Povídky, Jiří Kulhánek
 |
Když se to vezme kolem a kolem, tak toto by vlastně měla být jen takové minirecenze. Vždyť objektem jejího zájmu je pouhá minikniha. Triton už není jediné vydavatelství, jež vydává kratší texty některých autorů (povětšinou od Mirka Žambocha) v netradiční „kolibří“ úpravě. Nyní se v jeho stopách pustil i Klub Julese Vernea Egona Čierneho. Jako autora pro svůj kolibříček si přitom nevybral nikoho menšího než samotného Jiřího Kulhánka. V knížečce s fádním názvem Povídky jsou k dispozici hned dva kousky z pera tohoto autora.
Takže všichni fanoušci Kulhánkovy tvorby, a že jich není zrovna málo, by mohli začít jásat. Konečně je tu něco, co jim zpříjemní čekání na další Kulhánkovu knihu. (A jak ho známe, tak to čekání pravděpodobně bude dlouhé – předlouhé.) Jenže stačí knížečku otevřít, a ono jásání jaksi začíná hořknout na jazyku. Jsou v ní totiž dvě povídky, které Kulhánek vytvořil už mezi roky 1992 – 1993. První z nich je známá a v Ikarii otištěná Je 7.00 – pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta. Druhou zase krátká hříčka Trojúhelník, která si tu odbývá svou premiéru.
Je 7.00 – pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta – to je Kulhánek v rozpuku své tvorby. Drsný a brutální příběh má vynikající atmosféru a je přímo nabitý akcí. Autor nešetří hláškami cezenými jen tak na půl úst, bitkami muže proti muži (či kyborgovi, nebo vlastně kyborgyni), s potěšením plýtvá střelivem a ani pár mrtvol mu nedělá nižádné problémy. Hlavním hrdinou je tu elitní člen klanu Pilotů, který se stane obětí důmyslného plánu, s nímž kupodivu přišli jejich nejzavilejší nepřátelé Policajti. Jenže právě když se ti chytráci začínají poplácávat po ramenou, stane se něco, s čím nikdo z nich nepočítal. A divoká jízda může pokračovat… Prostě, tenhle text se čte jedním dechem. Ostatně Kulhánek pak na něj volně navázal ve svých Divokých a zlých.
Oproti tomu zatím neznámý Trojúhelník je docela zklamáním. Obzvláště v porovnání s předchozí atmosférickou akcí působí jaksi neslaně-nemastně. Základem pro vznik této povídky se stalo oblíbené téma námořních báchorek a děsivých příběhů, nalezení osamělé jachty plující bezcílně po moři, zatímco posádka zmizela bůhvíkam. No a Kulhánek se pokusil přijít s originálním řešením této situace. Kratičká povídka je vedena v hororovém stylu a klade především důraz na pointu. Bohužel se ale zde autorovi nepodařilo svůj záměr dovést až do zcela úspěšného konce.
Zatím nejnovější příspěvek do bibliografie Jiřího Kulhánka působí poněkud rozpačitým dojmem, a to jak svým obsahem, tak i provedením. Mezi jeho povídkami se najdou mnohem lepší texty, než je Trojúhelník, a na druhou stranu zase méně známé než Je 7.00… jejichž otištění by čtenáře pravděpodobně potěšilo mnohem více. Jenže je pozdě plakat nad rozlitým mlékem, prostě se autor s vydavatelem rozhodli právě pro tyhle, takže nezbývá než jejich volbu respektovat. Je jen věčná škoda té promarněné šance.
Co se týče vlastního provedení, tady se nabízí srovnání právě s Tritonem. A ani zde si Povídky nevedou právě nejlépe. Zatímco Triton, až na jednu výjimku, nabízí vždy nové texty napsané přímo pro konkrétní miniknihu, je v Povídkách text už publikovaný, a navíc oba dva jsou z raného autorova období. A to už nemluvím o tom, že Trojúhelník má jen 15 pidistran. Také cena není právě nejnižší. Nikdy jsem knihy nepoměřoval oním zhovadilým systémem, kterým argumentují někteří „takyčtenáři“, čili cena za stranu, ovšem 79 korun za 79 stran se mi přece jen zdá příliš mnoho! Už několikrát jmenovaný Triton názorně dokazuje, že to jde i levněji, když jeho nejnovější Bakly – Holýma rukama stojí stále 69 korun a má 126 stran.
Takže závěrem – pokud jste skalním fanouškem Jiřího Kulhánka, tak si tuhle knížečku samozřejmě určitě koupíte. Pro ostatní je tu ale dilema – koupit, či nekoupit? Jedno elegantní východisko existuje – nechte si ji prostě darovat k Vánocům…
- Jiří Kulhánek: Povídky
- vydal: Klub Julese Vernea, Praha 2007
- obálka: Luis Royo
- 79 stran / 79 Kč