Magie umírá.

Veškeré způsoby, jak ji zachránit, přišly vniveč. Teď už zbývá jen jedna možnost. Spolehlivá, snadná a jistá. Bohužel však obnáší vyhlazení téměř celého lidstva. Ovšem – co by člověk pro trochu magie neudělal… Parta Felixe Jonáše však má své – krajní – meze, a tohle je už přece jen kapku přes čáru. A tak se, jak jinak, ocitne v přední linii konfliktu přímo globálního. Stojí mezi všemocnými mágy a zhmotněním všepožírající smrti.

Finální díl první sezóny příběhů ze světa městské fantasy. Nastává Poslední stadium Kladiva na čaroděje!

1. ČÁST

Přípravy na konec světa

Praha hořela.

Ohnivé stěny se neúprosně valily ulicemi a zanechávaly za sebou oblaka temného, mastného kouře. Z rudého nebe visely na provazech statisíce oběšenců, kteří se ve větru houpaly jako girlandy na lustru.

Městem chodila bestie. Její dvě hlavy vyčnívaly nad střechy domů a z rozřezaných boků jí prýštila hustá krev.

Z drátů elektrického napětí se blýskalo směrem k nebesům.

Slunce bylo tmavě modré.

Felix Jonáš se díval z okna do města, které pohltilo peklo.

Ostatní se dívali na Felixe Jonáše.

„Co?“ zeptal se Felix Jonáš.

Klaudie, Walter i Vincenc na něj beze slova zírali.

„No jo, no,“ řekl Felix. „Uznávám. Možná to může být moje vina.“

O nějakých 48 hodin dřív

Z rozpadlého baráku se vyvalil černý dým a okamžitě pohltil bojovníky, kteří zaklekli na prahu. Pohltil je i s tou nejmodernější výbavou, kterou jim doručili vatikánští zbrojíři. Nebyla jim nic platná, kouř je bleskově obklopil a roztrhal na kusy.

Na Felixe, který udržoval bezpečný odstup pár desítek metrů od vchodu, za betonovým ohrazením, dopadlo jen několik kapek krve. Otřel si obličej a mrkl na Kiliána. Ten byl samozřejmě bez poskvrnky.

„Tak už víme, co to je,“ řekl Felix. „Nechceš něco říct?“

„Ne.“

„Něco o tom, že jsem měl pravdu?“

„Ne.“

„Dobře. Jen jsem se ujišťoval.“

Dým se převaloval před domem, jen kousek od zesláblé pečeti, kterou právě překonal. Kdysi dávno mu říkali „Černý“, jenže to dnes komplikovalo porady, takže byl tenhle bohodémon raději přejmenovaný na „Kouř“. Což komplikovalo porady stejně, ale aspoň nehrozilo nebezpečí, že by to někoho urazilo.

Felix se skrčil za zídku a přejel pohledem rozložené kožené pouzdro plné ampulek. Ukrývaly se v nich děsivě nebezpečné kyseliny, hořlaviny a jedy použitelné coby munice jak zblízka, tak na dálku. Ovšem všechny byly vylepšené magií, což právě teď nebylo to pravé ořechové. Jak magie umírala, mizela i síla preparátů.

Neznamenalo to, že by byly úplně k ničemu. Jen byly úplně k ničemu, co se týče Kouře.

Člověk by neřekl, jak se může svět za pouhého půl roku změnit. Nešlo ani tak o to, že to s magií pádilo dolů z kopce a jak slábla, praskaly pečeti jedna za druhou a všude na světě se ven dostávala pravěká božstva. To se celkem dalo čekat. Překvapivější bylo to, že Kilián zatnul zuby a přišel požádat o pomoc. VVK neměla na všechny propukající průsery dost lidí.

A Kouř byl jeden z těch průserů. Tentokrát se experti z Vatikánu trefili přesně. Na jejich omluvu, neměli to snadné – pečeti byly někdy starší, než byl oficiální věk celé planety, takže uhádnout, kdy přesně povolí, byla otázka spíš pro věštce než pro vědce.

Kouř se vznesl do výšky, snesl se dolů na budovu a rozmetal ji na kusy. Do vzduchu vystoupal atomový hřib omítky a cihel.

„I když je zdánlivě nehmotný,“ řekl Kilián, „jeho dotyk je jako kondenzovaná kinetická energie. Jako by do tebe narazil neviditelný rychlík.“

„Hmm,“ řekl Felix, když zavřel celkem zbytečné pouzdro a strčil si ho zpátky do kapsy kabátu. „Když o tom tak mluvíš – dělá se vůbec ještě kondenzovaný mlíko? Když jsem byl malej, prodávalo se v tubě. Bylo to děsně sladký. Jak se to jmenovalo…?“

„Jak jsi na to přišel?“

„Ty jsi začal o kondenzované energii.“

„Kinetické. Kdyby na nás zaútočilo kondenzované mléko…,“

Kilián jen mávl rukou. „Proč tě vůbec s sebou bereme?“

Felix se na něj podíval. „Jednak mám seznam špatných míst, a na rozdíl od některých lidí se v něm i vyznám, takže vím, kde se tihle zmetci objeví. Navíc jsem geniální a schopný. A především…,“ zalovil v náprsní kapse a nasadil si černé brýle, „vypadám cool.“

„Kdes tohle našel? V koši za vietnamskou večerkou?“

Kouř mezitím znovu a znovu útočil na trosky.

Felix na Kiliána upřel temná skla brýlí. „Myslíš, že si nás všimne?“

„Doufám, že ne,“ řekl Kilián.

„HEJ!“ zařval Felix. „Tady jsme!“

„Ty ses zbláznil,“ řekl Kilián a ustoupil o krok dozadu.

„Neměls mi urážet brýle,“ řekl Felix.

Kouř si jich konečně všiml. Vztyčil se v několika pramenech jako několikahlavá saň a černé konce namířily přímo na Felixe. Ten jim zamával.

Kouř se protáhl do temných šípů a vyrazil vpřed. Vzduch zařval bolestí.

Felix čekal do poslední chvíle a bleskově uskočil stranou.

Kouř pocházel, podle dochovaných pramenů, z doby Etrusků. Zavřít ho stálo nespočet obětí a na jeho zapečetění pracovali a umírali celé generace šamanů.

Ovšem v té době neměli lidi vysavače.

Felix dopadl na zem, stiskl spínač a obří přístroj nasál vzduch. Kouř už nestihl uhnout. Bez nejmenšího zvuku zmizel uvnitř.

Kilián s Felixem chvíli stáli a čekali. Nakonec promluvil Felix.

„Tak to by bylo.“

¤ ¤ ¤

Felix dopadl na gauč.

„Chci spát. Pokud bude ještě existovat svět, vzbuď mě příští týden. Pokud ne… nebuď mě.“ Teprve teď si všiml, že Klaudie má na sobě černé šaty a na puse rtěnku. „Ty někam jdeš?“

„Do divadla.“

„Teď? Končí svět a ty jdeš do divadla? Doufám, že jdeš aspoň na nějakou tragédii.“ Felix si sundal boty, natáhl nohy a dal si polštář pod hlavu. „Jdeš s někým?“

„Proč tě to zajímá?“

„Nezajímá. Jen si myslím, že teď není zrovna dobrá doba pro navazování nových vztahů. Snažím se tě uchránit před zbytečnou bolestí.“

„Možná jde jen o rychlovku. Sex na jednu noc.“

Felix po ní hodil unavený pohled. „To bys s ním nechodila do divadla.“ Překulil se na druhý bok. „Až se vrátíte, buďte tiše. Snažte se mě nevzbudit.“

Klaudie měla na jazyku, že tohle je její byt, že on by tady vlastně vůbec neměl být, ale nakonec to přešla. Felix vypadal fakt vyčerpaně.

„Jaké to bylo?“

„Co konkrétně myslíš? Dneska jsme lovili tři. A o dalšího se postaral Vincenc s Walterem. Pán červů. Dovedeš si představit, jak vypadal.“

Bylo toho moc. Všichni bohové, démoni a jiní šmejdi se po tuctech drali zpátky na povrch, aby dělali to, co jim šlo nejlíp. Ničili a zabíjeli.

Bohužel pro ně, tím, že umírala magie, neměli z čeho čerpat svou sílu. To zjistili členové VVK ve chvíli, kdy praskla první závora a ven vykročil chobotnicohlavý Chuxull, zařval, až popraskaly skály a všichni psi v okruhu deseti kilometrů zdivočeli a napadli své pány, pak udělal první krok, nadechl se – a svalil se mrtvý k zemi.

„Jsou jako ryba na suchu,“ řekl Felix. „Aspoň k něčemu je to dobrý. Ještě pár dnů…,“ zívnul, „a nezbude jediné staré božstvo.“

„A pak přijde na řadu všechno ostatní.“

„Jo. Dobrou.“

„Dobrou. Chceš zhasnout?“

„Díky.“

Klaudie zhasla světlo.

„Užij si to,“ řekl do tmy Felix. „A s tím, že máš být tiše, jsem si dělal legraci.“

„Já vím.“

„Přece vím, že při sexu být tiše nedokážeš.“

Klaudie bouchla dveřmi víc, než bylo nutné. Ale spíš jen aby udělala zadost své roli. Nebyla na Felixe naštvaná. Byl vyčerpaný, strhaný a ze všech sil se snažil nedat to na sobě znát. Pořád chtěl působit dojmem, že je nad věcí.

Radim už čekal před domem a netrpělivě zkoumal své hodinky.

„Promiň, musela jsem ještě něco dodělat,“ řekla Klaudie.

„Nečekáš dlouho?“

„Ne,“ řekl se špatně skrývanou nevolí Radim. „Tak pojď, ať stihneme začátek.“

Okno nad nimi se otevřelo a ze třetího patra se vyklonil Felix. „A ať jsi do jedenácti doma! Jinak ti nasekám na zadek!“

„To je kdo?“ zeptal se překvapeně Radim.

„Tohle?“ pokrčila rameny Klaudie. „Můj manžel.“ A pak na konsternovaného Radima. „Tak pojď, ať stihneme začátek.“

¤ ¤ ¤

Felixovi se zdály, jako poslední dobou každou noc, sny. Živé a velmi mrtvé. Někdy si přál, aby se mu zdálo o sexu, nebo třeba aspoň o tom, jak padá z baráku. Ale vždycky se mu zdálo jen jedno. Svět byl mrtvý. Udělal chybu. Udělal jednu jedinou chybu, něco se vyřítilo ven (každou noc to vypadalo jinak, někdy to mělo chapadla, někdy to byl kyselinový vítr, někdy to byla jen vražedná myšlenka), uniklo to a potom už Felix jen sledoval, někdy v televizi, někdy na vlastní oči, jak svět postupně umírá.

Probouzel se zpocený a potom zase vyrážel s falešnou sebejistotou lepit záplaty na díry v potápějícím se Titaniku.

Teď se zlo ve snu přenášelo pomocí morseovky. Všechny věci do sebe začaly narážet a mezi údery byla tu krátká, tu dlouhá mezera. Lidé, kteří dostali tu zprávu (v tomhle snu uměli všichni morseovku, kromě Felixe), umírali. Někdy vlastní rukou, někdy cizí, někdy jen tak – vždycky hnusně. Umírali.

Ne umřeli. Umírali. Stále.

Felix kráčel nekonečnou plání plnou lidí, kteří se svíjeli ve smrtelných bolestech a nemohli umřít. A Felix je litoval, bral si jejich utrpení za vinu a záviděl jim. Radši by patřil mezi ně, jen aby nemusel jít pořád dál, sám, nikam.

Byl rád, že ho probudila Klaudie, když se někdy kolem jedné vrátila domů.

„Jaký to bylo?“ zeptal se rozespale.

„Rande, nebo divadlo?“ Klaudie si zády k Felixovi sundávala boty.

„Oboje.“

„Nabubřelý a nudný,“ řekla Klaudie a chytla se stěny. „Oboje.“

„To je mi líto.“

„Ale prdlajs,“ řekla Klaudie, stále marně válčící s botou.

„Není. Myslíš si, že na to nemám. Že jsem nemožná.“ Konečně si sundala botu a vztekle jí mrštila o stěnu. „Že si nabírám samý zkrachovalce.“

„Samý ne,“ opravil ji Felix. „Chodila jsi přece se mnou.“

„Nechodila. Jen spala. Vzpomínáš? Když ti přítelkyně umírala na rakovinu? Možná je tohle všechno jen trest za to, co jsem provedla.“

„To nebyla tvoje chyba.“

„Nedělej ze mě oběť. Nedělej ze mě oběť.“ Klaudii se trochu pletl jazyk. Sundala si kabát a hodila ho na zem. „Copak nemám taky právo na štěstí?“

„To víš, že máš,“ řekl mírně Felix.

„Ne, nemám,“ oponovala Klaudie. „Co je to vůbec za kravinu? Proč lidi mají pocit, že mají na štěstí nárok? To je stejná blbost jako takový to, že každý si nakonec toho svýho najde. Velký kulový. Spousta lidí si nikoho nenajde… Nebo najde a ten je pak mlátí a zahejbá s jinejma. Prostě se musíme smířit s tím, že budeme do konce života nešťastný.“

„To muselo být hrozný rande,“ řekl Felix.

Klaudie se opatrně vydala vstříc ložnici. „Už jsem měla horší. Jdu spát.“

„Dobrou,“ řekl Felix.

„Nebudu si čistit zuby,“ řekla Klaudie.

„Jen jim to nandej,“ podpořil ji Felix ve vzpouře.

Klaudie se kolébavě dostala ke dveřím ložnice, chvíli v nich stála a pak se otočila.

„Nemohl bys mě obejmout?“ zeptala se Klaudie.

Na chvíli zavládlo ticho. Než stačil Felix něco říct, začala Klaudie prudce gestikulovat. „Ne! Zapomeň na to! Špatný nápad! Špatný nápad! To ze mě mluví chlast! Zapomeň na to, jo?“

„Hele…“

„Ne, promiň, promiň… Jsem jen zoufalá. Prosím, moc prosím… zapomeň na to.“

Felixovi bleskla hlavou řada věcí. Kromě spousty utěšovacích vět tu byla i vzpomínka na Klaudiino tělo. Velmi živá vzpomínka. Ale neřekl nic. Netroufal si.

„Dobrou noc,“ řekla Klaudie a zabouchla za sebou dveře.

Felix vstal, došoural se k lednici, vytáhl namátkou jednu z Klaudiiných láhví, posadil se ke stolu a začal pít.

Usnul až v polovině druhé láhve.

A zase se mu zdálo o mrtvých.

¤ ¤ ¤

Ráno stálo za houby. Bylo šedé, deštivé a kocovinové. Kilián se neozýval a ani Felix nedostal žádné poplašné zprávy o dalších puklých pečetích. U snídaně referoval Klaudii o novém vývoji situace. Klaudie se držela za hlavu a zírala do kafe.

„Všechno zlý je k něčemu dobrý. Za chvíli už tam budeme muset jezdit jen proto, abychom zakopávali mrtvoly. Jak žili stovky let v jiné dimenzi, neměli čas se aklimatizovat na prostředí s minimálním množstvím magie. Nemůžou tu dýchat.“

„To už jsi mi říkal včera.“

„Vážně? Vůbec si včerejšek nepamatuju. Byl jsem totálně grogy.“

„To spíš já,“ řekla Klaudie. „A promiň.“

„Za co?“

„Že jsem… Vždyť víš. Fňukala.“

„Neomlouvej se.“

„Byla jsem…,“ mávla rukou.

„Jasný,“ řekl Felix.

„Co byla?“ zeptal se Vincenc, který právě vstoupil do dveří. Jeho špinavé vlasy byly ještě delší než obvykle a sklíčka na lenonkách byla popraskaná.

„Bezva,“ řekla Klaudie. „Existuje vůbec někdo, kdo nemá od mého bytu klíče?“

„Já nemám klíče,“ hájil se Vincenc. „Vypáčil jsem zámek.“

Klaudie se rozhodla, že to nebude řešit. „Chceš snídani?“

„Srnčí hřbet na divoko,“ rozhodl se Vincenc.

„Došel,“ řekla Klaudie.

„Tak pivo,“ ustoupil Vincenc.

„Máte rozbité dveře,“ oznámil Walter, který se, stále oblečený jako postava z gotického bijáku Tima Burtona, vkolébal do vchodu. „Kdokoliv se vám sem může dostat.“

„Nepovídej,“ řekla Klaudie.

Bylo tu nějak moc lidí. Tedy, Felix by měl pocit, že je tu moc lidí, i kdyby tu byl sám, ale stejně. „Co tu všichni děláte?“

„Dostali jsme zprávu,“ řekl Walter.

„Zprávu od koho?“ zeptal se Felix.

„Od tebe,“ znejistěl Walter.

Felix chtěl říct, že žádnou zprávu neposílal, ale radši se podíval na mobil. Znal se a nebylo by to poprvé, co někomu posílal v opilosti zprávy. Ale obvykle si nedával schůzky, spíš psal svým bejvalkám nebo lidem, kterým chtěl vysvětlit, jak moc se mýlí, když jsou přesvědčeni, že nejsou idioti.

Zpráva tam byla, ale jen coby obdržená: Doraž na desátou ke Klaudii. Velmi důležité.

„Tos nebyl ty?“ zeptal se Vincenc.

„Vždyť to ani není z mého mobilu,“ řekl, když nahlédl Vincencovi přes rameno. „Proč sis myslel, že je to ode mě?“

„Kdo jiný by nás svolával?“ namítl Vincenc.

Kousek od něj to bliklo a zjevila se Ester von Blaschkof. Jako vždy elegantní a důstojná.

„Já,“ řekla. „Chci, abyste mi pomohli zachránit svět.“

• Jiří Pavlovský: Poslední stádium (Kladivo na čaroděje 12)
• Epocha, 2017
• obálka: Lubomír Kupčík
• 184 stran, 179 Kč (v e-shopu Fantasye již za 161 Kč)