Poslední teorém, A. C. Clarke, F. Pohl
 |
Nejednou jsem ve svých recenzích zmiňoval slovo nostalgie. Mínil jsem tím především smutek za tím, že fantastika už nikdy nebude stejná jako za dob Zlatého věku, případně v letech největší slávy tria velikánů Clarke – Heinlein – Asimov. Poslední román prvního z nich, napsaný společně s jiným Velmistrem žánru, Frederikem Pohlem, v době, kdy jim oběma bylo skoro devadesát let, je přesně takovým nostalgickým návratem do minulosti. V tom dobrém slova smyslu.
Randžít Subramanjan je srílanský student a matematický génius. Zároveň je to také hlavní hrdina románu, jehož životní osudy a starosti (občas výjimečné jako pletky s piráty a špionážní službou; občas úplně běžné jako vztah k otci, k ženám, k víře) autoři detailně sledují od dětství po zralý věk, a v krátkém epilogu vlastně i dál. Randžítův život je orámován dvěma bočními dějovými liniemi, které jsou však pro knihu klíčové, protože hrdinu a jeho rozhodnutí přímo ovlivňují. Na jedné straně je to takřka politologická studie dějin lidstva blízké budoucnosti a pozvolného budování systému nadvlády tří mocností (USA, Rusko, Čína). Na druhé straně trochu ironický popis podoby rozvinutého mimozemského života (Velegalaktikáři, Devítikončetinoví a další) a postupný vývoj rozhodnutí „vládců“ vesmíru o tom, zda lidstvo zničit, či ne.
Poslední teorém je román poctivě napsaný, poklidný… a pomalý. Čte se až neskutečně dobře a hladce a připomíná tak výlet parníkem po zvolna plynoucí Vltavě. Občas trochu ukolébá, občas se před čtenáři objeví „krásná vyhlídka“ v podobě vybroušeného nápadu či slovního obratu. Zároveň mi připadá, jako by v něm oba autoři přímými odkazy na své předchozí romány tak trochu bilancovali vlastní spisovatelskou kariéru (srílanský orbitální výtah z Rajských fontán; způsob cestování mezi hvězdami z Gatewaye).
Ano, oba pánové jsou v otázce vývoje lidstva a jeho schopnosti řešit problémy mírovou cestou trochu naivní, mimozemšťané jsou taky mírně plakátovití a těžko lze věřit, že by vztahy mezi nimi fungovaly právě takto. Jenže základní otázka je – nebyl Clarkův a Pohlův všeobjímající optimismus záměr? Nechtěli oba, aby jejich literární odkaz zněl: nevypadá to s námi lidmi růžově, ale my to překonáme a nakonec všechno dobře dopadne? I z tohoto důvodu nemůžu – stejně optimisticky – hodnotit knihu jinak: i ona dopadla dobře.
- Arthur C. Clarke, Frederik Pohl: Poslední teorém
- vydal: Baronet, Praha 2009
- přeložil: Petr Kotrle
- obálka: Martina Kysucká
- 416 stran / 289 Kč
Recenze je převzata z magazínu Pevnost 7/2009.
23. září 2009, Jiří Popiolek