Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Plavba do Sarantia, Gay Gavriel Kay

PLAVBAmm.jpg

V knihách Gaye Gavriela Kaye hraje společenské prostředí, v němž se odehrávají, nemalou a často přímo klíčovou roli. Nevím, jestli tak činí záměrně nebo je to jen náhoda, ale pro většinu svých románů si vybral společnosti, které jsou již za zenitem své slávy a spějí k nevyhnutelnému úpadku.

Snad jen v Tiganě se naopak jednalo o znovuzrození země, která byla násilně pomocí magie vymazána z povrchu světa, zahlazena a dokonce i vzpomínky na ni byly odstraněny. Ale znovuzrození Tigany přineslo zároveň zánik arogantní a autokratické vlády čarodějů, takže i zde byl výsledkem konfliktu konec jistého typu společnosti. Píseň pro Arbonne je celá prostoupena hrozícím zánikem tolerantní a osvícené společnosti. To, že se přece jen podaří najít řešení, které najde alespoň dočasný odklad nevyhnutelného konfliktu, nic se nemění na tom, že celý román je naplněn vědomím, že trubadúrská doba končí a nastupují nové pořádky. Ve Lvech z Al-Rassanu pak je zánik jednoho způsobu vidění světa a životního stylu přímo ústředním motivem zápletky.
Výsledek je pak vždy ten, že Kayovy romány přes všechny dějové zvraty, nečekané zápletky a vypjaté situace jsou jaksi jemně melancholicky laděny a i když o akci rozhodně není nouze, výsledným dojmem je pocit klidu, smíření a vědomí si nevyhnutelnos­ti dějin.

Z tohoto stylu se nevymyká ani Plavba do Sarantia, první část dvoudílného eposu Sarantijské kroniky. Kdo zná Lvy z Al-Rassanu, lehce rozpozná, že jsme se ocitli ve stejném světě dvou měsíců na obloze, jen v dřívější době, kdy příznivci Džadova slunečního kultu ovládají největší část světa. Pohanství, jak je známe i z naší antiky a vůbec předkřesťanské minulosti, je i zde na ústupu, Kindathé (zdejší alternativa židovství) žijí roztroušeně po celém světě a lid hvězd Ašarových ještě ani nenašel svého proroka.
Kdysi mocná říše Rhodijská se zhroutila pod náporem barbarů a její následnický stát své sídlo přenesl do Vareny – stejně jako po vyplenění Říma se novým sídlem západořímské říše stala Ravenna. Na východě však je stále určující politickou i vojenskou silou stabilní a zdánlivě neotřesitelná velmoc – Sarantijská říše.

Zpočátku se zdá, že v centru autorova zájmu budou intriky a skryté i otevřené boje o moc a nástupnictví na císařském trůnu mezi představiteli nejvyšších vrstev sarantijské společnosti, zvláště pak té nejužší skupiny dvorské šlechty. Ale jak se na mozaiku sluší, zpočátku je to pouhá změť pestrobarevných kamínků a skleněných střípků, ze které se teprve po umístění jednotlivých elementů na to správné místo,vzniká obraz, který na přihlížejícího nezúčastněného pozorovatele zapůsobí nečekaným a někdy až ohromujícím způsobem. Postupně tak čtenář zjistí, že intriky, řevnivosti, lásky i nelásky, protežování, obliby a další neřesti dvorské politiky jsou pro děj jistě důležité, ale daleko důležitější je jejich dopad na životy těch, kteří stojí mimo politickou i náboženskou hierarchii a jen se snaží žít, jak nejlépe mohou.

Některým jejich letmý kontakt s politikou mnoho dobrého nepřinese, ale někteří se, mnohdy i zcela mimoděk, mohou vydat na svou cestu za štěstím, nebo – jak se zde mezi lidmi říká – vyplout do Sarantia. Někdo jen obrazně, ale jiný doslova. A tak se na svou „plavbu do Sarantia“ vydá pěšky po souši mozaikář Caius Crispus Varenský, zvaný Crispin. Cestou se k němu přidá inicijský sluha Vargas, otrokyně z hostince Kasia a nakonec jsou všichni přičleněni k vojenskému oddílu Čtvrté Sauradské legie pod velením Carulla a v jeho doprovodu dojdou do Sarantia.

Přestože Crispin nijak neusiluje o přízeň císaře, podaří se mu svou upřímností a neznalostí dvorské etikety hned po příchodu popudit několik významných dvořanů a naopak získat si přízeň jiných, neméně významných. Ke slovu se tak dostanou i ony dříve zmiňované pletichy, útoky zhrzených i projevy přízně od oficiálních představitelů a z toho plynoucí zákruty a peripetie osudů všech zúčastněných.
Ale i další se vydávají na svou pomyslnou plavbu do Sarantia, přestože pro některé z nich to bude spíše cesta do záhuby či do zapomnění. Zatím jsou příběhy postav ze všech společenských vrstev, tak zajímavě, že nezbývá než se těšit na to, jak se s touto partií autor ve druhém díle s názvem Pán císařů vypořádá. Žádný z osudů těch, kteří v první části alespoň trochu významně zasáhli do děje, totiž nebyl uzavřen. Snad jedině alchymista Zoticus své Sarantium našel a naplnil svůj úděl. Ostatní si na vyvrcholení své plavby ještě chvíli počkají.

Co dodat? Jméno autora je zárukou dobrého příběhu a zajímavých postav, které se zaplétají do komplikovaného, ale uvěřitelného děje. A dostane se nám také tak trochu poučení. Nikoli toho suše učebnicového, ale zcela nenásilně podaného vysvětlení, jaké pohnutky a souvislosti mohly vést k tomu, že se historie ubírala právě touto cestou. A někoho třeba právě tento román podnítí k zájmu o líčené období, natolik, aby se dějinám začal věnovat podrobněji a možná – možná jednou napsal něco stejně zajímavého a poutavého jako jsou historicko-fantastické příběhy Kayovy.
Jednu výtku však mám: Talpress většinou dbá na korektury, ovšem tentokrát mu pár chyb uteklo. Snad nejvíce mě do očí prásklo, že muži si kupovaly zábavu. Shoda přísudku s podmětem se učí na prvním stupni základní školy a takové chyby by se přece jen v tištěném textu vyskytovat neměly.

  • Guy Gavriel Kay: Plavba do Sarantia
  • vydal: Talpress, Praha 2010
  • přeložila: Milena Poláčková
  • obálka: Milan Dubnický
  • 416 stran / 369 Kč
17. září 2010, Zdenka Štouračová

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).