Psaní je sen, kterému věnuju maximum energie a většinu volného času, rozhovor s Pavlem Renčínem
Psaní je sen, kterému věnuju maximum energie a většinu volného času…
říká Pavel Renčín, jeden z nejnadanějších spisovatelů české fantastiky, který našel jako autor sám sebe v městské fantasy. Pavel se ale nevěnuje pouze tomuto v současnosti tak módnímu subžánru, jeho záběr je mnohem širší a rozmanitější. A důkazem toho je i povídková sbírka Beton, kosti a sny, která před pár týdny vyšla v nakladatelství Argo. Je to výběr těch nejlepších kratších textů, které vydal v minulých deseti letech. Ano, uběhlo totiž přesně deset let, co Renčín vstoupil do české fantastiky jako autor. A to je víc než dobrá záminka ho pořádně vyzpovídat.
Už deset let mohou čtenáři číst tvé práce. S jakými
představami jsi začal psát a publikovat?
Asi jako většina ostatních, kteří pošlou svůj první text do literární
soutěže, jsem žádné představy ani plány neměl. Bavilo mě vymýšlet
příběhy, a tak jsem to zkusil. Štěstí mi přálo prakticky od počátku, a
tak jsem pokračoval. Až do vydání Jména korábu jsem se psaní nevěnoval
pravidelně, a každý rok napsal jen několik povídek do soutěží a pro
různé antologie.
Čím tě oslovila právě fantastika?
Člověk většinou začne psát to, co rád čte. Zpočátku jsem četl
prakticky jenom fantastiku. Časem jsem ale zjistil, že potřebuju větší
pestrost. Dnes tvoří fantasy a sci-fi tak třetinu toho, co přečtu.
V NÁCTILETÉM OBDOBÍ JSEM SPISOVATELE, REDAKTORY A NAKLADATELE VNÍMAL JAKO „NADLIDI“.
O které iluze jsi jako autor za těch deset let přišel, a co tě
naopak příjemně překvapilo?
V -náctiletém období jsem spisovatele, redaktory a nakladatele vnímal jako
„nadlidi“. Byla v tom dávka naivity a nekritického obdivu. Když se ale
člověk sám stane součástí toho soukolí, o některé iluze přijde.
Naopak příjemně mě překvapilo, jak v posledních letech přibývá
čtenářů, kteří mají rádi české autory. A taky to, že většina
českých spisovatelů je k sobě velmi kolegiální a přátelská. Nehrajeme
si na konkurenční boje.
Každý spisovatel je nejprve čtenář, nikdo samozřejmě nežije
ve vzduchoprázdnu. Kteří autoři a knihy tě formovali a ovlivňovali na
cestě k vlastní tvorbě?
Byla jich celá řada, kdybych ale měl vybrat jen několik, musel bych zmínit
Franka Herberta a jeho Dunu, O. S. Carda a Enderovu hru, A. S. Exupéryho a
Malého prince a určitě i zaklínačskou ságu A. Sapkowského nebo
Simmonsův Hyperion. První městskou fantasy jsem si přečetl až léta po
tom, co jsem ji začal psát.
Čím pro tebe psaní bylo na počátku, a čím je nyní? Co ti tato
činnost dává, a co zase bere?
Na počátku pro mě bylo psaní občasný koníček. Teď je to náplň
většiny volného času. Je to sen, kterému věnuji maximum energie. Zatím mi
to víc dává, než bere, tak snad to tak vydrží i dál.
DO MĚSTSKÉ FANTASY SE VEJDE VŠE OD HORORU, PŘES KLASICKÝ HEROICKÝ PŘÍBĚH AŽ PO DETEKTIVKU…
Všechny tvoje příběhy zřetelně ukazují neobyčejně bohatou
fantazii a ohromující představivost. Kde bereš nápady a inspiraci? Není
všechna ta fantazie a imaginace v reálném, všedním životě tak trochu na
obtíž?
Díky, ale mně to ani nepřijde. Pro mě je samotný smysl psaní v
„tvoření“. Baví mě vymýšlet nové věci, které tu ještě nebyly.
Možná proto jsem se vyprofiloval jako autor městské fantasy (aniž bych
předtím věděl, že něco takového existuje). Je to žánr, který mi
umožňuje smíchat všechno zajímavé, vybrat si z fantastiky to své, a
zároveň pracovat se soudobými reáliemi a popkulturními odkazy. Do městské
fantasy se vejde všechno od hororu, přes klasický heroický příběh až po
detektivku… Jinak nápady a inspirace přicházejí stále. Nikdy jsem
nepřemýšlel, kde se berou.
Každý autor je vlastně tak trochu bůh, který podle své vůle
ovlivňuje, vytváří a ničí osudy postav svého příběhu. Jaký je to
pocit – být TVŮRCE?
Nevím, když píšu, nepřemýšlím o sobě a svém vztahu k postavám, ale
o příběhu, o čtenáři, o interakci postav, apod. Já v tom nehraju
žádnou roli, já v té knize nejsem. Ani ve vztahu k románu se tedy za
„boha“ nepovažuji. Stačí mi, že se po čtvrté knize už nestydím
říct, že jsem spisovatel.
Před několika týdny ti vyšla sbírka Beton, kosti a sny, která
je jakýmsi průřezem toho nejlepšího, co jsi za uplynulé desetiletí
napsal. Když jsem ji tak pročítal, uvědomil jsem si, že naprostá většina
tvých textů je laděna hodně temně a děsivě a většina příběhů se
happyendům vyhýbá širokým obloukem. Co k tomu můžeš
říci?
Něco na tom je. Nejsem na happyendy alergický, ale musí mít opodstatnění.
Nemám rád klišé, stejně jako nemám rád jen kladné a jen záporné
postavy. Možná že mnoho mých povídek dobře nekončí, na druhou stranu ve
většině z nich je naděje a víra v lidi. Něco jako: život není
peříčko, ale nějak to zvládnem…
KDYŽ CHCE ČLOVĚK DO PŘÍBĚHU VEPSAT NADĚJI, MUSÍ JI NEJPRVE ČTENÁŘI VZÍT.
Dokonce – pokud by měla být tvorba odrazem duše a vnitřního
rozpoložení autora, jak se pokoušejí sugerovat někteří kritici, značilo
by to, že tvé nitro neustále bičují vnitřní démoni, máš neustále
deprese, stavy rozervanosti a těžké melancholie. Naštěstí tě znám
osobně a vždy jsi na mě působil dojmem usměvavého, pohodového člověka,
který je spíše optimista než škarohlíd. Čím si ten rozpor
vysvětluješ?
Jsem optimista, depresemi netrpím, melancholii propadám nahodile. Jako
správný blíženec bývám rozervaný v několik osobností, většinou na
přeskáčku. Možná je to ale tím, že když chce člověk do příběhu
vepsat naději, tak ji musí nejdříve čtenáři vzít. Třeba je to odpověď
na tvou otázku.
Už první povídka z Betonu – Jen tančí, nemluví,
nespí je fascinující kombinací temné fantasy a hororu, jejíž
atmosféra je děsivá i podmanivá současně. Příběh unesené dívenky
vězněné ve tmě mi jistým způsobem připomněl Natashu Kampusch. Můžeš
prozradit, jak vznikal?
Chtěl jsem tehdy napsat povídku pro Pevnost a hledal téma. Bylo to akorát
v době, kdy vyšel na světlo případ Natashy Kampusch. Během několika
týdnů ho média rozemlela v klišé, vysála z něj potenciál a jako
obvykle zanechala prázdnou slupku. Ta pravdivost uvnitř mě ale oslovila a
inspirovala už v prvních dnech. Napsal jsem povídku o dívce, která se ve
sklepním vězení za léta stane geniální spisovatelkou a vetká do svých
knih hrůzu.
Oproti tomu Stvořitel, jeden z tvých prvních textů, je
tak trochu bizarně poetická hříčka. Vzpomeneš si ještě, co tě
inspirovalo k jejímu napsání?
Vzpomínám si přesně. Seděl jsem jednoho večera doma a měl velkou chuť
napsat něco hodně bizarního. V hlavě jsem měl jen obraz té zahrady
z hmyzích křídel a tykadel a chaloupky postavené z tisíců kostí.
Střihl jsem si Stvořitele jenom tak pro radost. Kupodivu se po pár
stránkách zrodila i pointa. To, jak tahle několikastránková povídka
zabodovala v soutěžích, mě překvapilo.
Povídka Na křídlech zlatých draků by zase mohla být
jednoduchým příběhem o jedné hře na hrdiny, která má těžce
zraněnému mladíkovi dodat síly k dalšímu boji s postižením. Ty jsi
z ní udělal mnohem víc – jeden z nejemotivnějších a ve své
přirozené jednoduchosti také nejvěrohodnějších příběhů celé knihy.
Je tato povídka úplně vymyšlená, nebo má nějaký reálný
základ?
Tahle povídka skutečně má reálný základ a jejím vypravěčem jsem já
sám. Všechny postavy mají předobrazy v reálných lidech, jména jsem však
změnil. Nejsem pověrčivý, ale člověk nikdy neví… Kde přesně končí
realita, a kde začíná fikce, nechám na odhadu čtenáře.
Závěrečná povídka Betonu – Balada krve – je skvělou
směsí detektivky, akčního příběhu i paranormálních jevů, jaké zatím
známe jen ze zahraniční produkce. Určitě by si zasloužila přinejmenším
pokračování. Nemáš něco podobného v plánu pro nejbližší
dobu?
Sbírka Beton, kosti a sny vyšla teprve přede dvěma týdny a já už tuhle
otázku slyším počtvrté. Původně jsem žádné pokračování v plánu
neměl, pokud o ně ale budou čtenáři stát, tak nad tím popřemýšlím.
Balada krve je v podstatě okultní detektivka od člověka, který přečetl
jen několik detektivek. Chtěl jsem si to zkusit.
OBÁVÁM SE, ŽE KLASICKÁ FANTASY BY V MÉM PODÁNÍ NEZŮSTALA KLASICKÁ…
Vždy jsi tíhnul k originálním námětům, které jsi navíc
zpracovával nečekaným způsobem. Nelákala tě nikdy klasická
fantasy?
Obávám se, že klasická fantasy by v mém podání nezůstala klasická.
Souvisí to s tím, co jsem říkal o tvorbě. Nevidím tam dost místa pro
to, abych přinesl něco nového. Spousta skvělé fantasy už byla napsána.
Nevylučuju, že to někdy zkusím, zatím to ale neplánuju.
Jsi nejlepším českým autorem tzv. městské fantasy. Jak bys
tento subžánr definoval? A co pro tebe jako autora město
představuje?
Městskou fantasy jsou pro mě příběhy ze světů podobných naší
současnosti, ve kterých město nehraje jen roli prostředí, ale je
i dějotvornou složkou. Jako autora mě ale zajímá hlavně současná
fantasy jako celek, městská fantasy je jednou z jejích podob. Baví mě
prolínat realitu a fikci.
Tvým nejžhavějším projektem jsou nyní Městské války. Jak
daleko jsi s druhým dílem?
Docela daleko, děkuji za optání. Tak třicet stránek od konce první verze.
Pevně věřím, že v listopadu bude Runový meč připravený
k vydání.
Můžeš alespoň lehce naznačit, co hlavního hrdinu Václava,
čeká a nemine?
Zatímco první Městské války byly komornější expozicí světa a hrdiny,
druhý díl přinese epičtější záběr a rozvine příběhy známých
postav. Čtenář si také mnohem víc užije živých měst a v příběhu
přijdou důležité zvraty. Pro Vaška bude druhý díl bolestivý, dalo by se
říct, že z něj sedře zbytky předsudků i s kůží. Snad neprozradím
příliš, když řeknu, že nakonec vypuknou války mezi městy.
A kdy můžeme očekávat třetí díl? Mimochodem, máš už pro
něj název?
Třetí díl je plánovaný na Vánoce 2010. Pracovní název
zatím nemám.
Kromě Městských válek se připravuje i vydání tvého původně
on-line projektu Labyrint? Splnil očekávání, které jsi do něj
vkládal?
Labyrint překročil má očekávání ve všem. Byl to nejnáročnější a
nejzábavnější projekt, kterému jsem se v životě věnoval. Jeho knižní
verze možná plně nezachytí atmosféru té internetové, přesto tam zkusím
dostat maximum z interaktivity, s níž Labyrint vznikal. S nápady
čtenářů chci pracovat i v Městských válkách, a to prostřednictvím
projektu Rada měst, který běží na mých webových stránkách.
JE FAJN UDĚLAT SI OBČAS VÝLET I DO JINÉHO ŽÁNRU
Kromě povídkové sbírky Beton, kosti a sny jsi přednedávnem
zaujal i povídkou v antologii Ondry Jireše Memento mori. A tvůj text se
docela dost liší od toho, co jsi prezentoval dosud. Jaký z něj máš
pocit?
Memento mori se liší hlavně kulisami, ve kterých se odehrává. Je to má
první historická fantasy. Ty ale možná narážíš na lehčí až veselou
nótu, kterou je příběh vyprávěný. Memento je v podstatě anekdotická
povídka, přesto i ona obsahuje víru v lidi, jak jsi sám řekl v recenzi.
Bavilo mě Memento psát. Je fajn udělat si občas výlet i do
jiného žánru.
A nakonec obligátní, co nového chystáš po Městských
válkách?
To zatím fakt netuším. Nejdřív musím dokončit druhý díl, napsat třetí
a dopracovat k vydání Labyrint. Co bude v roce 2011, nevím, možná si dám
roční dovolenou před koncem světa v roce 2012. :)