Prokletí čepelí, Posel smrti 4
 |
James Silke: Prokletí čepelí
Conan byl sice jedinečný, ale kdoví jak by to dopadlo, kdyby se musel
utkat s Gath Baalem…
Takže si přečtěte tetralogii Posel smrti a zamyslete se nad tím… Po
celém obrovském údolí, které se jednoho dne v nejasné budoucnosti stane
Středozemním mořem, dychtí nože zabijáků po krvi a uprchlíci míří do
hradu Bílý Strom – kde, jak praví proroctví, Bílá Veshta, bohyně
světla, odhalí světu své znovuzrození. Tivvy, čarodějka, královna a
žena, kterou halí plášť Černé Veshty, k Bílému Stromu míří se svou
armádou, neboť touží získat drahokamy světla a využít je k vlastním
ohavným záměrům. Mezitím se čepele jejích vrahů snaží připravit
o život jediného muže, o němž vědí, že se jí postaví na odpor,
muže, kterého musí za každou cenu zastavit dřív, než dorazí do Bílého
Stromu. Gath Baal však není obyčejný muž. Gath Baal je nositel rohaté
přilby – je to Posel smrti.
Vyjel ze sosnového lesa a pomalým a přesným krokem, zrozeným
z nutnosti, vyšlapával sněhovou pokrývkou tmavou cestu, jako když krev
protéká žilou k otevřené ráně. Přímo před ním stoupaly jako chochol
z bílého úbočí hory červenooranžové plameny. Hořící maringotka.
Celé tělo, až na holou oválnou hlavu, měl pokryté kožešinami, na koni
seděl s nehybným klidem jako socha na podstavci a svých dvaačtyřicet let
nesl stejně, jako čas nese dějiny. Jeho hladká, téměř lesklá kůže
měla světlou ořechovou barvu a v nevýrazné všední tváři se zračil
lhostejný výraz. Světle zlaté přimhouřené oči se však pokradmu
rozhlížely. Lovily. Sledovaly. Odhadovaly.
Zastavil koně na kusu holé země deset stop od vozu a pozoroval, jak hoří,
jako muž okouzlený skupinou tanečnic.
Rudé a oranžové plameny olizovaly paprsky jasně růžových kol, rozbíhaly
se a šplhaly po žlutých a nachových postranicích vozu. Křiklavý nátěr
vozu bublal a kouřil a oheň se dostal až ke košům a balíkům nakupeným na
střeše. Ty zapraskaly, rozpadly se a plameny vyšlehly dvacet stop vysoko jako
rudé a oranžové jazyky, olizující šedou zimní oblohu.
Jezdcův výraz se nezměnil, jen ho pohladilo teplé světlo.
Postranice vozu se odlomila a spolu s ní vypadlo i mužské tělo a bez
života dopadlo na zem. Ze zad mu trčela dýka, tmavá na pozadí zářivě
žluté haleny. Ve voze skrz dým a plameny strnule hleděla řada masek,
zavěšených uvnitř na stěně. Byly to klaunské masky se směšnými
i tragickými výrazy. Vedle nich visely bengle, náhrdelníky z korálků a
péřová boa. Na podlaze ležela hromada kostýmů, tamburíny a obrovský
buben. Buben vybuchl. Plameny vyšlehly, masky se v jejich žáru zkřivily do
groteskních výrazů a celý vůz se zhroutil v závojích jisker a
žhnoucích trosek.
Jezdec počkal, dokud plameny nezhasly, a pak koně provedl říčkami
tajícího sněhu a kouřícími zbytky vozu.
Za nimi ležely na holé zemi rozprášené zbytky tábora. V něm našel tři
těla. Jeden z nich, hubený muž s dlouhými, ohebnými končetinami,
oblečený v jasně rudých úzkých přiléhavých kalhotách a krátkém
kabátci, jaké nosívali herci, byl stále naživu. Herec, zalykající se
žalem, dřepěl vedle svých druhů, malého hnědého medvěda se zářivě
červeným obojkem se žlutým volánem a boubelaté, ale hezké dívky. Děvče
mělo květovanou sukni vyhrnutou nad nahé boky a na stehnech otisky
špinavých rukou.
Jezdec s koněm se nepozorován přiblížil k místu masakru a zastavil. Na
tváři se mu náhle objevil výraz mírného zájmu.
Zvířeti i dívce z prsou trčely dýky s černou rukojetí. Značka, kterou
po sobě zanechali jejich vrazi.
Jezdec se ostražitě rozhlédl kolem a pozorně naslouchal.
Všemi směry od nich se zvedalo pohoří Velká Barma, jehož bílé vrcholky
se třpytily ve slunečních paprscích nad korunami stromů. Pohoří se táhlo
z Velké lesní kotliny, která ležela téměř měsíc jízdy na západ, až
k severním hranicím Kitzaacké říše tři dny jízdy na východě. Touto
zemí se potloukaly divošské kmeny a tlupy psanců, ale kromě větru,
zpívajícího ve vrcholcích borovic, a praskání dohořívajících plamenů,
se neozýval žádný zvuk a jedinou známkou nebezpečí byly stopy, které za
sebou ve sněhu zanechali koně vrahů. Jezdec sesedl, omotal otěže kolem
hrušky sedla a obrátil se k herci. Byl si jistý, že jeho kožešiny a
tvář podobná masce skryjí jeho totožnost.
Muž vzhlédl a zamrkal. Vysoké čelo na dříve hezké tváři měl rozryté
hlubokými vráskami. Kdysi švihácký knír měl zažloutlý. V uslzených
očích se zableskl překvapený výraz a sklíčeně kývl jezdci na pozdrav.
Pak sklopil hlavu a dál plakal.
Jezdec si dřepl vedle mrtvé dívky a špičkou prstu přejel po její sinalé
tváři, krásné jako tvář andílka. Pak nahé tělo zakryl, vytáhl nůž,
zabodnutý v plných prsou, a utřel ho do sukně. Pozorně si zbraň
prohlédl, obrátil se ke staršímu muži zády, zalovil ve výstřihu tuniky a
vytáhl prsten navlečený na stříbrném řetízku. Zvedl šperk k dýce.
Rukojeť dýky i kámen v prstenu byly z černého onyxu a oba byly
vyřezávané do podoby mladé smyslné dívky. Nahá divoška, svíjející se
v naprosté odevzdanosti.
Mužova tvář, podobná masce, se mírně změnila a objevil se na ní stěží
rozeznatelný úsměv. Neměl tušení, koho, pokud vůbec někoho, figurka
představuje, ale dotek nože stejně jako dotek prstenu probouzel v jeho krvi
zvířecí hlad, pocit, který mu byl již dlouho odpírán.
Opět prsten schoval, vstal a obrátil se k herci.
„Co byli zač?“ Herec zvedl oči, šokovaný zvukem jezdcova tichého,
hlubokého hlasu. „Odpověz, starče! Rychle. Nemám času nazbyt.“
„Já… já nevím. Prostě přijeli a napadli nás. Jenom tak.“
„Vojáci? Psanci? Kněží?“
„Myslím, že psanci. Byli špinaví a měli divoké oči. Jako by přišli
o rozum.“
„Proč tě ušetřili?“
„Neušetřili. Byl jsem v lese a sbíral dřevo. Zabili moje kamarády a
odjeli dřív, než jsem se stačil vrátit. Nevšimli si mě.“
„Co od vás chtěli?“
„Nic.“ Pohlédl dolů na mrtvou dívku. „Jenom se pobavili s mojí
Thalmou a vzali si koně. Ale o to jim nešlo. Ve skutečnosti nás jenom
chtěli zabít. Tak jako ostatní.“
„Ostatní?“ Jezdec si k němu dřepl a v přivřených očích mu
zahořela zvědavost.
„Ano,“ řekl herec hořce. „Pro lidi, jako jsme my, jsou tohle temné
časy. Strašlivé. U Horní Vrány pomordovali dvacetičlennou hereckou
společnost a další u Leege a na cestě do Covilly.“ Na okamžik se
odmlčel, jako by nedokázal pokračovat, a pak tiše dodal: „Černé dýky
jsou všude! Nejen že zabíjejí potulné pěvce a kočovné herce, ale
i každého, kdo umí tancovat a bouchnout do tamburíny. Je to jako morová
rána, jako by démoni chtěli zničit všechny příběhy a písně.“
„Démoni? Čarodějnictví?“
„Co jiného by to mohlo být?“
Jezdec zvedl dýku s černou rukojetí, předvedl její smyslné tvary a starý
herec přikývl.
„Ano. Dýky jsou součástí toho všeho. Vrazi je vždycky po sobě
nechávají, aby všichni věděli, že to byli oni. Jsou pyšní na to, co
dělají. Špinavci!“
„Půjdeš po nich?“
Stařec se podíval na dívku, oči se mu opět zalily slzami, ale zavrtěl
hlavou. „Jsem příliš starý, než abych si hrál na hrdinského mstitele.
Pohřbím ji a jejího medvěda a půjdu na odpočinek. Cesta pro mne ztratila
význam. Pět dní odtud na sever je hrad, útočiště stárnoucích pěvců.
Zalezu si tam, dokud mě nevyženou. Pak asi udělám to, co uděláme
všichni.“ Odevzdaně se na jezdce usmál. „Ale nebude to hezké, pane.
Umírání je ta nejubožejší scéna, kterou takoví jako já sehrají. Nebude
tam žádný průvod, nedostane se mi žádných poct a slávy jako
tobě.“
„Ty mě znáš?“
„Ach ano, generále. Není snadné na tebe zapomenout.“
„Bojím se, že se mýlíš.“ Jezdec se s dobře uváženou nenuceností
postavil. „Jsem si jistý, že jsme se nikdy nepotkali.“
„Ne, ne tváří v tvář. Ale viděl jsem tě, když jsi po obléhání
vstoupil do Harchacky. Jel jsi na slonovi, celý v zářivém zlatě a
hedvábí, a se svými vojáky jsi projel v průvodu městem předtím, než
jsi je zapálil.“
„Harchacka!“ Jezdec varovně sevřel rty.
„Ano! Byl jsem tam.“ Herec se nejistě postavil. „Byl jsem jeden ze tří
stovek obyvatel, které jsi ušetřil. A za to ti budu vždycky vděčný,
pane. Vždycky. Tisíckrát jsem se za Izzama Ghappa modlil.“
Jezdcova nehybná tvář náhle ožila a zamračila se.
Starý herec zalapal po dechu. „Odpusť mi.“ Otřásl se a sevřel si ruce
před hrudí. „Omlouvám se. Unáhlil jsem se. Neměl jsem tvé jméno říkat
nahlas.“ Rozhlédl se kolem po pustém horském úbočí. „Důležitý muž
jako ty, který cestuje sám, daleko od kitzaackého území, si jistě
nepřeje, aby ho poznali. Už tvé jméno znovu nevyslovím. Zapomenu, že jsme
se setkali.“
Ghapp nedbale přikývl. „Díky, to by bylo moudré.“ Podpatkem boty zaryl
do země, aby vyzkoušel, jak je tvrdá. „Pomůžu ti pohřbít přátele.
Půda je zmrzlá a já mám v sedlové brašně krumpáč.“
„To ne, pane. To by nebylo správné, jsi generál a tak, a já mám vlastní
krumpáč, pokud teda neshořel.“
Izzam Ghapp souhlasně přikývl. Herec se plaše usmál a obrátil se ke
kouřícím troskám, zády ke generálovi. Ghapp k němu jedním krokem
přistoupil, vytáhl dlouhý nůž a popadl starce za bradu. Široce se
rozkročil, trhl mužem k sobě a vrazil mu čepel pod levou lopatku. Bylo to
přesné, rychlé smrtící bodnutí, které se naučil už kdysi dávno jako
dítě. Nůž však zasáhl lopatku, sklouzl po ní a srdce minul.
Komediant zaječel a zazmítal sebou. Ghapp se mrzutě zamračil a podrazil
herci nohy. Stařec upadl tváří na zem a ohromený se převalil přes žhavé
uhlíky na záda. Vlasy a halena mu vzplály, vytřeštil oči a zavyl
bolestí.
Ghapp na něj skočil, vrazil mu nůž do hořící hrudi a tentokrát zasáhl
cíl. Muž zalapal po dechu, jeho tělo zvláčnělo a Ghapp vyskočil na nohy a
s nožem v ruce vycouval ze žhavých uhlíků.
- přeložila: Zuzana Hanešková