Originální komiksová série Briana Azzarela a Eduarda Riisa se zase o něco málo přiblížila ke svému konci. Na předposlední díl jsme si museli počkat o trochu déle, ale finále už je za rohem, a tak si autoři usmysleli vyčistit hrací pole a ponechat jenom hlavní figury. Na Šachovnici tak zůstanou pouze špinavci, protože jiné charaktery tady nemají dlouho životnost.

Samozřejmě jenom těžko překvapí, že ve Špinavcích odejde do věčných lovišť hned několik postav z minulých dílů. Přece jenom celá série je na principu vraždy jako spravedlivé odplaty postavena. Jenomže jde o to poznat, kdo bude vrah a kdo oběť, a s tou „spravedlivou“ odplatou to také není vždycky zrovna jednoduché.

Každopádně ve Špinavcích se krystalizuje podoba závěrečného střetnutí týmu Graves vs. týmu Trust, protože konečně víme, kdo se finále dožije. Samozřejmě ani jedné straně nezáleží na ničem jiném než na vítězství, a neštítí se žádných praktik, včetně obětování svých pěšáků. Ale šachovou partii nikdy nevyhrajete, pokud nejste ochotní přijmout nějaké ztráty. No ztráty musí akceptovat i čtenář, který se bohužel bude muset rozloučit hned s několika velmi zajímavými postavami. Na hracím poli zůstanou pouze velká jména a ty už jsou velmi dobře známá.

Podobně naivní by bylo čekat, že Špinavci představí posledních pár tahů před finálním šach-matem, protože celá série je postavená na pomalém tempu vyprávění, které je protkáno mnoha epizodickými příběhy. Občas to vypadá, že se tím autoři jenom snaží zabít pár stránek, ale tyto odbočky fungují jako takový bumerang – mají tendence se totiž vracet a častokrát dokáží čtenáře udeřit z naprosto nečekané strany. Vedlejší epizody promluví i do konečného zúčtování a i v tomto díle najdeme epilogy několika z nich. Ale je pravda, že takto fungovaly už předchozí díly a neustálé oddalování vyvrcholení může poměrně snadno vyústit ve frustraci.

Situaci ale zachraňuje Brian Azzarello, který dokáže na této hraně balancovat a čtenáře neodradit. Je vidět, že celá série je velmi pečlivě koncipovaná a vztahy mezi postavami se vyvíjí napříč celou sérií. Jenomže roztáhlost některých motivů způsobuje, že se v nich čtenář snadno ztratí, protože v celé té mozaice drobných příhod není lehké se zorientovat. K tomu nepřispívá ani delší odmlka mezi díly, místy už je těžké lovit z paměti příběhy, které jste četli několik let zpátky.

Aby to bylo ještě složitější, tak kreslíř Riiso má velmi výrazný styl, ve kterém se ale místy ztrácí individuální rysy postav. Zejména některé ženské charaktery jsou docela snadno zaměnitelné. Přes tuto drobnou výtku ale Riiso naplno předvádí svůj um a po výtvarné stránce je celý komis naprosto perfektní. Lví podíl na tom má i koloristka Patricie Mulvihillová a byl by hřích ji opomenout, protože propojit noirový styl s takovou svéráznou a pestrou škálou barev, to chce jak velký um, tak i odvahu.

Teď už nezbývá než čekat. Zbraně a bojovníci jsou připraveni, všechny překážky a zbytečnosti odvádějící pozornost odstraněny. Již teď je jasné, že 100 nábojů patří do zlatého fondu komiksu, ale přece jenom zbývá zodpovědět jednu zásadní otázku: Jak to celé dopadne? Špatně nebo ještě hůř? Jedno je ale jisté, na Špinavce rozhodně žádný dobrý konec nečeká.

• Brian Azzarello, Eduardo Risso: Špinavci (100 nábojů 12)
• BB/art, 2018
• Překlad Petr Zenkl
• Obálka: Dave Johnson
• 128 stran, 399 Kč (v e-shopu Fantasye již za 359 Kč)