Skrz kámen a moře, Vznešení mrtví 8 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Barb a J. C. Hendee
 |
Chane otevřel oči do kalného světla, unikajícího štěrbinami ve víku železné nádoby. Chvilková ztráta orientace pominula, a když se posadil, vrátily se mu vzpomínky na minulou noc. Byl v pokoji v chrámu trpasličího „Věčného“ a upadl do spánku, aniž se svlékl, takže si pomačkal a zválel oblečení.
Vstal a pokusil se dát trochu do pořádku. Bezmyšlenkovitě zamířil zkontrolovat vnitřní kapsu pláště.
Staré pouzdro na svitky tam stále bylo. Z tohoto chování se stal nervózní zvyk.
Snaha rozluštit tajemství svitku bylo to, co jej přivedlo k Wynn. Dala mu záminku, proč ji vyhledat. Nemluvě o hádance, kterou obsahoval, ztratit ho by bylo jako ztratit jedinou naději na to, že zůstane v jejím světě.
Jeho zbývající pozemský majetek ležel na podlaze tam, kde ho zahodil, včetně pláště a meče. Oba batohy na sobě měly menší skvrny od noci přede dvěma lety, kdy s Welstielem opustili potápějící se loď a doplavali na břeh. Ve vlastním batohu měl především osobní předměty, ale také malou sbírku textů a pergamenů, které získal v klášteře léčitelů. I ty voda poškodila, přestože je před skokem přes palubu pečlivě zabalil.
Wynn je neviděla. Vzhledem k tomu, co Welstiel provedl mnichům, kteří je předtím vlastnili, si Chane nebyl jistý, jestli jí je vůbec kdy ukáže. Ale zdálo se mu, že nechat je ve vysokých, pustých horách by nebylo správné.
Většina děl byla napsaná ve staré stravinštině, kterou dokázal částečně přečíst. Na jedno z nich často myslel. Bylo to to nejtenčí z nich, svazek silných, čtyřikrát přeložených pergamenů mezi zašedlými koženými deskami. Jmenoval se Sedm listů… čehosi. Poslední slovo bylo věkem a používáním odřené k nečitelnosti. Ačkoli Chane tyto texty vzal jiným lidem, nyní se považoval za jejich opatrovníka. Nezbyl nikdo, kdo by se o ně staral. Tento citový vztah se netýkal obsahu druhého batohu, který kdysi patřil Welstielovi.
Chane ho ukradl oné noci v zámku uvězněném v ledu, když Welstiela zradil Magieře. Dřepl si, otevřel klopu z plachtoviny a nahlédl dovnitř. Batoh obsahoval sbírku tajemných a možná světských výtvorů. Přestože formálně byly nyní jeho, Chane o těchto předmětech dosud nepřestal uvažovat jako o majetku svého starého společníka. Možná nepřestane nikdy.
Zaplavil ho hlad a Chane začal prohrabávat Welstielův batoh. Kromě dvou tajemných deníků, v nichž byly na stránkách nerozluštitelných symbolů a schémat rozptýleny skrovné zápisy v numanštině, zde byly zvláštní předměty a schránky.
Chane si prohlížel tři hladké hůlky, každou dlouhou jako jeho předloktí a silnou jako palec. Jedna byla z červené mosazi nebo mědi, druhá šedá jako cín, ale tvrdší, a poslední vypadala jako vyrobená z obsidiánu, ačkoli zvonila kovově. U nich ležela vyleštěná ocelová obruč o poloměru talíře, na níž byly jako vlas tenké rytiny a páchla spáleninou.
Na dně batohu ležely dvě krabičky.
Té delší a užší, potažené černou kůží a zabalené v indigové plsti, si nevšímal. Místo toho vytáhl krabičku z ořechového dřeva. Uvnitř ležely na rudém polstrování tři železné tyčinky s očky na konci dlouhé jako ruka, mosazná miska velikosti čajového šálku a silná bílá keramická lahvička s obsidiánovou zátkou.
Ocelovou obruč Chane částečně pochopil, ale neznal její plnou moc. Welstiel ji dokázal zvednout, když byla ještě rozžhavená, a Chane to neuměl. Rovněž chápal mosaznou misku, třebaže ji nebyl schopen použít. Welstiel ji používal, aby odčerpal a polapil životní energii smrtelníka v třikrát očištěné vodě z keramické lahvičky. To mu umožňovalo přežívat dlouhá období, aniž by se krmil jiným způsobem.
Chane tu pálivou hořkou tekutinu nejednou pil. Lektvar byl odporný a postrádal radost z lovu a euforii z krmení. Protože však dělal Wynn společnost mezi živými, krmit se představovalo větší riziko. Především že se Wynn dozví, jak se mu daří přežívat – existovat.
Doposud nedokázal vysvětlit, jak se vlastně šálek používá. Ale byl inteligentní a měl menší znalosti zaklínání, a toužil rozluštit tajemství Welstielových výtvorů včetně odporného malého šálku. Kdyby mu stačilo nakrmit se jednou za měsíc, ubyla by jedna z překážek, která mu bránila zůstat s Wynn. Přesto by před ní i takové jednání musel skrývat, protože oběť během něho tak jako tak zemřela.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Jsi vzhůru?“ zavolala Wynn z druhé strany.
„Okamžik,“ zaskřehotal Chane hlasitě.
Rychle vrátil krabičku s miskou do Welstielova batohu, šel otevřít dveře a ztuhl.
Wynn nesla glazovanou keramickou nádobu. Zjevně jí nebylo dobře a na tváři se jí leskl pot.
„Jsi nemocná?“ zeptal se.
Wynn neodpověděla a sklopila pohled k nádobě. Do nosu mu začal pronikat známý pach.
„Co je to?“ zeptal se.
Hlasitě polkla a protlačila se kolem něj do pokoje. Než ji mohla Stín následovat, Wynn kopnutím zabouchla dveře. Stín začala venku štěkat a škrábat, ale Wynn si jí nevšímala.
„To je… je…“ Nedořekla a Chane už zachytil měďnatou slanou vůni.
„Krev?“ zašeptal.
„Kozí krev,“ vyhrkla, téměř zapištěla. „Zašla jsem k řezníkovi… takže je… je čerstvá.“
Wynn opět polkla, nebo se jí spíš chtělo zvracet. Chane jí rychle vytrhl nádobu z ruky, zděšený tím, co udělala.
„Řezníkovi jsem řekla, že je to na… jelita,“ zašeptala a pak si hřbetem ruky otřela ústa. „Za chvíli jsem zpátky,“ zamumlala. „Než dnes v noci vyrazíme, potřebuju si vzít pár věcí.“
Rychle se obrátila ke dveřím a vyklouzla ven. Stín konečně přestala štěkat.
Chane stál a zíral na nádobu.
Wynn si musela uvědomit, že jeho hlad je s každou nocí cesty sem silnější, ačkoli si myslel, že to před ní skrývá. Přišel sem jako její ochránce – alespoň to oba prohlašovali. Ve skutečnosti by odpřísáhl cokoli, jen aby zůstal v její blízkosti. Nyní požádala, aby porazili kozu – možná se na to i dívala – aby mohla koupit co nejčerstvější krev.
Bylo jí z toho zle, a co hůř… byla to zbytečná námaha.
Krev byla zároveň sladká i slaná, ale ona jej nekrmila. Krev byla dobrá, ale jen tím, co ji naplňovalo, když v posledních okamžicích tryskala z těla zmítající se oběti.
Bylo to jen médium.
To se Chane také dozvěděl od Welstiela, další pravdu o Vznešených mrtvých: pouštění žilou byl způsob, jehož pomocí byl život oběti uvolněn dostatečně agresivně, aby mohl být díky upírovu vnitřnímu hladu a těsné blízkosti pohlcen. Kromě Welstielova šálku existoval jediný zdroj, z něhož se Chane mohl krmit – živí.
Tato krev byla stejně mrtvá jako koza, z níž pocházela.
Nádoba Chanovi ztěžkla v rukou. Wynnina naivní oběť, její pokus „nakrmit“ ho, v něm zanechala jen pocit ponížení. Nikdy nepociťoval sám k sobě odpor, ale ten se nyní pnul mezi jeho touhou po Wynn a tím, po čem toužila jeho skutečná přirozenost.
Nikdy jí nebude moci říct, proč bylo její úsilí zbytečné. Raději ať si myslí, že mu pomohla, a on se ujistí, že už to nikdy neudělá. O své potřeby se postará sám.
Chane postavil nádobu z dohledu za postel a vyšel z pokoje. Zjistil, že Wynniny dveře na opačné straně chodby jsou pootevřené. Stála k němu zády a kontrolovala své věci.
„Měl by ses sbalit,“ zašeptala.
Stín, schoulená na posteli, jej nehnutě pozorovala.
„Kam jdeme?“
„Skrz horu.“
- překlad: Zuzana Hanešková
