznámka: autoparodie – to je parodie, kterou autor píše sám na sebe)

Jaký je styl Vaší práce? Co všechno si musíte připravit, abyste mohl psát?
Musím si jen vyšetřit volný čas a pustit se do psaní, to je vše. Začnu psát, a píšu. Teprve v průběhu psaní pak kreslím mapy, upravuji děj a hledám v odborné literatuře technické podrobnosti.

Zbývá Vám ještě nějaký čas na čtení?
Pořád něco čtu, ale přiznám se, že beletrii už moc nemusím. Děti tahají domů spoustu nových knížek, sci-fi i fantasy, jenomže já obvykle přečtu prvních padesát stránek a pak mě to přestane bavit. Čtu populárně naučnou literaturu a je mi celkem jedno, o čem je, hlavně aby to bylo dobře napsané. Teď mám rozečtenou úžasnou knížku Zvířata, která změnila člověka (Roger A. Caras). V létě jsem zhltl tlustospis Konec doby ledové (Steven Mithen) a také jsem si znovu přečetl Šajeny (John H. Moore). Konečně jsem se dostal k Dawkinsovu Sobeckému genu, ale to mě moc nenadchlo, spíš se mi líbil jeho Slepý hodinář.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).