Pod Kupolí, Stephen King
S knihou Pod Kupolí Stephena Kinga se staneme návštěvníky jednoho malého amerického města v Maine. Takového tradicionalisticky se chovajícího – svátky a společenské akce jsou uchovávány a důsledně dodržovány, každý člen města vždycky kope za stejný tým, a když vyhlédnete z okna domu, pokaždé vidíte přímo do sousedova talíře s večeří. Obyvatelé se po několika dnech života pod Kupolí dohodnou, že za jejich vězení nemůžou teroristé, vetřelci z vesmíru ani Velký Cthulhu, ale starý dobrý vojensko-průmyslový komplex.
Vytvoří se několik teorií Kupole: buď se jedná o jakýsi bezohledný
experiment, v němž obyvatelé Chester`s Millu slouží jako pokusní
králíci; nebo se jedná o experiment, který se nepovedl a vymkl kontrole.
Poslední možností je, že se vůbec nejedná o experiment, ale
chladnokrevně zinscenovanou záminku k válce proti nepřátelům Ameriky. To,
zda je některá z teorií pravdivá, nás stejně jako ostatní vůbec
nezajímá. Každá z nich však má společného jmenovatele, a tím je
vláda. Proto přichází čas bojovat s mocí.
To, že podle současné úrovně vědy vůbec Kopule není možná, rozhodně
nikoho nezklidní. Nedá se dělat nic jiného, než se řídit Sherlockovým
pravidlem: když eliminujete nemožné, pak odpovědí je to, co zbývá,
jakkoli je to nepravděpodobné. Pořád je tu možnost, že by to mohl být
meteorologický nebo biologický jev.
Doslova všechno se v Chester`s Millu od prvního okamžiku, kdy dopadla
Kupole, začíná vařit jako v hrnci na prasečí ovar. Přikládat nemusí
nikdo, jelikož lokální oteplování je v důsledku urychleného
skleníkového efektu nabíledni, a míchání zcela bezpečně zastane
městský radní Jim Rennie, přezdívaný Velký Jim. Každý vždycky věděl,
že je zrůda. Ale že takhle velká zrůda…
Ano, pan radní je přesně ten typ ryby, která v akváriu nejprve sežere
všechno krmení, a pak se začne krmit menšími rybičkami. Všichni jeho
spoluobčané pro něj představují houby – je potřeba je pěkně držet ve
tmě a krmit hnojem.
Chester`s Mill je městem, které si autor ušil na míru – neuvěřitelně silné jádro politického a náboženského pokrytectví a nadutosti lehce vmícháné do latentní, ale mocné zlomyslnosti. A temná tajemství probublávají tiše na povrch, kde na Kupoli zanechávají ty nejzajímavější rorschachovy skvrny. Kupole opravdu působí jako zvětšovací sklíčko, pod nímž se odhaluje celé spektrum lidských charakterů.
Šílenství, slepota a pomatení mysli. To jsou průvodní jevy života pod Kopulí, zachvacující v rozdílných podobách nejen dospělé, ale především děti. Ty opět přebírají jednu z nejhlavnějších úloh v průběhu nastávající apokalypsy. Není to jenom těmi podivnými záchvaty, které se u nich začnou ze stále větší pravděpodobností objevovat, ale především těmi prorockými žvásty, co v těch chvílích říkají.
Stephen King je ve vymýšlení svých nových receptů mistr, a přitom jsou poměrně jednoduché. Vystačí si s relativně omezeným okruhem lidí – naivní maloměšťáčci se pro to hodí ze všeho nejlépe, protože téměř vždycky se mezi nimi najdou velice podivní a velice špatní jedinci. Dále přidáme patovou situaci, v níž se veškeré jednání bude posuzovat individuálně vlivem vyhrocených okolností. King přitom zbytečně neplýtvá stránkami ani hrdiny, všeho je přesně dostatek a kniha udržuje čtenáře v neustálém střehu.
Nápad s uzavřením komunity lidí do téměř neproniknutelné izolace jistě není nejoriginálnější. Ovšem v dnešní době a právě v této chvíli se příběhy sobě podobají jako sněhové vločky. Byla by domýšlivost označit tento nový Kingův román za pop-kulturní knihu zaměřenou na co nejširší stejně charakterizované publikum? Ovšemže ne. Satirický podtext z příběhu přímo vyzařuje a autor využívá lehké ironie a sarkasmu nejen aby odlehčil klaustrofobickou situaci, která celou knihu svazuje, ale také aby ztemnil ta „vážná“ témata, kterým se v reálném světě rozhodně nezasmějeme. Zde jsou prvkem zajímavých krutostí, frustrujícím, děsivě reálným nábojem, dětsky směšnou hrou na dobro a zlo, výmluvou pro jakkoli zvrhlé chování. Nicméně vězme, že lež každého lháře nakonec doběhne a kousne do zadku. To je stejně jisté jako to, že nevinní tady umírají po cestě a darebáčci v cíli.
7. prosince 2010, Kamila Vozáková