Dušan D. Fabian: PESTIS DRACONUM

David se probudil krátce po setmění. Minulou noc měl službu a domů se vrátil až dnes dopoledne. Do postele klesl úplně promočený a vyčerpaný. V poslední době se to stávalo často, ale on si nestěžoval. Jeho nová práce sice byla několikanásobně náročnější a nebezpečnější než předchozí džob v bance, ale oblíbil si ji o dost víc. Každý den přinášel něco nového a nevšedního, co vyžadovalo Davidovo plné nasazení a schopnosti, a on díky tomu cítil, že už jen tak nepřežívá, ale konečně opravdu žije. A dnes byl naprosto přesvědčen, že když si tuto cestu vybral, rozhodl se správně.
David se stal mágem na plný úvazek.
Když otevřel oči, bylo už sedm pryč. Hned po probuzení rozsvítil noční lampičku, sáhl po linkovaném karisbloku, který ležel na stolečku u postele, a zapsal si do něj několik strohých vět. Nezaznamenával si všechny sny, jen některé. Už dávno se naučil rozeznávat, které z nich jsou prorocké, a které jen obyčejné.
David měl přirozené nadání zachycovat ozvěny blízké budoucnosti. Naplno se v něm projevilo, když se před dvěma roky, ještě jako obyčejný smrtelník, nechtě zapletl do čarodějného souboje a jeho tělo bylo na čas poznamenáno smrtelnou kletbou, které ho na poslední chvíli zbavili lidé, pro něž dnes pracoval. Tyto schopnosti v něm však podle všeho dřímaly už dřív.
Odkud se vzaly, to netušil. Možná je zdědil, napadlo ho jednou, když slyšel vyprávět svého dědu o zážitku z druhé světové války, v němž dědovi podivné nutkání jít se uprostřed noci vymočit zachránilo život. Těsně po odchodu z ubikací totiž na budovu, v níž přespávala jeho četa, dopadla bomba. Ale takové věci se stávaly mnoha lidem a často představovaly jen shodu okolností.
Davidovy předtuchy však byly skutečné. O tom se měl možnost přesvědčit už mnohokrát. Někdy je sice bylo poměrně složité správně interpretovat, ale s pomocí zkušených odborníků se v nich během speciálního výcviku v Dánsku naučil alespoň docela slušně orientovat.
Sen, který se mu zdál před chvílí, patřil k těm méně přesným a srozumitelným. Ale to neznamenalo, že nenese důležité poselství. Právě naopak. Davidovo vnitřní ucho zachytilo vzdálenou ozvěnu zatím nejasných budoucích věcí, které však brzy získají přesnější kontury a podle všeho budou nesmírně důležité.

Kůň, cválající dolů strmým svahem, náhle zprudka zabrzdil, varovně zařičel a jeho přední kopyta na okamžik vylétla do vzduchu. Jezdec na jeho hřbetě se při náhlé změně pohybu sotva udržel v sedle a křečovitě sevřel otěže.
Lesklá kopyta ještě jednou naprázdno zahrabala v horkém vzduchu a pak dopadla do zvířeného prachu těsně u hlavy udýchané postavy, která se tam po nešťastném zakopnutí svalila. Pronásledovaný se pokusil uskočit, ale podařilo se mu jen odvalit stranou a nenávistně pohlédnout na spanilého jezdce. Pohled jeho plazích očí hořel nekonečným pohrdáním…

Davidovi se zdálo o Goryniči – démonickém drakodlakovi a nájemném vrahovi – tajemné bytosti z astrálního světa, kterou už léta neúspěšně stíhají mnozí Lovci z řad Zasvěcených.
Gorynič zkřížil Davidovi cestu jen jednou v životě, ale on pochyboval, že vzpomínku na toho netvora někdy dokáže úplně vymazat z mysli. David ho na vlastní oči viděl v podstatě jen na krátký okamžik v tmavém průchodu oprýskaného košického činžáku, a proto si ho zapamatoval jen jako nevýraznou postavu v plášti a klobouku, kolem níž se vznášel intenzivní zápach síry a spáleniny. Blíže se s ním však seznámil pomocí zprostředkovaných dojmů sálajících ze zavražděné mrtvoly, která se jen pár minut nato dostala do jeho rukou. A na takové věci se zrovna lehce nezapomíná.
Gorynič se v Davidových snech objevoval relativně často. Přinášel hrůzu a děs, podobně jako ve skutečném světě. Byl součástí většiny nočních můr, které Davida v posledních letech občas trápily. A David, obdařený nejen zvláštními nadpřirozenými schopnostmi, ale i střízlivým úsudkem, věděl, že se v nich nepřestane objevovat minimálně do doby, než do Košic dorazí třikrát ověřená zpráva o jeho polapení nebo smrti.
Drakodlak se však zatím ještě nikdy neobjevil v prorockých snech.
Znamenalo to něco konkrétního? Mohlo, i nemuselo.
Sen, který se Davidovi zdál před chvílí, se od těch běžných lišil především tím, že namísto obvyklého scénáře, v němž byl čaroděj jen jednou ze štvaných a trápených obětí, se tentokrát sám stal Goryničovým pronásledovatelem.
Cválal za démonem na mohutném hřebci, oděný do lesklého brnění jako pohádkový rytíř, a v rukou svíral kouzelný štít a kopí, které mu propůjčovaly nezvyklou sílu a moc.
Uháněli rychlostí větru krajinou spálenou na prach a kličkovali mezi pahýly ohořelých stromů a troskami zhroucených příbytků. Gorynič byl vždy jen pár kroků před ním, ale s příslovečnou mrštností slizkého hada se po celou dobu úspěšně vyhýbal zásahům kopí i koňských kopyt.
Jenže se mu to dařilo jen do chvíle, kdy se jim do cesty postavila široká prohlubeň, která tady zůstala po vyschlém jezeru. Na jejím strmém břehu drakodlakovi nešikovně uklouzly nohy, několikrát se zapotácel a nakonec se bezmocně zhroutil do prachu. Hřebec se mu stačil vyhnout, i když při tom skoro shodil svého jezdce. Davidovi chvíli trvalo, než zase získal ztracenou rovnováhu, ale jen co se mu to podařilo, využil jedinečné příležitosti, namířil kopí na netvorovu hruď a na místě ho probodl.
K zemi přišpendlenému Goryniči se z tlamy vyvalila černá krev a křečovitě se roztřásl. Jenže ani takové zranění ho nezabilo. Po necelé minutě se přestal zmítat, znovu otevřel oči, výsměšně vysunul bradu a jeho bolestivé skřeky vystřídal škodolibý smích. David ztuhl a zase se mu roztřásly ruce.
To bylo všechno. Na tomto místě sen skončil.
Ale ozvěna démonického smíchu zněla v Davidových uších ještě několik minut po probuzení.

David roztáhl závěsy, zapnul televizi a zamířil do koupelny.
Jako mnozí jiní chlapi, i on měl ve zvyku si ve sprše zpívat. Jenže dnes mu při mytí do hulákání nebylo.
Sen mu nešel z hlavy ještě dlouho po osprchování, kdy se jen tak povaloval před obrazovkou a náhodně přepínal programy.
Znal základní pravidla, kterými se řídí proroctví vyjevená ve spánku. Věděl, že všechny obrazy, které se na snovém plátně odehrávají, jsou z jeho hlavy. Předtucha nikdy nepřicházela ve skutečné podobě. Vždycky pracovala s tím, co našla v Davidově mozku. Vlny budoucích událostí zarezonovaly s jistými maličkostmi na dně jeho paměti – s něčím, co už viděl, zažil, četl nebo slyšel – a stvořily poselství. Jednotlivé obrazy sice mohly přímo souviset s konkrétními věcmi nebo událostmi, ale většinou sloužily jen jako jejich symboly.
Jak se tedy dal vyložit nejnovější vzkaz z budoucnosti?
Má se Gorynič zase brzy vrátit do Davidova života? Nebo bylo jeho snové zjevení jen synonymem pro jinou podobnou hrozbu?
A co on sám jako spanilý rytíř? Jezdec ve snu vypadal jako pohádková postava chrabrého válečníka v brnění, jak si ho David představoval, když mu coby dítěti předčítali Dobšinského. Má se připravit na nebezpečnou roli lovce nebo hrdiny?
Anebo jsou oba symboly podstatně abstraktnější a nesou úplně jiný význam?
David měl pocit, že na podobné závěry je ještě brzy. Přiznal si, že zatím nemá nejmenší potuchy o tom, co jeho sen znamená. Co si bude namlouvat – ani po speciálním nadstavbovém kurzu se necítil být nějak výjimečně dobrým odborníkem na analýzu a výklad snů.
Nedalo se dělat nic jiného než čekat, až se v nejbližší době celý sen nebo alespoň nějaká jeho část zopakuje. Až přijde detail, který mu naznačí, na co se má soustředit a jak má nastavit úhel svého pohledu, aby vzkaz pochopil. Jen musí být pozorný a dál si všímat znamení. A mezitím samozřejmě neuškodí trochu zalistovat odbornou literaturou.
Vypnul televizi právě v okamžiku, kdy moderátorka nočních zpráv na TA3 opakovala zprávu o lesním požáru někde na jihu středního Slovenska, sáhl po třech tlustých svazcích z knihovny, rozsvítil světlo a svalil se na gauč s kompletním vydáním Slovenských národních pověstí.
Za dvě hodiny prolistoval většinu notoricky známých pohádek. Napočítal v nich deset drakobijců – počínaje pastýřem Jankem a konče princem Vintalkem, devatenáct draků – ať už s jednou, třemi, šesti nebo dvanácti hlavami, a prostudoval si několik rozmanitých návodů, jak tyto okřídlené plazy přelstít nebo porazit. Ne že by tyhle informace bral příliš vážně, ale někde začít musel a nic jiného k danému tématu stejně doma neměl.
Zhruba o půl jedenácté, v době, když mu k prolistování zbývalo už jen několik stran, najednou odtrhl oči od textu a podezřívavě se podíval na svůj mobil, ležící na nočním stolku.
Uběhlo dalších třicet vteřin a telefon krátce pípl.
David ho vzal do ruky a přečetl si přijatou zprávu.
Na displeji stálo jediné slovo.
„Pohotovost.“

David mírně ubral plyn, sjel z hlavní cesty a zaparkoval služební auto na poloprázdném parkovišti u Staré sladovny. Většina lidí, pracujících pro košický Spolek, dávala přednost západoevropským nebo americkým autům, ale on se raději vozil v obyčejné oktávce. Asi proto, že před sousedy nechtěl vypadat příliš nápadně. Beztak si už každou chvíli šuškali o jeho nočních výletech.
Zajistil auto zapnutím alarmu i jednoduchým zaklínadlem proti zlodějům a vyběhl po schodech až do podkroví staré rozložité budovy. Tam se zastavil před masivními dveřmi s nápisem In-fer-net – Softwarová firma, vložil do čipové čtečky svou identifikační kartu, vyťukal kód a vešel dovnitř.
Místnost za dveřmi skutečně připomínala programátorskou pracovnu. Okolo zdí stály kancelářské stoly zastavěné nejmodernější výpočetní technikou a po zemi se plazily desítky nejrůznějších kabelů. Jenže zdání klamalo. V podkrovních prostorách nesídlil žádný softwarový tygr z východní Evropy, ale zpravodajské oddělení a elektronický archiv Spolku Zasvěcených.
„Nazdar, Braňo,“ pozdravil David jediného přítomného zaměstnance, svlékl si kabát a hodil na stůl bagety, které si cestou koupil ve večerce.
Mladý muž s culíkem, sedící v pohodlném koženém křesle u nejširšího stolu v místnosti, si přesunul brýle z čela na nos, založil si prstem místo v rozečtené knize, mírně se pootočil a podal Davidovi ruku.
„Nazdar, vědmáku. Jaký jsi měl den?“
„Nijaký,“ opřel se David o kožené opěradlo nad Braňovou hlavou a podal kolegovi oblíbenou snickersku. „Celý jsem ho prospal.“
„Záviděl bych ti, ale prý to kazí vztahy na pracovišti,“ zazíval Braňo, odhodil knihu stranou a pustil se do tyčinky.
David skrz pootevřené dveře letmo nahlédl do vedlejší místnosti, kde stála rozestlaná postel pro ty, kdo táhli příliš dlouhé služby, a chápavě přikývl.
„Dáš si kafe?“
„Uhm.“
Zpravodajskému oddělení většina návštěvníků říkala Braňovo království. Sám si na ně sehnal peníze, sám si ho postavil a sám ho taky spravoval. Vzniklo vlastně teprve nedávno. Spolku Zasvěcených se v poslední době hodně dařilo, jeho postavení a vliv za poslední dva roky výrazně zesílily, množství jeho aktivit se zdvojnásobilo a rostoucí organizace zákonitě potřebovala založit podobnou informační základnu. A tak se Braňova amatérská sběrna nezaručených novinových zpráv o nadpřirozených jevech, sídlící původně v jednopokojovém bytě na satelitním sídlišti, zmodernizovala a přesunula do nových prostor na strategičtějším místě – renovovaná Stará sladovna stála skoro v samotném centru Košic a přímo pod jejími okny sídlily i dvě další instituce s vysokým společenským významem – Krajský soud a zimní stadion.
Bylo to zvláštní, ale nikdo se už dnes nepozastavoval nad tím, že tenhle člověk, sedící na tak strategicky významném místě, vlastně ani nepatří k Zasvěceným. Braňo byl možná jediným spolupracovníkem Spolku, který neměl žádné čarodějné schopnosti a ani žádné výjimečné nadání pro vnímání astrálního světa. V dobách, kdy ještě pracoval jako systémový administrátor ve Východoslovenských železárnách, se v podstatě jen jednou (a i to náhodou) dostal do otevřeného střetu s elementálními bytostmi a jen tak tak z něj vyvázl se zdravou kůží. Jenže místo toho, aby ho tahle událost zastrašila, podnítila v něm zájem o skryté světy a přivedla ho ke skutečně intenzivnímu bádání na transcendentálním poli a k rozsáhlému sbírání a katalogizování informací o nadpřirozených jevech. Pak už bylo jen otázkou času, kdy se jeho vlastní kroky zkříží s cestami košického Spolku.

„Tak co se děje?“ zeptal se David během napouštění vody do rychlovarné konvice.
„Pojď se podívat sám. Jsem zvědav, co na to řekneš.“
Braňo vzal do ruky počítačovou myš a spustil z disku poměrně nekvalitní videosekvenci, původně zaznamenanou buď mobilem, nebo levnějším digitálním fotoaparátem.
David se zase opřel o Braňovo křeslo.
V záběru na obřím monitoru se objevila část strmé uličky lemované rodinnými domky, nad ní vysoké zelené kopce a bezoblačná modrá obloha. Z několika míst v porostu nad městečkem se valila hustá oblaka kouře.
„To je z dneška?“
„Jo,“ přikývl Braňo a poškrábal za ušima svého kocoura Bruna, který se právě vyškrábal na stůl.
„Odkud?“
„Zkus hádat. Tenhle kopeček bys mohl poznat,“ zaťukal prstem na majestátní obludu na levé straně obrazovky.
„Sitno?“ zeptal se David váhavě.
„Otázka ze zeměpisu za plný počet bodů,“ ušklíbl se kolega.
Jedinečné magické místo, opředené desítkami legend a spjaté s mnoha významnými dějinnými událostmi Slovenska, nemohl David nepoznat. To by udělal hanbu své nové profesi. Věděl, že o osamělém kopci, stojícím jen několik kilometrů jižně od Banské Štiavnice, se už odpradávna tradovalo, že je vstupem do podsvětí a sídlem démonů. Samotný název Sitno údajně znamenal Peklo, i když o jeho původu se historici dodnes hádali. Ale protože se několik míst s podobným názvem vyskytovalo i ve Francii, většina z nich usoudila, že nám ho nejspíš zanechali už prastaří Keltové.
„Díky. Proč se ale o ten požár zajímá Spolek? Že by sitenské rytíře znudilo vyčkávání na nejhorší časy, vyrazili si z dlouhé chvíle na výlet do přírody a zapomněli v lese uhasit táborák?“
„Tentokrát vedle, vědmáku. Nedíváš se na správné věci. Problém je tady,“ ukázal Braňo na tmavou pohyblivou skvrnu na zakouřené části oblohy.
David se nahnul blíž k obrazovce a pozorněji si skvrnu prohlédl. „Co to je?“ zamračil se. „Čáp?“
Braňo se nahlas rozesmál. „Podívej se na střechy pod tou věcí a porovnej ji s jejich velikostí. Podle mého skromného odhadu má ten tvůj čáp minimálně pět metrů. Nepřijde ti to podezřelé?“
Davidovi mírně poklesla čelist.
„A sakra.“

„Co je to za potvoru?“ divil se David. „V životě jsem neviděl tak obrovské elementální stvoření!“
„Měl by to být drak,“ vysvětloval mu Braňo. „Přesněji Velká saň. Video nám dneska odpoledne poslala nějaká středoškolská učitelka ze Štiavnice. Patří k Zasvěceným a myslí si, že se v kopcích nad městem probudil přerostlý astrální pyroman.“
„Saň? To je neuvěřitelné!“ vrtěl David dál hlavou. „O drakodlaka v dnešních dobách ještě občas zakopneš, ale Velký ještěr se pod Karpaty přece neobjevil už dobrých tři sta let…“
„Přesněji tři sta čtyřicet šest,“ přikývl Braňo a podvědomě se otřásl při vlastní vzpomínce na Goryniče, kterou v něm vyvolala Davidova poznámka. I on měl s bestiálním vrahem z dračího rodu jednu neblahou zkušenost. A byl rád, že po krátké návštěvě pana Škvařící se masíčko ve vlastním bytě skončil jen s několika popáleninami a desetinásobnou zlomeninou ruky. „Alespoň co se týče Slovenska, respektive severních Uher,“ upřesnil, zase sáhl po odložené knize a nalistoval příslušnou stránku. „Poslední hodnověrný záznam o tom, že byla na našem území spatřena Velká saň, je v Levočské kronice Kašpara Haina. Drak se podle jeho slov zjevil v srpnu 1662 těsně po zemětřesení v Tatrách, přiletěl do Štrby a několik dní tam dřepěl v opuštěném kostele.“
David chvíli mlčel a podezřívavě hleděl na neurčitou tmavou skvrnu mířící k Sitnu.
„Myslíš, že je to pravda?“ řekl nakonec.
„Nevím,“ pokrčil Braňo rameny. „Každopádně jsem tě zbytečně netahal z postele, dokud to nebylo nutné. Tamara a doktor Michalko před chvílí vyrazili do Štiavnice obhlédnout situaci. Uvidíme, co se z toho vyklube.“
„A co tady zatím máme dělat my?“
„Máme čekat v záloze a studovat,“ sáhl Braňo do hromady knih a šanonů, která stála vedle jeho stolu, a s povzbudivým úšklebkem hodil Davidovi tlustý svazek.
„Hm,“ okomentoval to David a s povzdechem se svalil do vlastního křesla.

Moderní nástěnné hodiny odbily půlnoc.
David na chvíli zvedl hlavu od překladu středověkého almanachu, v němž byly zaznamenány další legendy o tatranských dracích, a zamyslel se.
„Připusťme, že je to saň,“ promluvil zase k Braňovi. „Co ji probralo k životu? Neprobudila se přece jen tak, sama od sebe.“
„Taky jsem o tom přemýšlel,“ přisvědčil kolega, který právě dopřával svým očím několik minut krátkého odpočinku za přivřenými víčky. „Požáru nad Štiavnicí údajně předcházelo slabé zemětřesení, podobně jako ve štrbském případě. Jenže Tamara jednoznačně zamítla možnost, že by to ke vzkříšení podobného monstra stačilo. Draci jsou sice zvláštní sorta astrálních bytostí, ale v podstatě pro ně platí totéž, co pro ostatní elementály – existují ve vyšší rovině reality než my, živí se lidskou mannou a hmotná těla dokáží ovládnout nebo vytvořit jen při jejím dostatečném přísunu. Někdo ho musel invokovat.“
Tyhle věci byly Davidovi zřejmé. Měl velmi dobře nastudovány všechny známé vlastnosti i zvláštnosti draků. Strávil desítky večerů pracným vstřebáváním informací, jež byly pro jeho přežití v akci životně důležité.
Dobře si pamatoval, dokonce i z vlastní zkušenosti, že pekelné červy charakterizuje obludná nenasytnost, nezkrotná energie a výrazné sklony k nihilismu – ať už šlo jen o obyčejné humanoidní drakodlaky, nebo o velké ještěrovité saně. Ne nadarmo byla tato stvoření pro většinu kultur a náboženství odnepaměti symboly chaosu, tmy a absolutního zla. Ani ti nejstrašnější z démonů se jim nikdy nedokázali vyrovnat silou, krutostí a nevyzpytatelností. Z pohledu Zasvěceného, tedy i jeho, odlišovala draky od běžných elementálů především jedna věc – jejich univerzální sepětí se všemi čtyřmi pozemskými živly. To bylo podstatou jejich úžasné flexibility a téměř úplné nezranitelnosti. Draci se nikdy nevázali jen k jednomu elementu. Chrlili oheň, ale zároveň střežili studny a prameny. Na kůži nosili šupiny, jako většina tvorů obývajících podzemní prostory, ale zároveň se pyšnili křídly, která je dokázala vynést až k oblakům. A vždy je přitahovaly kovy, obzvláště ty vzácné. Není se čemu divit, že se jeden z nich zjevil přímo v Banské Štiavnici.
„Vyvolat draka. To se lehce řekne, ale těžko udělá. Je jen málo zdrojů, v nichž bys dokázal najít instrukce, jak to udělat, a jen málo lidí, co by to mohli dokázat.“
„Vím, na co myslíš,“ přikývl Braňo. „Jenže Kniha Invokací je bezpečně uzamčená v trezoru Imricha Bernátha, tisíc čtyři sta kilometrů odtud, a nikdo se ji tentokrát ani nepokusil ukrást. Už jsme to ověřovali.“
„A jiné dostupné magické knihy?“
Braňo jen zamítavě zavrtěl hlavou.
Prozatím na tom stejně nezáleží, uzavřel se David zpátky do světa svých myšlenek. Dokud z městečka pod Sitnem nedorazí na sto procent potvrzená zpráva o probuzené dračí pohromě, pravděpodobně stejně nemá smysl pátrat tímto směrem.
Celou věc naštěstí vzali do rukou skuteční odborníci. Doktor Michalko a Tamara Bernáthová patřili do vnitřního kruhu Spolku a David byl přesvědčen o tom, že do terénu nemohli vyrazit povolanější lidé než oni dva. Jeho učitel praktické magie a… řekněme dobrá přítelkyně.
Proto se znovu zahnízdil v křesle, pohodlně si položil nohy na stůl a vrátil se k legendám o slovenských dracích, po nichž dodnes v Tatrách zůstaly názvy jako Dračí štít, zub, hřbet a hřeben, Dračí stěna, hlava, dolina a branka, Dračí sedlo, pleso a drápy a nakonec vlastně i Dračí demänovská jeskyně.

• přeložil: Robert Pilch

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).