Praha se stává Dírou po jaderném útoku v režii Daniela Petra, Daniel Petr: Díra
 |
Začínající autor Daniel Petr se v knize Díra zaobírá ožehavou myšlenkou jaderné války. Snad pro klid současných duší cestuje do blízké budoucnosti a bere si do merku rozpolcenou rodinu: třicetiletou ženu Alenu a sedmdesátníka Jakuba, jejího nevlastního otce. Vzápětí z pohodlí domova rozebírá psychologii dvou natolik si vzdálených lidí, která každým okamžikem, důsledkem pohřbení v protiatomovém krytu, kolísá v ochromené stabilitě.
Alena se po mnoha letech setkává s otcem Jakubem, který ji, když ještě studovala střední školu, opustil a zmizel neznámo kam. Naneštěstí nedochází k příliš dojemnému střetnutí, neboť na srdce Evropy se má během pár minut snést katastrofa v podobě jaderné pumy. Rodič pro dceru ale naštěstí během roků své nepřítomnosti zkonstruoval protiatomový kryt u Michelského lesa a Alena (trpící klaustrofobií) se tudíž náhle ocitá v podzemní díře o rozměrech osmdesáti metrů čtverečních. Ve dvou dějových liniích hrdinové románu vzpomínají na svou minulost a současně se sami pokoušejí spojovat souvislosti, díky nimž se jejich osudy takřka po deseti letech znovu prolínají.
Dva protiklady uvězněné v černotě
Je velmi zajímavé účastnit se výborné symfonie rozboru psychologií dvou natolik odlišných postav. Zatímco u ženy se často projevují záchvaty, v nichž se ztrácí v ireálných sférách, její otec, zcela apatický vůči okolnímu světu se nežli dceřinými návaly, daleko raději zabývá pohodlným čtením klasických knih. Oba protagonisté vytváření perfektní kontrast realistického nadhledu s nadhledem iluzí, mezi nimiž se formují názory protikladných myslí.
Jakub se neodvažoval na Alenu pohlédnout. „Zlobíš se na mě?“ Došel ke svému křeslu a shýbl se pro knihu, která ležela otevřená na podlaze.
„Na tom nezáleží, dosáh si svýho. Nemůžem se odsud dostat.“
„To máš pravdu.“
(str. 160)
Bezvadné vykreslení charakterů se však vztahuje pouze na hlavní hrdiny. V retrospektivních pasážích se přitom nachází ohromný dostatek nevyužitého místa, které mohlo text učinit celistvější.
Kosa padá na kámen na detailní popisnosti, kterou může i zběhlý čtenář považovat za irelevantní v souladu s žánrem postapokaliptického thrilleru. Pokud autor v jednom kuse stahuje hlavní hrdince kalhotky, budiž, je to jeho věc a atmosféra románu tím graduje. Ale jestliže se ve třech odstavcích dokáže Daniel Petr zabývat plechovkami konzerv a jejich rozmisťováním, ve čtenáři začne rašit učiněná averze proti kompotům. Pikantní okamžiky se dají s klidným žaludkem snášet do první poloviny vyprávění. Hned nato lechtivost knihy z ničeho nic upadá v úchylnou perverznost, bohužel ani zde nevyjímaje detaily.
Daniel Petr v pěti bodech
- ročník 1975, žije v Praze
- pracuje ve společnosti vyrábějící zubní implantáty
- publikoval v Revue Pandora a Psím víně, v edici Tvary mu vyšla próza Kurt
- stal se spoluautorem divadelního textu Unser Zimmer/Náš pokoj
- rád pokládá svou hlavu do klína, usíná zády k úsvitu.
Na slohovou stylistiku románu lze pohlížet jako na kus syrového masa, kterému by určitě prospělo tepelné zpracování (třeba i to jaderné). Dále se v knize objevují nedoklepy, jenž ovšem nebrání kýženému prožitku z dění, několik hluchých míst v podobě prázdných vět a úplná absence ilustrací, které by příběhu také mohly darovat jistou kompaktnost a vtáhnout čtenáře do dech beroucí stísněnosti bezútěšného tématu.
Uznají čtenáři výstřednost?
Společnost většinou neuznává věci, kterým nerozumí, anebo kterých se obává. Díra se naneštěstí řadí do obou kategorií a o jejím osudu může být již předem rozhodnuto. Někdo si ale může libovat v drsném stylu Daniela Petra, jiný bude chtít chápat příběh jeho očima a kdosi knihu uloží na pomyslný mramorový podstavec a bude ji velebit. Kdo ví, kde svazek skončí za pár let. Každý bez rozdílu by si ho však měl důkladně přečíst a pak kritizovat.
- Daniel Petr: Díra
- Akcent, 2012
- 171 stran, 219 Kč