Eric Nylund: První úder (Halo 3)

0711 hodin, 30. srpna 2552 (podle vojenského kalendáře) / systém Epsilon Eridani, údolí Longhorn, planeta Cíl

Zaječel alarm a Zawaz s vylekaným heknutím vyskočil na nohy. Podsaditý vetřelec, Chrocht oděný do naleštěné oranžové zbroje, kolem sebe nervózně šmátral, až shodil na zem skener pohybu. Vyděšeně zaúpěl a třesoucím se pařátem zařízení zvedl. Kdyby se skener poškodil, udělali by Elitáři z jeho těla živé stínění reaktoru. A kdyby jeho pánové zjistili, že usnul ve službě, mohlo by se mu stát něco daleko horšího, než že by ho jen zabili. Mohli by ho vydat Šakalům.
Zawaz se otřásl.
Naštěstí skener fungoval a drobný vetřelec si oddechl. K hoře, která dělila Zawazovu pozici od relativně vzdálených lidí, se rychle blížily tři kontakty. Zvedl ruku k tlačítku spouštějícímu poplach, ale pak se zase uklidnil, když detektor kontakty identifikoval. Jenom Bánší.
Vyhlédl přes hromadu hlíny chránící jeho úkryt, aby se přesvědčil. Všiml si tří blížících se baculatých lodí. Zawaz si odfrkl. Bylo divné, že neměl tenhle let na seznamu. Zvažoval, jestli to nemá ohlásit nadřízeným, ale pak si to rozmyslel. Co když to byli Elitáři na nějaké tajné misi?
Ne, do takových věcí bylo lepší nešťourat. Neupozorňovat na sebe a přežít. To bylo jeho krédo.
Znovu se uvelebil ve své díře, přepnul detektor pohybu na dálku a modlil se, aby se už neozval. Stočil se do klubíčka a okamžitě upadl do hlubokého spánku.

V čele formace ve tvaru klínu letěl Fred. Fialově červené lodě se zvedly nad stromy lemující vrcholek hřebenu a nabraly pro tyto stroje maximální výšku – asi tři sta metrů. Když se přehouply na druhou stranu, přinutilo ho to, co viděl, ubrat plyn.
Údolí bylo deset kilometrů široké a směrem od něj se zvedalo. Rostly v něm borovice douglasky, které dále řídly a ustupovaly udupanému poli a řece Big Horn vinoucí se za ním. Na poli rozbily tábor tisíce a tisíce jednotek Smečky. Vlastně zaplňovaly celé údolí a tenké sluneční paprsky prodírající se kouřem se odrážely od moře červených, žlutých a modrých uniforem. Vojáci se pohybovali v těsných zástupech a postupovali kolem břehu řeky. Bylo jich tolik, že to vypadalo, jako by někdo kopl do největšího mraveniště, jaké kdy existovalo.
A všichni stavěli. Stovky chatrných bílých kupolovitých stanů už stály a stejně tak atmosférové hangáry pro Chrochty dýchající metan. O kus dále umístili vetřelci podivné mnohostěnné chatrče pro vojáky Elity hlídané dlouhou řadou broukům podobných tanků Přízrak. Údolí bylo navíc poseto strážnými věžemi. Ty se tyčily z mobilních základen do výšky deseti metrů a jejich vrcholky byly osazeny plasmovými děly.
Pravidla se skutečně změnila. Ve více než stovce bitev Fred ani jednou nezažil, že by Smečka někde rozbíjela tábory takové velikosti. Vždycky jen zabíjela.
Za vším tímhle mumrajem, téměř opřený o kopce na druhé straně, se vznášel třicet metrů nad zemí křižník Smečky. Vypadal jako velká nafouklá ryba s ostrými stabilizačními ploutvemi. Jeho antigravitační výtah byl v provozu. Vypadal jako sloup jiskřící energie, kterým se hmota pohybovala nahoru i dolů. Z lodě se ladně na zem snášely hromady navršených fialových beden. V odpoledním slunci lidé viděli, jak se zbraně křižníku lesknou a vrhají na trup pavoučí stíny.
Jejich Bánší se srovnaly a Fred trochu přibrzdil, aby letěl s Kelly a Joshuou ještě v těsnější formaci.
Znovu pohlédl na nepřátelskou loď a strážní věže. Jediný dobrý zásah z jejich zbraní je mohl dostat.
Fred rovněž viděl, že údolím krouží jiné hlídkující Bánší. Zamračil se. Jestli budou chtít proletět kolem nich, nepřátelští piloti budou jistě chtít vědět, co mají na práci… a neexistoval způsob, jak zjistit obvyklé letové trasy. To znamenalo, že budou muset letět jinudy – přímo doprostřed tábora a nad armádou Smečky.
Bude jim stačit jediný přelet. A víc než jeden pokus zřejmě stejně nebudou mít.
Aktivoval komunikátor. „Teď.“
Kelly přidala plyn a slétla dolů ke křižníku. Fred hned za ní. Odjistil kanón na radiační tyče, kterým byla Bánší vyzbrojena.
Byli šest kilometrů od křižníku, když Kelly dosáhla maximální rychlosti letounu. Chrochti a Šakali na poli dole se krčili, když se nad nimi Sparťané míhali.
Museli ještě zrychlit. Fred cítil, jak je sleduje každičké oko Smečky. Namířil s letounem dolů a vyměnil výšku za rychlost. Joshua s Kelly udělali totéž.
Na displeji na čelním skle jeho Bánší se rozsvítily komunikační symboly. Software UNSC, který měli nainstalovaný do obleků, fungoval jen v případě mluveného jazyka, a to ještě ne vždy. Na psané znaky nereagoval. Na displeji se začaly objevovat podivné pokroucené symboly.
Fred stiskl jedno z tlačítek pro odpověď.
Následovala pauza, displej zhasl a pak se objevily desítky dalších symbolů, tentokrát blikající dvakrát tak rychle.
Fred displej vypnul.
Zbývaly tři kilometry a jemu bušilo srdce tak hlasitě, že slyšel, jak se mu rozléhá v uších. Kelly je trochu předehnala. Byla teď asi třicet metrů nad zemí, letěla maximální možnou rychlostí a mířila přímo k antigravitačnímu výtahu křižníku.
Nejbližší strážní věž ji zaměřila; plasmový kanón na vrcholku se rozzářil a vypálil.
Kellyin letoun se zvedl a zároveň nahnul na křídlo, aby se energetickému impulzu vyhnul. Střela z přehřátého ionizovaného plynují otřela o trup na pravoboku. Sprška energie roztavila kokpit nad pilotkou a loď zpomalila.
To už na ně mířila desítka dalších věží.
Fred klesl a zahájil palbu. Energetické střely z primární zbraně Bánší jednu z věží zasáhly. Joshua udělal totéž a k jiným věžím vylétla ohnivá řeka.
Fred stiskl odpalovač těžké zbraně a do základny věže obloukem vlétla energetická koule. Věž se pomalu nahnula a pak se zhroutila.
Kelly nestřílela. Fred se podíval jejím směrem a viděl, že nyní stojí. Jednu nohu měla zaklíněnou pod páskou, která původně držela nukleární hlavici. Tu nyní Kelly držela v ruce, připravena ji hodit.
Od Fredova štítu na levoboku se odrazil ostrý krystal, projektil z jehelníku Smečky. Fred se rychle podíval dolů.
Pod ním se to doslova vařilo horlivými Chrochty a Šakaly. Nahoru vylétla stovka špatně mířených ran; zářivý mrak krystalických jehel a plasmové střely, kterých byla náhle celá obloha, ukusovaly kousky trupu Bánší.
Fred s lodí prudce uhnul doprava a doleva, čímž se vyhnul třem plasmovým střelám z věží. Pak loď narovnal, aby mohl znovu vypálit, a jeho lehčí energetické zbraně rozmetaly Chrochty na všechny strany.
Ještě sto metrů.
Kelly se zaklonila, napřáhla se a byla připravena hodit atomovkou, jako by to byla atletická koule.
Křižník Smečky se náhle probudil k životu a jeho zbraně zaměřily blížící se Bánší. Do vzduchu se zaťala desítka plasmových prstů a ony modrobílé ohnivé drápy toužily sevřít lodě lidí.
Jedna ze střel našla Joshuovu loď. Provizorní štíty Bánší se přehřály a zmizely. Krátká křídla letounu se roztavila a ohnula dozadu. Mimozemská loď se dostala do vývrtky, neboť všechny její ovládací prvky byly nyní deformované, a Joshua se dostal za Freda s Kelly právě v okamžiku, kdy vlétli do antigravitačního výtahu křižníku.
Fred stiskl komunikátor, jestli Joshuu neuslyší, ale ozvalo se jen šumění. Čas ve fialovém paprsku, který převážel nepřátelské jednotky a náklad z břicha křižníku na zem a naopak, jako by se zpomalil. Obklopila je podivná záře a Freda svědila pokožka, jako kdyby byl ospalý.
Jejich Bánší stoupaly k otvoru na spodní straně křižníku. Do lodi ale nedoletí. Byli moc rychlí a vyletí z paprsku na druhé straně dřív, než se dostanou do tří čtvrtin cesty vzhůru.
Fred se prudce rozhlížel na obě strany. Joshuu nikde neviděl. Výtah zasáhly plasmové paprsky a odrazily se jako od gigantické skleněné čočky.
Kelly vrhla hlavicí přímo do díry zející v břichu křižníku.
Fred trhnul ovládáním Bánší a prolétl s ní obloukem přímo pod trupem nepřátelské lodi. Kelly mu byla v patách. Světlo zmizelo a oni se vynořili z paprsku na druhé straně křižníku.
Za sebou viděl Fred skrze gravitační výtah pokřivené pozemní jednotky Smečky střílející k obloze. Slyšel deset tisíc hlasů a všechny dychtily po krvi.
Fred zkusil Joshuovu frekvenci, ale jeho světlo se nerozsvítilo.
Chtěl zpomalit a vrátit se pro něj, ale Kelly prudce klesla, nabrala rychlost a vlétla do lesa pokrývajícího zvedající se úbočí hory. Fred vyrazil za ní. Byli jen pár metrů nad povrchem; vyhýbali se stromům a trhali šlahouny vysokého podrostu. Nad hlavami se jim několikrát zableskly střely vetřelců. Letěli dál plnou rychlostí a neohlíželi se.
Vylétli zpoza stromů nad sněhem pokrytý vrcholek hory. Přehoupli se přes žulový hřeben, obrátili lodě a přidali plyn. Obě Bánší se pomalu snesly nad zem.
Obloha zbělela. Fredovo hledí ztmavlo na nejvyšší hodnotu. Celým tělem mu otřáslo strašlivé zahřmění. Nad vrcholkem vypučel ohromný květ ohně a roztaveného kovu, rychle rostl k obloze a pak se proměnil v déšť padající zpátky do údolí. Žulový hřeben hory, tyčící se mezi nimi a výbuchem, se rozpadl na prach a sníh na jejich stěně se roztekl do bahnitých potoků. Fredovo hledí pomalu depolarizovalo.
Kelly se ve své Bánší opřela. Ze spoje na levém rameni jí vytékala krev. Zvedla ruce k místu upevnění helmy, chytila za ně a sundala helmu z hlavy. „Dostali jsme je?“ zalapala po dechu. Z koutku úst jí vytékal pramínek krve.
„Myslím, že jo,“ řekl jí Fred.
Rozhlédla se kolem sebe. „Joshua?“
Fred zavrtěl hlavou. „Dostal to cestou tam.“
Před chvíli pro něj nebyl problém letět vstříc jisté smrti. Vyslovit tahle slova bylo mnohem těžší.
Kelly se sesula do kokpitu Bánší a opřela hlavu.
„Zůstaň tu, letím se nahoru podívat.“ Fred přidal plyn a letěl vzhůru těsně nad svahem. Pak zvedl loď ještě kousek dál a spatřil celé údolí.
Viděl ohnivé moře. Popraskaná a zesklovatělá zem byla poseta stovkami požárů. V místě, kde se kdysi vinula řeka Big Horn, klikatila se jen dlouhá kouřící rýha. Po křižníku ani jednotkách Smečky, které ještě před pár okamžiky vyplňovaly údolí, nebylo ani stopy. Zbyla jen planina plná ožehnutých kostí a zkrouceného plechu. Na okraji morbidní scény stály zčernalé tyče – zbytky lesa – všechny ohnuté směrem od místa výbuchu.
Deset tisíc vojáků Smečky mrtvých. Nemohlo to vynahradit smrt Joshuy ani žádného jiného Sparťana, ale nebylo to špatné. Třeba získali pro děla MAK dost času, aby mohla zvrátit bitvu odehrávající se jim nad hlavami na stranu Flotily. Třeba jejich oběť nakonec zachrání Cíl. To by už za to stálo.
Zvedl zrak k obloze. Přes kouř bylo těžké cokoli spatřit, ale rozeznával pohyb. Mezi mraky se míhaly mdlé stíny.
Vedle jeho Bánší se objevila Kelly a oba letouny do sebe ťukly.
Stíny nad jejich hlavami získaly ostřejší obrysy; mraky prolétly tři křižníky Smečky a klouzaly ke komplexu generátorů. Jejich plasmové zbraně zablikaly a rozzářily se sbírající energií.
Fred stiskl mikrofon a nastavil sílu signálu na maximum. „Tým Delta: ústup. Okamžitý ústup!“
V reproduktorech to šumělo a pak se ozvalo několik hlasů zároveň. Nakonec zřetelněji uslyšel jednoho ze svých Sparťanů – nedokázal poznat kterého.
„Reaktor sedm ztracen. Ustupujeme. Možná zachráníme trojku.“ Následovala pauza, protože mluvčí zakřičel rozkazy na někoho jiného: „Nastavte ty nálože!“
Fred přepnul na frekvenci Flotily: „Pilíři podzimu, pozor, ztrácíme pozemní reaktory. Orbitální děla ohrožena. Nemůžeme nic dělat. Je jich moc. Budeme muset použít atomovky. Pozor, orbitální děla MAK budou zřejmě zničena. Pilíři podzimu, slyšíte? Potvrďte příjem.“
V reproduktoru se ozvaly další hlasy a Fred měl pocit, že slyší hlas admirála Whitcomba. Jestli ale vydal nějaké rozkazy, tak jim nebylo rozumět. Pak už bylo slyšet jen šumění a nakonec reproduktor ztichl.
Křižníky pálily salvy plasmy, která se propalovala oblohou. Ozvaly se vzdálené dunivé exploze a Fred ztuhl v očekávání nějaké palby z druhé strany – což by byl důkaz, že jeho Sparťané bojují nebo alespoň ustupují. Jejich jedinou nadějí bylo zůstat v pohybu. Jakoukoli pevnou pozici by nepřítel svou palebnou silou srovnal se zemí.
„Ustupte,“ zavrčel. „Dělejte, sakra.“
Kelly mu poklepala na rameno a ukázala nahoru.
Mraky se rozestoupily jako nějaká opona a přímo nad nimi prolétla ohnivá koule o průměru asi sto metrů. Na nízkém orbitu šlo rozeznat obrysy tuctu lodí Smečky.
„Plasmové bombardéry,“ zašeptal Fred.
Tohle už viděl. Všichni to už viděli. Když Smečka dobyla nějaký lidský svět, začala povrch planety bombardovat plasmou. Pálila tak dlouho, až se oceány začaly vařit a na povrchu nezůstalo nic než popraskané sklo.
„Je to tu,“ zamručela Kelly. „Je po nás. Cíl padne.“
Fred se díval, jak na horizont dopadla první plasma a obloha zbělela. Vzápětí rychle zčernala, jak ke slunci vylétly milióny tun popela a suti.
„Možná,“ řekl Fred. Pak zvedl svou Bánší. „A možná ne. Pojď, ještě nejsme mrtví.“

• překlad: Jan Netolička

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).