Polední stín (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Kroniky Havranů 2
 |
Mohou Havrani slavit vítězství? Seslali zkázonosné kouzlo a vypudili prastaré zlo. Na Balaie však stále zuří válka a kontinentu hrozí další nebezpečí. Kouzlo vytvořilo na nebi trhlinu, spojení s dračí dimenzí. Havrani, legendární skupina žoldnéřů, musejí ve válkou zmítané zemi čelit hordám Wesů a zradě těch, které kdysi považovali za přátele. Pokud selžou, padne Balaia pod křídly bezpočtu draků…
Když Wesové definitivně prolomili julatské obranné linie, vychutnával si právě Barras opojný okamžik radosti, který byl malou oázou uprostřed pouště čiré beznaděje.
Jeho oči nikdy nic nepotěšilo tolik jako pohled na slunce vycházející nad hlavní Věží julatské univerzity. Neznal krásnější scenérii, než byla tato, kdy temnota prchala ze všech městských zákoutí a na průčelích nejvyšších střech se blyštily první sluneční paprsky. V tuto denní dobu odsud vždy dohlédl až daleko na západ k Trivernskému jezeru, u něhož se zrodila balaiská magie a jehož zářivé vody vrhaly odlesky na tmavé pozadí Černoostných hor.
Přečtěte si i UKÁZKU a EXKLUZIVNÍ UKÁZKU ze Zloděje úsvitu (Kroniky Havranů 1)
 |
Vždycky si myslel, že s takovou krásou před očima mu nic na světě nedokáže ublížit, ale nyní musel přihlížet, jak Wesové proudí skrz oslabené julatské řady, a naplno si uvědomil, že pokud rychle nepřijdou s ráznou odpovědí, bude dnešní pohled z vrcholku Věže jeho posledním.
Chvíli s hrůzou pozoroval, jak se Wesové valí do ulic jeho města, za běhu bojují se zbytky městské gardy a snadno odolávají občasným kouzlům, která na ně téměř neúčinně sesílají mágové. Poté co julatské linie povolily na jednom místě, objevily se trhliny po celé délce obranného valu a zanedlouho přerostl postup Wesů ve zteč zacílenou na zdi univerzity jako takové. Barras nemohl dopustit, aby padly i ty.
Otočil se ke generálu Kardovi a spatřil v jeho očích slzy. Položil mu ruku na rameno.
„Generále,“ řekl jemně. „Dovolte mi zachránit alespoň univerzitu.“ Kard na něho pohlédl a na jeho slova zareagoval až za hodnou chvíli. Svraštil čelo a rozpohyboval rty.
„Na to už je pozdě.“
„Není. Potřebuji jen vaše svolení.“
„Máte ho mít,“ řekl Kard, nyní již bez prodlev. Barras kývl a přivolal jednoho z pobočníků.
„Vyhlaste poplach, stáhněte obvodové stráže za univerzitní zdi a zečtyřnásobte počet mužů u brány. Půjdu dolů do Srdce za zbytkem univerzitní rady a okamžitě začneme vyvolávat. Na nic nečekejte a jděte.“
Pobočník na mága hleděl a hltal slova, která nečekal, že by někdy v životě uslyšel.
„Rozkaz, mistře Barrasi.“
Barras naposledy letmo vyhlédl přes cimbuří Věže dolů k univerzitním zdem a do ulic města. Příliv nepřátel sílil, mezi obyvatelstvem se šířila panika a všude se ozýval ohlušující řev.
Wesové vyli a ječeli v předtuše vítězství, zatímco obránci marně vykřikovali rozkazy k seřazení a místní lidé, muži i ženy, utíkali, aby si zachránili holé životy. Když pak zazněl disharmonický zvuk poplachu oznamovaného řadou zvonů, obrátili se k bitvě zády i vojáci a vyrazili do dočasného úkrytu mezi zdmi univerzity.
Barras vyslovil tichou modlitbu za ty, kteří to nestihnou, a přitočil se ke generálovi. „Pojďme, Karde, tohle byste neměl vidět.“
„Co bych neměl vidět?“
„Chceme univerzitu ochránit Příkrovem démonů.“ Rázně vykročil ke dveřím, které mu otevřel sluha, a svižně se rozběhl dolů ze schodů. Každým krokem zdolal dva stupně najednou a pohyboval se na pokročilý věk neuvěřitelně rychle a pružně.
Zakrátko seběhl až ke dveřím do Srdce, kde se měl setkat s ostatními členy rady. Kard mu byl v patách a těžce oddychoval, avšak Barras se na rozdíl od generála sotva zadýchal. To byla další věc, již by obyčejný člověk, jako byl Kard, nikdy nepochopil. Mág se musel udržovat v kondici nezávisle na věku. Silné srdce a dobrý krevní oběh byly klíčové pro sesílání kouzel a obnovování zásob many.
„Pohlídáte dveře, generále?“ zeptal se Barras, zatímco vešel a kráčel kruhovou místností na své místo.
„Bude mi ctí,“ odtušil generál pyšně a na prahu se zastavil, protože ho znejistila tíha neviditelné many nahromaděné uvnitř. Uklonil se všem členům rady, kteří už zde čekali, vzal za kliku a zavřel. Bude dveře hlídat a zajistí, aby radu nikdo nevyrušoval.
Srdce, hlavní místnost julatské Věže, byla komnata vybudovaná při její patě. Její kulaté stěny tvořilo osm kusů vyleštěného šedého vápence, které se v dvojnásobné výšce dospělého muže sbíhaly ve špici zahrocenou přímo nad prostředkem spirálovitě dlážděné podlahy. Ode dveří se směrem k prostředku místnosti stáčela zužující se linie kamenných dlaždic, která jako by uprostřed zanikala a mizela v podlaze. A právě z tohoto centrálního místa na podlaze vyvěral maličký plamínek hořící many. Měl žlutou barvu, kapkovitý tvar a nebyl větší než plamen svíčky. Nikdy se nezachvěl ani nevydával světlo, a byl zvláštní tím, že ho viděli pouze mágové; pro kohokoliv jiného byla podlaha prázdná.
Když Barras zaujal své místo zády k jednomu z obřích šedých kamenů, kývlo mu zbývajících sedm členů rady na pozdrav. Každý z nich stál před jedním z osmice kamenů, a jakmile Kard zvenčí přibouchl dveře, nastala dokonalá tma.
Barras cítil, jak jsou všichni členové rady napjatí – mladí i staří. Příliš ho to nepřekvapilo. Příkrov démonů byl julatským nejsilnějším, nejsložitějším a nejnebezpečnějším kouzlem. V minulosti byl seslaný pouze dvakrát, v obou případech dlouho před narozením kteréhokoliv z členů současné rady a v obou případech v okamžiku, kdy visela existence julatské univerzity na vlásku.
Všichni si proto uvědomovali, jak důležité bude seslat zaklínadlo správně, a všichni byli na tuto nejzazší možnost připraveni už od chvíle, kdy na ně Wesové zaútočili. Stejně tak si byli všichni vědomi, že tuto místnost opustí jen sedm z nich. Nikdo ale ještě nevěděl, kdo bude vybrán.
- překlad: Jan Kovář
