Předurčena do hrobu, Noční lovci 4 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Jeaniene Frost
 |
Když jsem vylezla ven, Sonya si už ukládala rtěnku zpátky do svého psaníčka. Stoupla jsem si vedle ní před zrcadlo a myla si ruce.
„Jak je ten svět malý,“ řekl někdo po mé pravici.
Otočila jsem se a všimla si, že na mě zírá rozkošná blondýnka. „Co prosím?“
„Vy si mě nepamatujete?“ zakroutila hlavou. „Už je to nějaký ten pátek. Nebyla jsem si dokonce jistá, jestli jste to vy, dokud jste neodsekla té ženě, ale ta vaše barva bije do očí. A když jsme se poprvé setkaly, byla jste tehdy taky podrážděná.“
Podle přízvuku jsem poznala, že je to Američanka. A jaktěživa jsem ji neviděla.
„Je mi líto, ale s někým jste si mě spletla.“ A já navíc nemívám problémy se zapamatováním si lidí, k tomu mi dopomáhá poloviční upíří paměť a taky to souvisí s mou starou prací.
„Bylo to v Ritzu, na Place Vendôme, vzpomínáte?“ Pořád jsem jen kroutila hlavou. Vzdychla si. „No nevadí. Škoda, že to s tamtím chlápkem nevyšlo, ale vypadáte, že jste našla náhradu, takže pro vás jedině dobře.“
„Ha?“
Teď už jsem začala přemýšlet, jestli není blázen. Sonya přišla blíž ke mně. Ta dívka si napudrovala nos a pak strčila pudřenku zpátky do kabelky.
„Tehdy jste na vdanou stejně vypadala ještě moc mladá, takže se vám nedá vyčítat…“
„Cože?“ Teď už jsem fakt nevěřila svým uším.
Vzdychla. „Nevadí. Ráda jsem vás zase viděla.“
Odešla z toalet. Sonya už vykročila, že ji zadrží, ale já jsem zamumlala: „Nechte to být. Musela si mě s někým splést.“
V hlavě jsem ucítila ostrou bolest, jako by mě do mozku bodaly tisíce jehliček. Zamnula jsem si spánky.
„Je vám dobře, chérie?“ zeptala se Sonya.
„Fajn. Spletla se,“ opakovala jsem. „Koneckonců jsem v Paříži poprvé.“
¤ ¤ ¤
Procházeli jsme se po Rue de Clichy a naši bodyguardi se drželi několik kroků za námi. Rozhodla jsem se nedat si velkou večeři a spokojila se s croissantem a cappuccinem v jedné z těch okouzlujících kaváren, jakou člověk najde v každé ulici.
Sonya a Noel se k nám nepřidali a raději nám dopřáli trochu rádoby soukromí. I přes stovky kolemjdoucích a náš doprovod to vypadalo skoro jako intimní večer. Byli jsme jen jeden pár z mnoha, které se jen tak brouzdají ulicemi noční Paříže.
Bones cestou vyprávěl o budovách a dochovaných stavbách… a jací byli tehdy. Historky o něm a jeho nejlepším kamarádovi Spadeovi a pánovi Ianovi mě rozesmály. Uměla jsem si představit, jaká pohroma museli ti tři být.
Zastavili jsme se na konci jedné dlouhé ulice, kde se domy k sobě mačkaly obzvláště těsně. Bones něco zavolal francouzsky a pak mě vedl dál úzkou uličkou.
„Cos to říkal?“
Usmál se. „Raději nechtěj vědět.“
Pak mě umlčel hlubokým polibkem a přitiskl mě k sobě. Zatajila jsem dech, když jsem ucítila, že mi rukama vyhrnuje šaty.
„Zbláznil ses? Poblíž je půl tuctu upírů a…“
„Ale nevidí na nás,“ přerušil mě a zasmál se. „Poručil jsem jim to.“
„Ale můžou nás slyšet, Bonesi,“ namítala jsem dál, teď už tváří k budově, protože mě otočil.
Začal se smát. „Tak nešetři lichotkami.“
Bones mě chytil paží kolem pasu a přimáčkl mě k sobě. Pořád mi vyhrnoval šaty, a jak jsem se vrtěla, sama jsem jim pomáhala nahoru. Pak mě najednou píchlo v krku a já ztuhla, jak vnořil špičáky do mého hrdla. Tiše zavrněl blahem.
„Ach, kotě, tobě se to líbí skoro stejně jako mně. Ponoř se do mě, lásko, a já udělám totéž.“
Krev mě opouštěla a vtékala do něj, a jako by ji nahradila sladká touha. Bones měl pravdu: zbožňovala jsem, když mě kousnul. Kůže mi při tom hořela a srdce začalo bít rychleji – a pak jsem se o něj jen třela a sténala, protože mu hrozně trvalo, než si rozepne kalhoty.
„Bonesi… ano…“ Na víc jsem se nezmohla.
Můj obličej najednou narazil do zdi tak silně, až jsem cítila, jak praskla lícní kost. A pak jsem si uvědomila, že slyším střelbu.
Přicházelo to jako staccato odněkud shora a kulky létaly všemi směry… všude, jen ne na tu budovu, k níž jsem byla přiražená. Bones mě tiskl ke zdi a kryl mě tělem jako štítem a přitom se třásl a bušil pěstí do stěny přede mnou. Snažil se vyrazit dveře, které tam ale nebyly.
A v tu chvíli jsem zjistila, proč se třese. Jeho tělo provrtávaly kulky.
Zdálo se, že naši strážci to schytali ještě hůř. Protože Bones sebou netrhnul při každé ráně, museli utvořit kolem našich zkroucených těl půlkruh. Pak někdo vykřikl a nejhustší palba na chvíli přestala. Snažila jsem se otočit, ale pak jsem se zděsila. Bylo to mnohem horší, než jsem si myslela. Ať to byl, kdo chtěl, použil stříbrné kulky.
„Musíme si pospíšit, bože, tohle tě zabije!“ ječela jsem a snažila se vyprostit zpod Bonesova skrčeného těla. Pořád mě silou svíral a já sebou bezmocně házela jako brouk převrácený na krovky.
„Jestli utečeme, mohli by tě dostat,“ zachroptěl, ale přes hlasité výstřely ho nebylo skoro slyšet. „Jeden z nich musel přivolat posily. Musíme čekat. Mencheres přijde.“
„Do té doby budeš mrtvý,“ namítla jsem. Usmrtit upíra střelbou bylo těžké dokonce i se stříbrnými střelami, protože roztrhat srdce trvalo příliš dlouho. To mě učil Bones. Žádný upír nebude sedět a pózovat ti, abys ho mohla rozstřílet…
Tohle mi řekl před šesti lety, kdy zavrhl používání střelných zbraní pro jejich neefektivnost. Ale Bones tady možná bude pózovat. Posila by dorazila s křížkem po funuse. Musel to vědět zrovna tak jako já. Takže tentokrát lhal on mně.
Znovu udeřil pěstí a zeď povolila. Lidé uvnitř vykřikli. Kdyby měl víc času, mohl se probourat do domu a my bychom se před tou nelítostnou střelbou ukryli. Ale když do ní bušil jednou rukou a někdo z něj přitom nadělal řešeto? Bonesova pěst bušila stále pomaleji, a už to začínalo připomínat opilecké pohyby. Bože, on umře na mně, takhle skrčený, přímo tady na ulici.
Někde ve mně se probudila divoška. Můj mozek ani pořádně nevěděl, jaký má dát tělu pokyn. Věděla jsem jen jedno: musím na chvíli dostat Bonese z dosahu střelců, aby se mu mohly zahojit rány.
S tímto cílem v hlavě se mi povedlo nějak obrátit a pak se bleskově narovnat s pažemi obtočenými kolem něj. Vylezli jsme na vrchol pětipatrové budovy, k níž jsme se tiskli. Jakmile jsme se dostali na střechu, překulila jsem se i s ním, ale bylo divné, že kolem nás neproletěla jediná kulka.
Teď jsem neztrácela čas přemýšlením, proč na nás střelci momentálně nemíří. Tuplem ne, když jsem cítila, jak Bones v mém objetí ochabuje. Strach mě znovu nakopl a skočila jsem i s ním na střechu sousední budovy. A potom na další a další, a vůbec jsem se nepozastavila nad tím, že jsem to dokázala. Když zvuk posledních výstřelů začal slábnout, zastavila jsem se. Až udělám, co je třeba, padnu jak podťatá, ale Bones potřebuje krev. Hodně krve.
Nehonili nás žádní létající vrazi. Možná je prozatím zdrželi naši strážci, ale to nemusí trvat dlouho. Popadla jsem Bonesovu bezvládnou hlavu, narazila své zápěstí na jeho tesáky a nechala krev proudit do jeho úst.
Po jednu nekonečnou, hrůzostrašnou vteřinu se nic nedělo. Nepolykal, neotevřel oči, neudělal vůbec nic a rudá tekutina mu vytékala z úst. Ze zoufalství jsem chytila druhou rukou jeho čelist a stiskla ji tak, aby mu krev prostě musela stéci do krku. Do očí se mi vedraly slzy, protože měl v sobě tolik děr a v nich stříbro, dokonce i na tvářích, až jsem v duchu prosila: Ach bože, prosím, nenech ho umřít…
- překlad: Petra Kubašková
