Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677
Vážení zákazníci, pokud si přejete obdržet zboží ještě do Vánoc, odešlete objednávku nejpozději do 15.12. Preferujte prosím platbu dobírkou.

Prostě jen další soudný den, John Taylor 9

Green - Prostě jen další soudný den

Simon R. Green: Prostě jen další soudný den

Znáte mne, jsem John Taylor a dělám soukromé očko na Noční straně, v tom prohnilém srdci Londýna, kde se dějí zlé věci s předvidatelnou pravidelností a kde jsou ztemnělé uličky pořád plné lidí bavících se jako by soudný den neměl nikdy nastat. Jenomže nejspíš nastane – na Noční stranu totiž přišel šerif samotného pána Boha, zabiják bez milosti a ohledů známý jako Kráčející muž. V posledních měsících si Noční strana užila svůj díl chaosu a částečně na tom mám podíl i já. Taky je ale pravda, že se všechno nakonec zase vrátilo do normálu a funguje to tak, jak to vždycky fungovat mělo. Příchod Kráčejícího muže ale působí Autoritám vážné starosti. Jeho jediným životním posláním je eliminovat zlo a ty, kdo ho šíří, na potkání – a uvážíme-li jak si v tom ohledu Noční strana stojí, je dost pravděpodobné, že jakmile tu s tím jednou začne, nepřestane, dokud ji úplně nevylidní. Takže mě najali, abych mu to zatrhl. Legenda jako je on se nedá zabít. Upřímně doufám, že ta jeho legenda není pravdivá…

K Podivínům nechodíte kvůli dobré společnosti. Do tohoto nejstaršího baru na světě nezaskočíte, protože tu pořádají soutěže o nejlepšího baviče, hádankářské kvízy nebo tématické večery. A určitě nemá smysl, abyste sem chodili kvůli šťastným hodinkám. Nechodíte sem kvůli jídla, protože je příšerné, ani kvůli atmosféře, protože ta je ještě horší. K Podivínům chodíte pít, dumat a plánovat, jak se pomstíte tomu zatracenému nespravedlivému světu. A chodíte sem, protože vás tady nikdo nebude obtěžovat. Nejstarší bar světa má jen několik pravidel a ještě méně omezení, snad jen Hleďte si zatraceně svýho.
Tu noc jsem seděl v boxu v zadní části baru se svou obchodní partnerkou a láskou Suzií Střelkyní. Já jsem si pohrával se sklenicí pelyňkové brandy, zatímco Suzie pila bombajský gin přímo z lahve. Stahovali jsme oponu za případem, který nedopadl pro nikoho dobře. Nemluvili jsme. Obvykle moc nemluvíme; nemáme potřebu. Prostě je nám spolu dobře.
Můj dlouhý bílý trenčkot stál vedle našeho stolu na hlídce. Vždycky jsem zastával zásadu, že je dobré mít plášť, který se o sebe dokáže postarat sám. Lidé ho obcházeli širokým obloukem, zvlášť potom, co jsem se zmínil, že jsem ho už dlouho nenakrmil. Ten trenčkot je jedním z mála mých stálých atributů; myslím, že soukromé očko by mělo jako soukromé očko i vypadat. A klišé dokáže rozptýlit pozornost lidí tak, že si nevšimnou, že se kolem nich stahuje smyčka. Jsem vysoký, tmavovlasý a z dálky i docela pohledný, a rozvody nedělám nikdy, i kdybych na tom byl sebehůř.
Suzie Střelkyně známá také jako Suzie Brokovnice na sobě měla svůj obvyklý černý kožený motorkářský ohoz zdobený ocelovými cvočky, řetězy a dvěma nábojnicovými pásy křížem přes impozantní hruď. Má dlouhé světlé vlasy a nápadně hezký obličej s výraznými rysy, a také ten nejmrazivější modrý pohled, jaký jste kdy viděli. Moje vlastní Valkýra v černé kůži. Je lovkyně odměn, pokud jste to ještě neuhodli sami.
Byli jsme mladí, byli jsme zamilovaní a zrovna jsme zabili kupu lidí. To už se tak někdy stává.
U Podivínů bylo ten večer plno… ten večer, kdy přišel na Noční stranu. Mysleli jsme si, že je to večer jako kterýkoliv jiný a zpočátku tomu všechno nasvědčovalo. Ze skrytých reproduktorů burácel ‚Král silnic‘ Rogera Millera a třináct členů Kmene teplých barbarů s dlouhými meči v pochvách, kožených legínách a čelenkách z pštrosího peří tancovalo v řadě do rytmu. Dva scvrklí asijští zaklínači v dlouhých, splývavých rouších pořádali souboj svých dráčků a už se kolem nich stačil vytvořit dav uzavírající sázky. (Někde jsem slyšel, že skuteční jsou jenom ti draci; zaklínači jsou pouhá iluze vyvolávaná dráčky, aby je na veřejnosti nikdo neobtěžoval.) Půl tuctů ghúlek na dámské jízdě povykovalo nad lahví Matčiny zkázy a hlučně se dožadovalo dalšího kbelíku dívčích prstů. Když si chcete dát U Podivínů něco na zub, máte jako ghúl bezpochyby výhodu. Mladík si plakal do piva, protože své srdce dal své opravdové lásce a ona ho strčila do flašky a pak je vykšeftovala s čarodějem za střevíčky od Manolo Blahnika.
V diskrétnějších částech baru se kolem stolu, který tam někdy je a někdy ne, míhala menší společnost duchů. Vlídných duchů – přízračných obrazů mužů a žen, kteří se zatoulali příliš daleko od svých domovských světů a nedokázali najít cestu zpátky. Nyní proplouvají dimenzemi z jednoho světa do druhého, z reality do reality a zoufale se snaží najít tu svou, přičemž s každým neúspěšným pokusem maličko vyblednou. Spousta z nich zabloudí k Podivínům a na chvíli se zdrží. Alex Morrisey pro ně uchovává v Kleinových lahvích vzpomínky na stará vína. I když čím mu za ně platí je mi záhadou. Vlídní duchové se drží pohromadě, šeptají si jména světů, hrdinů a příběhů, o kterých nikdo jiný nikdy neslyšel a utěšují se na vzájem jak nejlépe to dovedou.
Alex Morrisey je majitel Podivínů a hlavní barman, poslední z dlouhé řady bídných parchantů. Vždycky chodí v černé včetně módních slunečních brýlí a prudce elegantního černého baretu, který nosí důkladně naražený na hlavu, aby zakryl utěšeně se šířící lysinu, protože, jak říká, všechno ostatní by bylo pokrytectví. Alex se každý večer budí nakrknutý na celý svět a jak plyne noc, ještě se to zhoršuje. Má sklony nevracet drobné, nemyje sklenice tak často, jak by potřebovaly a míchá nejhorší martini na světě. Moudří se vyhýbají jeho specialitám.
Podivíni přitahují rozličnou chásku, výstřední i podle značně volných standardů Noční strany, a Alex musí být s to zajistit jakékoliv občerstvení Shoggothovým prastaropramenem počínaje a Andělskou močí (což bohužel není jenom název) nebo Stromovousovým deliriem (ochutnejte náš chlorofyl!) konče. Alex zásadně neprozrazuje, kde sehnal některé z vzácnějších kousků na své polici, ale já pozitivně vím, že má kontakty v různých jiných dimenzí a realitách stejně jako mezi těmi nejpochybnějšími alchymisty, vykrádači hrobů a cestovateli časem.
Nalil jsem si další sklenku pelyňkové brandy a Suzie odhodila prázdnou láhev od ginu a sáhla po nové. Ani jednomu z nás se netřásly ruce, navzdory všemu, čím jsme právě prošli. Na Noční stranu vstoupilo časovým skluzem meme Jacka Péráka, vkradlo se k nám z alternativní viktoriánské Anglie. Meme se nadpřirozeně rychle rozšířilo a transformovalo mysli všech, kdo s ním přišli do styku. Brzy poskakovaly po ulicích stovky Jacků Péráků a zanechávaly po sobě mezi nic netušícími flamendry krvavou stopu. Všichni lovci odměn na Noční straně měli pohotovost a já jsem šel se Suzií, abych jí dělal společnost.
Zabíjeli jsme Jacky tak rychle, jak se objevovali, ale meme se šířilo rychleji. Lovci odměn naplnili ulice Noční strany rachotem svých zbraní, mrtvoly se vršily a krev tekla kanály. Nikomu z nich nebylo pomoci. Meme úplně přepsalo jejich osobnosti. Nakonec jsem musel použít svoje speciální nadání a vyhledat zdroj infekce, samotný časový skluz. Zavolal jsem mechaniky času, kteří ho uzavřeli a bylo vymalováno. Až na všechny ty mrtvoly v ulicích. Někdy zkrátka nemůžete zachránit všechny. Někdy všechno, co můžete udělat… je pozabíjet kupu lidí. Na Noční straně to tak zkrátka chodí.
Náhle se hluk znatelně ztišil, jak do baru vešel někdo nový. Lidé přestali dělat to, co zrovna dělali, a sledovali nově příchozího, jak majestátně kráčí nacpaným barem. V podniku, který je známý excentricitou a výjimečností svých návštěvníků, zhusta naprostých cvoků, stále zřetelně vyčníval nad ostatní.
Vysoký a štíhlý, v lesklé černé tváři výraz aristokratického opovržení, na sobě zářivě žlutý redingot přes modrý kožený kabátec a zelenobíle pruhované kalhoty. Celkový dojem dokreslovaly vysoké boty z teletiny a bílé saténové rukavičky. Nevypadal, že patří k Podivínům, ale nevím, kdo by o sobě mohl říct, že se tady cítí jako doma. Arogantně prošel přihlížejícím davem a lidé mu uhýbali z cesty, naprosto omráčeni přítomnosti tolika modénosti v jediné osobě. Byl příliš excentrický i na nás; exotický motýl v temnotě. A přirozeně mířil rovnou k mému stolu.
Rozšafně se zastavil přímo přede mnou a shlédl na mě z výšky, naprosto ignorujíc Suzii, což od něj vůbec nebylo moudré, a zaujal dramatickou pózu.
„Jsem Percy D’Arcy!“ řekl. „Ten Percy D’Arcy!“ Podíval se na mě, jako by mi to něco mělo říkat.
„To máš dobré,“ odpověděl jsem velkoryse. „Ne každý by se dokázal vypořádat s takovým jménem, ale ty mu slušíš. Takže, co chceš, Percy? Mám zrovna spoustu práce s pitím a dumáním.“
„Ale… já jsem Percy D’Arcy! Doopravdy! Musel jste mě vidět v některé z mých nových show. Žádná příležitost není doopravdy významná, pokud ji já nepoctím svou přítomností.“
„Nejsi náhodou celebrita, že ne?“ zeptal jsem se zvědavě. „Měl bych tě ale upozornit, že tady Suzie má ve zvyku střílet celebrity na potkání, ze zásady. Říká, že mají tendenci být příliš hlučné.“
Percy doopravdy ohrnul rty, udělal z toho hotové malé představení. „Prosím! Celebrita? Já? Já jsem… osobnost! Slavný už tím, že to jsem já! Nejsem jako nějací obyčejní herci nebo zpěváci. Neplním žádnou funkci; jsem dekorativní! Jsem elegantní městský švihák, rozmařilec a floutek, a jsem na to pyšný. Dodávám kouzlo a šmrnc každému prostředí už jen tím, že tam jsem!“
„Začínáš být hlučný, Percy,“ varoval jsem ho. „Co přesně vlastně děláš?“
„Co dělám? Já jsem bohatý, drazí přátelé, já nemusím nic dělat. Já jsem živoucí umělecké dílo samo o sobě. Stačí, že existuji a že mne lidé mohou zbožňovat.“
Suzie tiše zavrčela. Oba jsme na ni nervózně pohlédli.
„Tvoje existence živoucího uměleckého díla může velice brzy náhle skončit,“ řekl jsem. „Pokud se okamžitě nepřestaneš naparovat a nepovíš mi, co po mě chceš.“
Percy D’Arcy ukřivděně našpulil rty a pak si přitáhl židli, aby se mohl posadit proti mě. Nejprve si ale sedák důkladně vyleštil hedvábným kapesníčkem s monogramem. Střelil po Suzii nejistým pohledem a pak se soustředil na mě. Nedivil jsem se mu. Suzie dokáže být dost zlá, když načne druhou láhev.
„Potřebuji vaše služby, pane Taylore,“ prohlásil Percy škrobeně, jako kdyby taková přímost byla hluboko pod jeho úroveň. „Bylo mi řečeno, že nacházíte věci. Tajemství, ukryté pravdy a tak dále.“
„To jsou věci, které si o nalezení obvykle přímo říkají, ano,“ přisvědčil jsem. „Co chceš, abych pro tebe našel, Percy?“
„To není tak jednoduché.“ Rozhlédl se po baru a vůbec se díval na všechno, jenom ne na mne, zatímco sbíral kuráž. Pak se otočil, zhluboka se nadechnul a naklonil se ke mě. Bylo to skvělé představení; museli byste zaplatit fůru prachů, kdybyste chtěli vidět něco takového v divadle. Percy na mě upřel pohled, který nejspíš považoval za velitelský, a spustil důvěrně.
„Obvykle je moje existence naprosto nekomplikovaná a já jsem s tím absolutně spokojený. Ukazuji se na správných místech a na správných večírcích, družím se se svými přáteli a sobě rovnými, okouzluji všechny nejnovější módou a oslňujícími bonmoty a zajišťuji tak, aby se o dotyčnou akci zajímala všechna správná média. Dodávám oslavám ten správný šmrnc, vytvářím atmosféru a vůbec svou přítomností projasňuji tento starý nudný svět. Víte, takových je nás spousta; my, co jsme se dostali až navrchol, se všichni navzájem známe. Však víte, jaké to je… Na Noční straně není klub, který by pravidelně netěžil z naší báječné přítomnosti… Ale teď se to změnilo, pane Taylore! A to není fér! Jak si mám vydobýt svůj okamžik ve světle reflektorů, když všichni mí přátelé podvádějí? Podvádějí!“
„A jak podvádějí?“ zeptal jsem se upřímně zmatený.
Percy se ke mě naklonil velice blízko a jeho hlas se změnil v chraptivý šepot. „Zůstávají mladí a krásní, zatímco já ne. Já stárnu a oni ne. Jen se na mě podívejte. Mám vrásky!“
Žádné jsem sice neviděl, ale rozhodl jsem se mu věřit. „Jak dlouho to už trvá?“ zeptal jsem se.
„Měsíce! Skoro rok. I když jisté podezření mám … Podívejte se, já ty lidi znám. Znám je celý svůj život. Znám jejich tváře stejně dobře, jako tu svou, do nejmenší podrobnosti. Vždycky okamžitě poznám, když si někdo nechá udělat drobnou kosmetickou úpravu kolem očí nebo na bradě… ale tohle je něco jiného. Vypadají mladší, nedotčeni časem a stresem našeho mimořádného životního stylu.
Začalo to minulý podzim, když někteří z nich začali navštěvovat to nové fitcentrum Salón záruky vašeho nového já. Velice drahý a velice elitní. Teď tam mí přátelé chodí všichni a pokaždé, když se objeví na veřejnosti, jsou absolutní špička, skutečný výkvět krásy. Každičký detail je dokonalý, bez ohledu na to, jak zhýralý soukromý život vedou. Víte, pane Taylore, lidé jako my, žijeme… extrémní životy. Vyzkoušíme… všechno. Čeká se to od nás, abyste vy ostatní mohli žít prostopášně zprostředkovaně, skrze nás. Pití, drogy, sex každou noc a v sobotu dvakrát. To všechno je ve skutečnosti dost únavné a proto všichni občas musíme navštívit některou z těch velice diskrétních klinik, kde vás dají do pořádku a vyléčí vám nemoci, které posbíráte, když jste příliš společenští, nebo vám pomůžou od té dobré nálady, co se obvykle ukrývá na dně láhve, v krabičce pilulek nebo v injekční stříkačce. Všichni potřebujeme trochu pomoct, abychom byli pořád krásní. Malinko něčeho, co nám pomůže vybojovat další bitvu. Všichni zkrátka potřebujeme pravidelnou údržbu.
Ale to všechno přestalo! Oni už nepotřebují žádní kliniky, jen ten Salón. A vypadají jako teenageři! To není fér!“
„No,“ řekl jsem uvážlivě, „jestli v tom salónu odvádějí tak dobrou práci, proč tam nejdete taky?“
„Protože mě tam nepustí!“ Percy na své židli sklesl a najednou vypadal o deset let starší, jako kdyby si dokázal svoje osobní kouzlo udržet jen za cenu obrovského vypětí vůle. „Nabídl jsem jim, že zaplatím, kolik si řeknou. Dvojnásobek, dokonce trojnásobek běžné taxy. Prosil jsem a škemral, pane Taylore! A oni mě odmítli, jako kdybych byl nějaký nýmand. Mne! Percyho D’Arcyho! A teď mí přátelé nechtějí, abych se s nimi dál stýkal. Tvrdí, že… mezi ně nezapadám.
Prosím, pane Taylore, potřebuji, abyste pro mne zjistil, oč jde. Abyste vypátral, proč mne ten salón nechce přijmout. Vyslídil, co doopravdy dělají za těmi zavřenými dveřmi… a jestli podvádějí, tak jim to zatrhl! Abych už nebyl odstrkovaný.“
„Není to případ, jakými se obyčejně zabývám,“ řekl jsem.
„Zaplatím vám půl milionu liber.“
„Ale je zřejmé, že prošetřit se to musí. Nech to na mě, Percy.“
Rázně vstal, jeho sebevědomí se mu zase vrátilo. „Tady je moje vizitka. Dejte mi prosím vědět, až něco zjistíte.“ Hodil na stůl přede mne velice nákladný kousek lepenky s hlubotiskem a pak odešel středem davu s hlavou vysoko vztyčenou. Provázel ho nadšený potlesk. Zvedl jsem vizitku, několikrát jsem si jí zamyšleně poklepal o bradu a podíval jsem se na Suzii.
„Je to něco, čím se člověk může zabavit,“ řekl jsem. „Máš zájem?“
„Jdu do toho s tebou,“ odpověděla. „Jen abych ti dělala společnost. Budu moct někoho zabít?“
„Nejspíš ne.“
Suzie pokrčila rameny. „Pro lásku dokážu přinášet oběti.“

  • přeložil: Josef Hořejší
  • Ukázka neprošla jazykovou korekcí.
21. července 2009, Simon R. Green

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).