Vladimír Němec: Pošetilá náhoda

Křečovitě se držela pelesti a jen zavřené oči a svaly napjaté bolestí prozrazovaly, jak žena trpí. Chvilka uvolnění. Otočila tvář zalitou potem na postavy v bílém před sebou.
„Už to bude, maminko. Už vidím hlavičku!“
A další příval bolesti. A další. Konečně se ozývá:
„Hotovo, maminko, je to kluk jako buk! Za moment bude u vás.“
„Kluk? Ne, to není možné!“
„Jak to není možné? Vždyť jste si chlapce přála, ne?“
„Ale, ale… holčička…“
„To jste si měla rozmyslet dřív. Nemůžete mít všechno.“
„A… dvojčata?“
„Tak vám tenhle krasavec nestačí?“
Sestřička jí ho právě podávala. Vtom se rozlétly dveře:
„POLICIE! Zůstaňte na svých místech.“

„Dobrý den, paní Mazurová, nemýlím-li se.“
„Správně, ale slečna.“
„Omlouvám se, ale…“
„Nic se neděje, nemohl jste to vědět a pak, nepovažuji to za podstatné.“
„Dobře, posaďte se a povězte mi, co vás přivádí.“
„Neříkejte, pane Sklenář, že neuhádnete, s čím k vám může přicházet žena v šestém měsíci.“
„No, poskytujeme víc služeb, ale mám-li hádat, tak nejste spokojená s pohlavím dítěte.“
„Přesně. Lékaři na ultrazvuku předpovídají holčičku, ale já a vlastně i můj přítel toužíme po chlapci. Já sice nechápu, jak to děláte…“
„Myslíte, že vám podstrčíme cizí dítě?“
„To ne, to bych sem nešla.“
„Jste věřící, slečno Mazurová?“
„Ne.“
„Škoda.“
„Proč?“
„Věřila byste na Boha a na zázraky.“
„Opravdu dokážete změnit dodatečně pohlaví?“
„To je přece nesmysl. Nesmíte věřit všemu, co vám napovídají přítelkyně. My jen přivedeme na svět to, co příroda a Bůh devět měsíců připravuje.“
„I když deset dalších lékařů tvrdí opak? Všichni se mýlí?“
„Lidé jsou omylní, nakonec i my se někdy spleteme.“
„Opravdu?“
„Samozřejmě. Předpokládám, že ten, kdo vám dal na mě telefon, vás už tak instruoval, jak to probíhá.“
„Zhruba.“
„Dobře. Jsme soukromé zařízení a nevztahuje se na nás zdravotní pojištění. Cenu znáte?“
„Ano. Je dost vysoká.“
„Souhlasím. Ještě máte dost času na zvážení. Pokud si to nerozmyslíte, nastoupíte týden před plánovaným datem porodu. Odvezeme vás na naši plovoucí porodnici a…“
„Je ta loď nutná? Nesnáším houpání.“
„Bohužel je tu několik bodů, na kterých musím trvat, i když se vám můžou zdát nesmyslné. Myslete si třeba, že jsem pověrčivý.“
„No, dobrá, ale chci přirozený porod, ne císařský řez.“
„Souhlasím, na druhou stranu, a to je další podmínka, si vyhrazujeme právo porod medikamenty urychlit nebo oddálit.“
„Nerozumím, proč by to…“
„Jsem pověrčivý, nezapomeňte.“
Přikývla.
„Kdy mě vyšetříte?“
„Až nastoupíte a pokud to půjde, vezměte s sebou kopie vyšetření od vašeho lékaře.“
„To se ani předem nepodíváte ultrazvukem na pohlaví dítěte?“
„Ne.“
„Tak jak můžete zaručit, že to bude chlapec?“
„Věřím na náhodu a na štěstí.“
„To se vám nemůže ani vyplatit, musíte mít úspěšnost tak padesát procent.“
„Devadesát tři, pokud to chcete vědět. Částku složíte měsíc předem. Pokud se nenarodí dítě požadovaného pohlaví, peníze vám všechny vrátíme a ten přibližně čtrnáctidenní výlet máte zadarmo. Kdykoliv si to samozřejmě můžete rozmyslet a také dostanete vše zpět.“

„Nazdar ségro, to je dost, že ses konečně ukázala!“
„No a co? Myslíš, že u nás nemáme gynekology?“
„Ale jo, jenže budeme klidnější já i máma, když si tě pro sichr prohlídnu taky. A co ten tvůj, kdy si tě vezme? Nebo mu mám domluvit?“
„Co ti je do toho? To mám jít za Sylvou a říct jí, že ta tvoje nová sestřička zas tak nová není?“
„Hele, hele, co o tom víš? No jo naše detektivka.“
„Na to, abych ji poznala, nemusím pracovat u policie, stačí mi jen trochu fungující paměť. S ní jsi chodil na vejšce, ne?“
„No jo, ale ne aby ses o tom doma zmínila. Radši tam u vás zařiď, aby se někdo podíval na toho mizeru Sklenáře.“
„Klidně, co dělá? Krade, vraždí, defrauduje?“
„Já nevím, jak to nazvat. Obchod s novorozenci? Nebo možná podvádí rodičky?“
„Tak to mi vysvětli.“
„To máš tak. Chodí k nám budoucí maminka a my ji průběžně vyšetřujeme a kromě jiného jí řekneme – když to chce slyšet, že se jí narodí třeba kluk. Všechno je v pořádku, o pohlaví dítěte není pochyb, a najednou, těsně před porodem, nám ta maminka oznámí, že bude rodit na té Sklenářově plovoucí klinice, a za měsíc je od moře zpátky, opálená a – s holkou.“
„To vypadá spíš, že ses brácho pěkně seknul!“
„Neštvi mě i ty. Přece poznám kluka od holky. Věro, to opravdu není možný. Neříkám, že se člověk nemůže splést, tak do dvacátého týdne, ale těsně před porodem? To je nemožný. A od kolegů z jiných klinik vím, že na něj mají pifku taky. Musí to dělat docela ve velkým.“
„Ty myslíš, že ty děti vyměňuje?“
„Jinak si to neumím vysvětlit.“
„Hmmm, ale jo, to by asi šlo.“
„Co?“
„Využijeme mého těhotenství.“
„Cože?“
„Ty si vezmeš na starost zdravotní stav můj a dítěte a samozřejmě určení pohlaví. A ne aby ses splet! No, a já tam zajdu s tím, že chci to druhý.“
„Počkej, to nemyslíš vážně, nemůžeš riskovat!“
„Hele chceš ho přece dostat, ne? Až se nalodím na tu porodnici, bude nás z povzdálí sledovat policejní doprovod a samozřejmě s tebou na palubě. Domlouvat se budeme tajně vysílačkou a tou vám dám taky znamení, až se mi dítě narodí. Vy tam budete během pěti minut a přistihnete ho s oběma dětmi – u mě bude to cizí a někde, abych ho neviděla, schovají moje.
Jenom doufám, že se mu nic nestane.“
„To si buď jistá, potřebuje děti na výměnu!“

„Dobrý den, pane Sklenáři.“
„Á paní vyšetřovatelka.“
„Už ne.“
„Jak to?“
„Celá ta akce stála policii pár desítek miliónů a skončila naprostým fiaskem. No, a za to jsem odpovědná já. Odešla jsem raději na vlastní žádost.“
„Vlastně si vzpomínám, že to psali v novinách, a jaké máte plány do budoucna?“
„Zatím žádné. S plány končím tady u Petříka.“
„Pěkně nám vyrostl. Co pro vás můžu udělat?“
„Přišla jsem se omluvit. Víte, bratr se dušoval, že musíte děti matkám měnit, jiná možnost prý prostě není, ale když genetické testy potvrdily, že Petřík je opravdu můj, tak to vypadá, že se jako lékař pěkně seknul a měl by vrátit diplom. Chtěla jsem jen, abyste věděl, že v tom nebylo nic osobního, naopak, líbilo se mi u vás a mrzí mě, že jsem vám způsobila nepříjemnosti.“
„Až na tu první hodinu, kdy nás drželi s pouty na rukou jako vrahy a kdy jste řádila jak tajfun, přesvědčená, že jsme vám schovali dítě, to šlo. A nebudete tomu asi věřit, ale i když byly v novinách jen samé nepodložené spekulace a nesmysly, působilo to jako výborná reklama. Chodí za mnou pětkrát víc žen než předtím. Takže bych vám měl vlastně poděkovat.“
„Jsem ráda, že se nezlobíte. Tak já půjdu.“
„Počkejte, pojďte dál a posaďte se. Chtěl jsem se na něco zeptat.“
„Prosím.“
„Co byste řekla na to, kdybych vám nabídl práci na lodi.“
„Jako porodní bába?“
„Ne, jako šéf ochranky. Uvědomil jsem si, že nemám jenom příznivce, a musíme se postarat i o bezpečí našich klientek před možnými útoky fanatiků.“
„To zní lákavě, ale proč zrovna já? Nemyslíte si, doufám, že budu krýt nějaké podvody!“
„Už zase?“
„Promiňte, to mi jen tak vyklouzlo. Zní to lákavě.“
„A co váš partner, nebude mít něco proti vašim dlouhým a častým nepřítomnostem?“
„Myslíte otce Petříka? Jako by nebyl. Je šťastně ženatý. Ale opakuji, proč zrovna já?“
„Proč ne? Znám vás, jste mi sympatická a přiznám se, úplně mě fascinovalo, jak jste se už pět minut po porodu zvedla a…“
„Beru to jako kompliment.“
„Takže souhlasíte?“
„Jasně, pane šéf.“
„Výborně. A já vám za to řeknu pravdu.“
„Proč? Nebojíte se, že ji použiju proti vám?“
„Je tak bláznivá, že vám stejně nikdo neuvěří. Poslouchejte. Celé to objevil můj otec před více než patnácti léty. Bydlel tehdy v Brně a já s rodinou v Praze. A protože jsme jako mladí a oba zaměstnaní rodiče potřebovali často pohlídat děti, jezdíval i několikrát týdně vlakem na trase Praha – Brno. Někdy sám, ale někdy s vnukem. Aby ho zabavil při cestě, hrávali spolu různé hry, nejčastěji člověče, nezlob se. No a tehdy si povšimnul anomálií hrací kostky. Na rovných úsecích padaly celé série shodných čísel. Po pravdě, ono se zase tak moc, alespoň na první pohled, nedělo.
Mohla to být jenom pouhá náhoda. Určitě se i vám taky stalo, že jste házela kostkou a padla pětkrát za sebou šestka.
Na jednu stranu matematicky neprůkazné, ale na druhou byly ty série tak nápadné, že otce zaujaly a začal se jimi vážně zabývat a zapisovat si, kdy a kde se to stalo. Aby to neměl jednoduché, tak ty shodné série padaly jenom někdy. Takže přímo geniální bylo, když ho napadlo spojit si ta data a polohu Země. Zjistil, že ty shodné série nastanou jen tehdy, je-li naše planeta orientována tak, že směr kolejí přibližně ukazuje ke středu galaxie.
Objev ho natolik zaujal, že trávil veškerý čas ve vlacích, autech, a dokonce i v letadlech, a všude házel kostkou. Nakonec zjistil, že když pojede určitou rychlostí vhodným směrem, přestane zákon pravděpodobnosti úplně platit a bude padat jen jediná stěna kostky. To bylo něco naprosto nečekaného, v rozporu s naší dosavadní zkušeností. Otec výsledky svých pokusů zkusil publikovat, ale všechny seriózní časopisy se mu vysmály a jeho teorii zesměšnily.
To ho ovšem neodradilo. Pokračoval ve výzkumu a nakonec zformuloval hypotézu pravděpodobnostních funkcí. Tedy pravděpodobnost se chová jako vlnová veličina! Úplně všechny náhodné děje se daly popsat jako vlny šířící se určitou rychlostí odněkud ze středu naší galaxie. A každému místu té vlny byla přiřazena jediná hodnota pravděpodobnosti. Šlo pouze o to popsat parametry vlny. To se mu podařilo a experimentálně zjistil vlnové délky a rychlosti přibližně pro sto dvacet pravděpodobnostních vln.“
„Můžete mi to trochu přiblížit?“
„Jistě. Vezměme si nejjednodušší případ – hod mincí. Ze zkušenosti víme, že v padesáti procentech případů padne panna, v padesáti orel. Jenže ve skutečnosti je pravděpodobnost hodu mincí řízena pravděpodobnostní funkcí, která se podobá funkci sinus. V místech maxima je jistá panna, její pravděpodobnost pak klesá, a když funkce protne osu x, je přesně padesát na padesát. Pod osou nabývá vrchu pravděpodobnost orla a v minimu dosahuje sta procent.“
„Poslyšte, to se mi nezdá. Na něco takového by se už dávno přišlo. Stačilo by mezi hody dodržovat stejný odstup a…“
„Nestačilo. Jednak byste musela najít právě ten okamžik, kdy je funkce v maximu nebo v minimu, potom nejde o okamžik hodu, ale moment, kdy se mince pokládá. Ovšem nejpodstatnější je, že funkce je příliš rychlá. V tomto konkrétním případě nastane za vteřinu osmnáctkrát maximum a minimum. Nemáte naději na to přijít při běžném hodu.“
„Tak jak se to vůbec dá využít?“
„Když budete znát rychlost a směr vlny v daném místě a čase, tak ano.“
„Jak?“
„Třeba tak, jak to udělal otec. Založil firmu „Pošetilá náhoda s. r. o.“, koupil několik autobusů, vybavil je počítači a přestavěl je na ruletobusy. Krupiér viděl na malou obrazovku s informací, jaké číslo má nejvyšší pravděpodobnost padnutí, ale mohl i řidiči naznačit, které číslo by se mu hodilo, a on podle potřeby zvýšil nebo snížil rychlost.“
„To je ale podvod!“
„Jak se to vezme. Nezapomeňte, že jeho teorie byla vědeckými veličinami označena jako šarlatánství. Nicméně ruletobusy slušně vydělávaly a otec brzy přidal kostky, karetní hry a další. Všechno mohlo být bez problémů, kdyby se na něj neobrátila jeho známá, bývalá kolegyně, která jako jedna z mála věděla, čím se zabývá, a nepožádala ho o pomoc. Její dcera měla už čtyři děti a všechno holky. Prosila otce, zda by nešlo využít pravděpodobnostní funkci i pro početí dítěte. Pro otce to byla nová výzva. Testoval průběh funkce na myších, králících a nakonec i na lidech. Zjistil, že taková funkce opravdu existuje a má v ideálním případě rychlost vhodnou pro loď – pouhých deset kilometrů za hodinu. Tak vznikly naše plovoucí bordely, jak to posměšně nazvali novináři.
Samozřejmě to nemá s prostitucí nic společného, jen se manželské nebo partnerské dvojice milují v přesně určený čas.“
„To jako všechny na povel?“
„No, mají na to asi dvacet minut, pak začne v důsledku otáčení Země hodnota pravděpodobnostní funkce klesat.“
„To se ale bavíme o řízení pohlaví při početí, ne u porodu.“
„Ano, já vím. Hned se k tomu dostanu. Před pěti lety otec zemřel a já po něm převzal vedení prosperující firmy. Krátce poté za mnou přišla jedna bohatá dáma. Otěhotněla, a protože… no prostě z určitých důvodů pro ni bylo velice důležité, aby se jí narodila holčička. Snažil jsem se jí vysvětlit, že o pohlaví je už rozhodnuto, že s tím už nic nenaděláme, ale ona velice naléhala a… a nabízela takovou částku. Prostě jsem jí slíbil, že udělám, co budu moct. Abych si ty peníze alespoň nějak zasloužil, přistoupil jsem k tomu, jako by taková pravděpodobnostní funkce opravdu existovala. Ono to nakonec nebylo až tak těžké. Z dřívějších zkušeností jsme už tušili, že by tato funkce měla stejnou délku, rychlost i směr jako funkce početí, jen by byla trochu posunutá v čase. Kdyby to byla nějaká jiná záležitost, následovala by dlouhá série pokusů s opicemi, pomocí níž bych zjistil posunutí vzhledem k funkci početí. Totéž posunutí by mělo být i u lidí. Ovšem tady mi to připadalo zbytečné, vždyť šlo jen o jakousi fiktivní funkci. Nicméně jsem jeden test na myších přece jenom provedl, na další už ani nebyl čas, a na základě jeho výsledku jsem odhadl, jaké posunutí by ta funkce měla, kdyby narození dítěte byla náhodná veličina. Nepochyboval jsem o tom, že kdybych pokus zopakoval, získal bych něco úplně jiného. Prostě jsem si potřeboval jen trochu uchlácholit svědomí. No co, já jsem naši zákaznici varoval, že o jejím dítěti už bylo rozhodnuto.
Jenže ona si nedala říct, a tak jsme nakonec nasedli i s porodním týmem na loď a vypluli. Úmyslně jsme neudělali žádné vyšetření na zjištění pohlaví dítěte, a jak jste si sama všimla, neděláme je dodnes. Chtěli jsme, aby to bylo překvapení i pro nás. Zdravotní stav rodičky byl výborný, ale jinak se nedalo říct, že všechno ostatní bylo snadné. Uvědomte si, že ani loď nemůže plout libovolně dlouho na maximu pravděpodobnostní funkce, termín porodu se nedá přesně stanovit a léky vyvolávající předčasný porod jsme se obávali použít. No, nakonec jsme to zvládli a vyšlo nám i to, že se narodila holka.
Domníval jsem se, že tím to všechno skončilo, ale opak byl pravdou. Zpráva o úspěšném porodu se rozšířila mezi přítelkyněmi té dámy a nám se objednávky na porodní plavby jen hrnuly.
Marně jsem se bránil, marně argumentoval tím, že narození holky bylo jisté už devět měsíců před tím, že se jen lékař přehlédl. Nakonec jsem podlehl a souhlasil. Museli jsme vyřešit řadu organizačních problémů. Například mít připraveny lodě na různých místech, abychom nebyli závislí na rozmarech počasí. Dál jsme vymysleli, jak alespoň částečně vyřešit problém doby porodu. Měli jsme vždy několik lodí a jeden vrtulník. Rodička vyplula na první z nich, a když se dostala do místa, kde se loď už nedokázala udržet na maximu funkce, rychle se vrtulníkem přesunula na další.
Nejspíš si myslíte, že jsem blázen, všechno tohle vymýšlet a organizovat a přitom nevěřit v úspěch. Ale… výsledky nás zaskočily. Jak se počet porodů zvětšoval a naše úspěšnost trvale dosahovala přes devadesát procent, začalo nám docházet, že jde o něco jiného.
Zdá se, že přírodní zákony nejsou na stejné úrovni, že pravděpodobnost má určité výsadní postavení, ale za normálního stavu je její vliv zcela minimální, překrytý jinými efekty. Když ovšem proti sobě postavíme pravděpodobnostní funkci v maximu – narození chlapce a vliv biologie – narození děvčete dané okamžikem početí, vyhraje pravděpodobnost. Neuvěřitelné… pravděpodobnost je výš než genetika, chemie i fyzika. Znamená to úplně přehodnotit naše vnímání světa, jako by vůbec nezáleželo ani na naší vůli, ani na přírodních zákonech. Ten, kdo dokáže využít pravděpodobnostní vlny, bude pomocí nich schopen řídit náš osud, jako by pravděpodobnost byla rukou Boží. To je ten zázrak, o kterém jsem mluvil, slečno Věro, a my na něm nemáme žádnou zásluhu.
Tak, a teď víte, jak to proběhlo i s vámi. Načasovali jsme porod do klukovského maxima té funkce. To stačí, aby se místo holky narodil kluk.“
„Víte, pane Sklenáři, můj bratr ale netvrdil, že se mi narodí holka.“
„Jak to? Vždyť jste přece chtěla místo holky chlapce, ne? Jinak to nemělo smysl!“
„To ano, ale podle ultrazvukového vyšetření jsem měla mít dvojčata – dvě holky!“

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).