Knihy Sergeje Lukaněnka u nás poslední dobou vycházejí jako na běžícím pásu. Pátý díl v řadě románů ze světa Hlídek o věčné a nekončící „studené“ válce mezi Světlem a Tmou se nazývá Poslední hlídka.

Jedná se o volné pokračování trilogie Noční hlídka, Denní hlídka, Šerá hlídka. (Vasilijevovu Temnou hlídku beru jako odbočku ze základní linie románů, na nichž se podílel Lukjaněnko.) Kniha je rozdělena jako obvykle do tří částí, které jsou však dějově provázanější více, než jsou čtenáři u předchozích dílů zvyklí. Hlavním hrdinou je opět (oblíbený) Anton Goroděckij, který se zde stal ústřední postavou děje.

V podzemí skotského Edinburghu při návštěvě pouťového strašidelného zámku (atrakce, kterou provozuje šéf místní Noční hlídky) přijde záhadným způsobem o život ruský mladík Viktor. Jedinou stopou jsou dva malé otvory na krku…

Vyšetřováním je pověřen Anton Goroděckij, jenž se v předchozím Lukjaněnkově díle (Šerá hlídka) stal mágem mimo kategorie a který si potřebuje rozvinout své nečekaně nabyté schopnosti. Navíc má určité zkušenosti se zneškodňováním upírů, na které tato smrt s největší pravděpodobnosti ukazuje. Na misi Antona vysílá nejen šéf Noční hlídky Geser, ale také někdo, na koho si musí dávat dobrý pozor, totiž šéf Denní hlídky Zavulon. Ten mu vnucuje pomoc, aniž by za to něco chtěl, což je samo o sobě podezřelé.

Z jednoduché situace, jíž mělo být pátrání po bezvýznamném upírovi, kterému zřejmě přeskočilo a zabil člověka, se stává spletitý případ, jenž Antona zavede nejen do Skotska a zpátky do Moskvy, ale také do středoasijského Samarkandu. Zde má za úkol nejen vypátrat vraha, ale také se dozvědět něco více o artefaktu vytvořeném kouzelníkem Merlinem, nejmocnějším čarodějem, který doposavad kráčel po zemském povrchu.

Antonovým protivníkem je ale někdo velmi silný, všestranně nadaný, kdo dokáže používat takové vybavení a prostředky, s nimiž žádná z Hlídek a ani Inkvizice nemají zkušenosti. Nikdy nebojovali s nepřítelem, který zná jejich postupy a zároveň používá moderní technologii zaštítěnou magií.

U mnoha autorů dochází po napsání úspěšné série k tomu, že už se pouze vykrádají. Můžeme děkovat za to, že na Sergeji Lukaněnkovi zatím nic takového není patrné. Poslední hlídka, jak je už dobrým autorovým zvykem, je dobře napsaná a čte se jedním dechem. Děj má spád, hlavní zápletka je téměř detektivní a v knize se setkáme se spoustou překvapení, falešnými stopami i s drobnými vtípky. Při srovnání kvality s předchozími Hlídkami si dovolím tvrdit, že se pohybuje někde mezi Šerou a Denní hlídkou.

Poslední hlídka by měla celý cyklus Hlídek uzavřít, pevně však věřím, že si to autor časem rozmyslí, protože současná fantastika nemá takovýchto kvalitních cyklů nazbyt.

• Sergej Lukjaněnko: Poslední hlídka (Poslednij dozor)
• vydal: Triton, Argo, Praha 2006
• přeložil: Libor Dvořák
• obálka: Milan Fibiger