Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Poslední anglická královna, Jefferson Tayte 3, Steve Robinson

Robinson Steve: Jefferson Tayte 3 - Poslední anglická královna

Když americký genealog Jefferson Tayte dorazí do Londýna, zemře mu v náruči jeho starý přítel a kolega. Nedlouho poté se Tayte a profesorka historie Jean Summerová vydají po mrtvolami poseté cestě, která je zavede až do roku 1708 k Londýnské královské společnosti.

Co si mají myslet o příběhu pěti vědců, kolegů Isaaca Newtona a Christophera Wrena, kteří byli za tajuplných okolností oběšeni za velezradu?

Jak se blíží k odhalení pravdy, Tayte a Summerová zjišťují, že se ocitli ve smrtelném nebezpečí. V jejich blízkosti se pohybuje vrah, odhodlaný obnovit to, co považuje za jedinou pravou královskou linii – a rovněž machiavelistický „lovec dědiců“, který v nejnovější sérii vražd, únosů a skandálů vidí jedinečnou obchodní příležitost.


Julian Davenport vlastnil přepychový střešní apartmán s výhledem na Tower Bridge v obvodu Bermondsey. Kromě toho byl majitelem tří luxusních automobilů a druhého domu v Aspenu, kde trávil většinu zim. Jeho londýnská realitní společnost vykazovala vysoké zisky, ulovil ženu, která ohromovala okolí chirurgicky vylepšenou krásou, a jejich dvě rozmazlené a frackovité pubertální dcery ho zbožňovaly. Už jen pro to štědré kapesné, které od něj každý týden dostávaly. Davenport si určitě myslel, že má vše, co by si mohl muž jako on přát. A jeho tmavovlasý návštěvník v šedém elegantním obleku věděl, že ho o tohle všechno za malý okamžik připraví.

„Pojďte dál, ať to máme rychle vyřízené,“ vyzval Davenport muže, aniž by se mu podíval do očí. „Manželka se má každou chvíli vrátit domů.“

Davenport byl malý, hubený muž s energickým vystupováním a odměřeným tónem v hlase. Měl na sobě bílý plyšový župan, který si právě zavazoval. Obrátil se od vstupních dveří a v kožených pantoflích se šouravě vydal přes holá prkna podlahy v prostorné vstupní hale, vybavené sedačkami s bílými koženými potahy.

„Nesahejte na nic, na co nemáte,“ dodal. „Tím chci říct, abyste nesahal na nic, je to jasné?“

Návštěvník měl na rukou řidičské rukavice z tenké kůže, které si svlékl a vsunul do kapsy, zatímco následoval Davenporta do pokoje pro hosty. Pohled po celou dobu upíral na zátylek bohatého podnikatele – na změť dlouhých, šedivých pramínků, které působily mokrým dojmem. Jako by právě vyšel ze sprchy.

Davenport se svalil do křesla. „Posaďte se.“

„Raději postojím. Máte tu věc?“

Davenport se návštěvníkovi konečně podíval do očí. Přikývl a natáhl se pro cosi za svým křeslem. „Tady to je,“ řekl a odhalil štíhlé dubové pouzdro. Položil ho na konferenční stolek a přistrčil k druhému muži.

„Všechno je původní,“ dodal Davenport. „Nic nechybí.“

Jakmile návštěvník pouzdro spatřil, přispěchal k němu a zvedl ho. Prohlížel si ten nezajímavý předmět, jako by dostal do rukou cosi mimořádně krásného.

„Opatrně,“ ozval se Davenport. „Je to tři sta let staré.“

Návštěvník věděl naprosto přesně, jak je pouzdro staré. Prudce odklopil víko a když uviděl jeho obsah, dech se mu zatajil. Uvnitř krabičky vykládané zeleným sametem bylo uložené paralelní pravítko, redukční kružidlo, posuvné měřítko a několik dalších matematických nástrojů. Špičkami prstů přejel po chladivých mosazných předmětech a koutky úst mu prolétl náznak úsměvu.

„Je tam to, co jste hledal?“ zeptal se Davenport.

Návštěvník položil pouzdro na stůl a vyjmul z něj jeden z nástrojů – obdélníkový úhloměr. Pečlivě ho prozkoumal, pak ho vrátil na místo a vzal do ruky posuvné měřítko.

„Mohl byste to uspíšit?“ ozval se Davenport. „Už jsem vám říkal, že se moje žena má každou chvíli vrátit domů.“

Návštěvník si ho nevšímal. Nenechá se popohánět. Vytáhl z pouzdra paralelní pravítko a pomalu jím otáčel v rukou. Pak se na chvíli zarazil, přitáhl si ho blíž a s přivřenýma očima zkoumal jakýsi detail.

„Kdo by si to pomyslel?“ poznamenal Davenport. „Před vaším telefonátem jsem neměl tušení, co se mi tu doma válí.“ Ušklíbl se. „Nějaká rodinná památka, ne? Otec mi o ničem takovém nikdy nevyprávěl.“

„To od něj nebylo prozřetelné.“

„To mi povídejte.“

Davenport poposedával na samém okraji křesla a mnul si nervózně ruce. „Tak to bychom měli, ne? Je to to, co hledáte?“

Návštěvník přikývl. Číslice byly vyryté do mosazného povrchu nástrojů a přestože byly miniaturní, jeho ostrému zraku neunikly – čtyři binární čísla a jedno decimální. Připomínaly mu, že jeho život měl cíl, a teď, když přišel čas onen cíl naplnit, ucítil, jak se hluboko v jeho nitru něco pohnulo. Celý se napjal, aby ten pocit potlačil, a opatrně nástroj uložil zpět do pouzdra.

„A kdy budete mít zbytek?“ zeptal se Davenport.

„Brzy,“ odpověděl návštěvník a zatímco jednou rukou zaklapl víko pouzdra, druhou vytáhl zpod saka pistoli a střelil Davenporta dvakrát do hrudi.

¤ ¤ ¤

Jefferson Tayte seděl na londýnském chodníku poblíž Covent Garden a čekal, až dorazí sanitka. Odpoledne jedné propršené zářijové neděle se nacházelo asi v polovině a vystrašení lidé, kteří se předtím rozprchli, teď kolem něj utvořili dav plný ustaraných tváří, a to navzdory neustávajícímu dešti, který rozpíjel krev na Taytově světle hnědém plátěném obleku. Nebyla to jeho krev, ale pokud by si mohl s mužem ve své náruči vyměnit místo, neváhal by ani vteřinu.

Tayte měl jen málo přátel, vlastně by se dalo říct, že měl asi jen jediného skutečného přítele. A když pozoroval, jak zdánlivě nemožné množství krve Marcus Brown ztrácí, chmurně si uvědomoval, že pokud pomoc nedorazí brzy, jeho přítel to nezvládne. Jean stála vedle něj, pouhá rozmazaná šmouha na okraji zorného pole. Marcus mu ji představil jen chvilku předtím. Dvě hodiny nazpět seděli v restauraci a pochutnávali si na pravém britském nedělním obědě, klábosili a smáli se nad hovězí pečení a dobrým vínem. Tayte konverzoval s Jean, se kterou se právě seznámil, a s Marcusem zase probírali roky, co se neviděli. Jediné, na co teď ale dokázal myslet, byla všechna ta krev kolem něj a jeho zraněný přítel. A to, proč by ho kdokoli chtěl zastřelit.

Na čem jsi to pracoval, Marcusi? Kdo to udělal?

V tomhle okamžiku nevěděl vůbec nic, ale byl si jistý, že jejich rozhovor v restauraci musí skrývat alespoň nějakou odpověď. Jeho útržky mu pořád zněly v hlavě, ale ve všem tom zmatku se rychle vytrácely. Bylo mu jasné, že pokud bude chtít pochopit, co se právě stalo, bude je muset znovu poskládat dohromady.

¤ ¤ ¤

Když Tayte a Marcus vstoupili, bylo v restauraci Rules docela živo. Oba dva si nesli otlučené kožené aktovky, které jako by soupeřily o to, která z nich toho na cestách zažila víc. Tayte přiletěl před čtyřiadvaceti hodinami z Washingtonu, aby se zúčastnil Mezinárodního genealogického kongresu v londýnské O2 aréně, ale hlavním důvodem, proč do Londýna

dorazil, byl Marcus. Chtěl příteli poblahopřát k jeho nedávnému odchodu do penze. Marcus pracoval většinu života v Národním archivu a Tayte mu chtěl osobně poděkovat za všechnu podporu, kterou mu za ta léta poskytl. Až nedávno ho napadlo, že se k tomu vlastně nikdy nedostal. Marcus byl jediný blízký člověk, který mu po smrti jeho adoptivních rodičů zůstal. V Americe kdysi působil jako hostující profesor v oboru genealogie a Tayte, který najednou nikoho neměl a nikam nepatřil, potřeboval více než kdy jindy najít směr, kudy se bude ubírat jeho život.

Restaurace Rules byla pro Marcuse očividně jedinou možnou volbou pro oslavy jakéhokoli druhu. Nebyl to levný podnik, ale „dostaneš tam to, co si zaplatíš“ prohlásil a trval na tom, že útrata jde na něj. Při tom legračně napodoboval Taytův americký přízvuk, což často s oblibou dělával. Poukázal také na to, že podnik funguje už od roku 1798 a že jde o nejstarší restauraci v Londýně, takže jistě vědí, co dělají.

Interiér Rules byl zařízen ve starosvětské krémové a červené barvě, se zlato-červeným kobercem na podlaze, židlemi z mahagonu a stoly schovanými pod naškrobenými ubrusy. V některých částech stropu se na několika místech nacházely obdélníkové kopule z malovaného skla a zdi téměř zakrývala mozaika zarámovaných karikatur a starých fotografií slavných hostů. Jak Tayte pozoroval obsluhu v bílých zástěrách, černých bluzonových sakách a motýlcích, měl pocit, jak by se ocitl v Paříži, přestože Paříž nikdy na vlastní oči neviděl. Snad by i uvěřil, že jeho přítel vybral Rules jen pro jejich malou oslavu, nebýt ženy, která na ně čekala u koktejlového baru. Marcus oba své přátele stručně představil.

„Tohle je má dobrá přítelkyně, profesorka Jean Summerová.“

Měla na sobě černé šaty a lakované boty s vysokým podpatkem. Taytovi se zdála trochu moc hubená, ale vedle něj působil hubeně skoro každý.

Marcus se lehce sklonil a políbil jí hřbet ruky. „Jean neměla tenhle víkend co na práci, tak jsem jí nabídl, ať se k nám připojí. Nevadí ti to, viď?“

Tayte se je usmál.

„Jean se jako historička specializuje na všechno, co se týká Londýna a královské rodiny, že, má drahá?“ řekl Marcus. „To je dobré vědět. Jsem si jistý, že si budete mít o čem povídat.“

„Na všechno asi ještě ne,“ zapochybovala Jean. „Ale věřím, že se tomu blížím. Ať už *to *znamená cokoli.“ S krátkým zasmáním podala Taytovi pravici.

Potřásli si rukama. „JT,“ představil se a usmíval se, dokud to nebylo trapné.

Tipoval, že jí je hodně přes třicet. Hnědé vlasy jí sahaly po ramena a rtěnka na její tváři působila nepřirozeně zářivě. Jeho první dojem byl, že se snažila až příliš, a něco na ní mu říkalo, že dnes nechala doma brýle – její oči byly unavené a neklidné, jako by je kontaktní čočky dráždily. Typičtější příklad ženy na schůzce naslepo byste asi nenašli.

Došlo mu to, když je usadili k rohovému stolku s výhledem do prostoru restaurace. Předkrm se nesl v duchu neformální konverzace. Poté každý z nich pozvedl číši vína, aby pronesl přípitek. Marcus připil Taytovi ke čtyřicátinám, které měl před několika měsíci, a Tayte Marcusovi k jeho odchodu do důchodu. Jean, tou dobou už o dobrou sklenku vína napřed, připila sama sobě, aby oslavila konečný rozsudek, jímž se potvrdil její rozvod. Tím se vše vysvětlovalo. Ne že by to Taytovi vadilo. Jean se ukázala být příjemnou společnicí a pokud byla do Marcusových seznamovacích hrátek zapojená, pak byla podle jeho mínění klamána ona.

Někdy během hlavního chodu se Tayte Marcuse zeptal, na čem že pracoval od svého nástupu do penze. Otázku pronesl jen tak mimochodem a čekal, že si vyslechne obvyklý desetiminutový monolog o rodinné historii, kterou Marcus právě probádával. Namísto toho si jeho přítel promnul kozí bradku a začal si nervozně pohrávat s jídlem na talíři. Vypadal, že uvažuje nad tím, co má říci. Když odpověď přišla, byla příliš stručná na to, aby ji Tayte mohl brát vážně.

„Na ničem,“ řekl. Pak si popostrčil brýle na nose o trošku výš a pokračoval v jídle.

Tayte se jen zasmál. „Na ničem? Tomu ani na vteřinu nevěřím.“

Marcus Brown a rodinná historie, to byla téměř synonyma. O tomhle tématu publikoval tolik knih a Tayte věděl, že se nepřestane zabývat jedinou věcí, kterou miloval, jen proto, že mu už Národní archiv nebude posílat pravidelnou výplatu.

„No tak, Marcusi,“ řekl Tayte. „Ty vždycky na něčem pracuješ.“

Marcus si odkašlal do dlaně a znovu se neklidně zavrtěl. Vypadal, jako by se pokoušel potlačit úsměv, který mu už už hrozil proklouznout. Trvalo chvíli, než se zase ovládl. Pak se naklonil nad stůl.

„Teď ne,“ odbyl jej polohlasem. „A určitě ne tady.“

Na tváři Jean se objevil spiklenecký úsměv. „Co máš za lubem, Marcusi Browne?“

Marcus zakroutil hlavou, ale Jean se tak lehce nevzdávala.

„Má to něco společného s královnou Annou?“ Obrátila se k Taytovi. „Celý měsíc nemluvil o ničem jiném.“

Nakonec se úsměv na Marcusově tváři přece jen objevil. „Podívejte, jsem doslova vázaný slibem mlčenlivosti,“ dodal. „Můžeme to tak prosím nechat být?“

„A co Bonnie Prince?“ Jean se doširoka usmála.

Tayte obdivoval její vytrvalost, ale zdálo se, že Marcus tak nad¬šený není. Gestem Jean naznačil, aby ztišila hlas. Oči měl náhle široce otevřené a úsměv mu zmizel z tváře.

„Dobře,“ zašeptal. „Na něčem pracuju, to je jasné, ale teď o tom opravdu nemůžu mluvit. Hned ráno se mám setkat s jistými lidmi a řekněme jen, že jde o ten druh lidí, kteří si chtějí svá tajemství nechat pro sebe.“

  • Steve Robinson: Poslední anglická královna (Jefferson Tayte 3)
  • Mystery Press, 2017
  • překlad: Jan Dvořák
  • obálka: The Book Designers
  • 336 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 209 Kč)
26. července, Steve Robinson

Jefferson Tayte 3 - Poslední anglická královna

Jefferson Tayte 3 - Poslední anglická královna
Vložit do pytle na zboží  Koupit 299 Kč 209 Kč