Páté srdce, Dan Simmons
 |
V roce 1893 se slavný detektiv Sherlock Holmes a spisovatel Henry James vydávají do Ameriky, aby rozluštili záhadu svázanou se sedm let starým úmrtím Clover Adamsové, manželky váženého historika Henryho Adamse (jehož rodina dala Spojeným státům dva prezidenty).
Podle všeho se za údajnou Cloveřinou sebevraždou skrývá mnohem více, než by se na první pohled zdálo. A dokonce by se mohlo jednat o násilný čin související se záležitostmi státního významu.
Tou dobou se Holmes právě nachází uprostřed tříletého období po událostech u Reichenbašských vodopádů, během něhož ho Londýňané považují za mrtvého. Holmes svou smrt předstíral, neboť pomocí vlastních dedukčních schopností dospěl k závěru, že je pouhou fiktivní postavou.
Tohle zjištění pro Henryho Jamese představuje celou řadu dalších problémů: je-li jeho spoluvyšetřovatel pouhým dílem fikce, co to dělá z něj? A co si má mistrovský vypravěč počít se zlověstnou silou – nesoucí možná jméno Moriarty –, která je nejspíš ze stínů všechny ovládá?
Začalo pršet. Holmes přirozeně žádný deštník neměl, poněvadž chudý americký dělník, za něhož se vydával, by ho rovněž neměl, a tak si jen stáhl irskou čapku hlouběji do čela a klopýtal dál, dokud dlážděné chodníky zcela nezmizely. V této části jihozápadních slumů se nenacházely žádné ulice, člověk zkrátka bloudil mezi nespočtem do řad vyrovnaných chatrčí a bořil se do rozbahněné hlíny, na níž jen sem tam leželo dřevěné prkno sloužící k usnadnění nějaké kratší cesty – například z chatrče na latrínu.
Jeho zdroje v New Yorku ho informovaly, že má vyhledat bývalou kovárnu v místě, kterému se říkalo Caseyho ulička. Jenže ve slumech nebyly žádné cedule s názvy ulic, žádný pochůzkář, jehož by se mohl zeptat na cestu (navíc by se s otrhaným individuem, jako byl Holmes, policista nejspíš ani nebavil), a když požádal o radu bandu dětí, která právě týrala lapenou krysu, namísto odpovědi se dočkal salvy kobylinců.
Než objevil opuštěnou kovárnu a muže, jež hledal, narazil Holmes na víceméně opuštěnou komerční budovu, v jejíž existenci mezi těmito ruinami a prázdnými továrnami doufal. Vkročil na rozpadající se dřevěný chodník, vykopl přední dveře a nakoukl dovnitř.
Kdysi to býval laciný nádražní hotel – stále vedle něj vedly koleje, byť byly ukryté ve vysoké trávě a zrezavělé –, ale nyní ubytovával pouze holuby a čtyřnohou verbež. Dokonce ani ty nejnuznější rodiny z okolních slumů zde nevyhledaly přístřeší, a důvod tohoto prazvláštního jevu Holmese šokoval – ve velkém salonu, hned vedle bývalé vstupní haly, se propadl strop natolik podivným způsobem, že vytvořil kruh o průměru deset stop. Jednalo se o čtyřpatrovou budovu, a když Holmes nahlédl do místnosti, zjistil, že stejné kruhové díry se nacházejí na druhém, třetím i čtvrtém podlaží. A jakmile přišel ještě blíž a podíval se skrz díry ve stropech několika pater, ucítil na tváři déšť – naprosto identická díra se nacházela i ve stropě asi padesát stop nad ním.
Co mohlo vážit tolik, aby si to probořilo cestu skrz střechu a tři patra? Jistě, tou dobou už déšť a hniloba na materiálu vykonaly své, ale i přesto by ani ta nejtěžší postel, sejf či piano nedokázaly způsobit takovou škodu na střeše a několika poschodích.
V přízemí Holmes neobjevil žádná vodítka s výjimkou purpurově červeného zabarvení, které na nahnilých podlahách vytvářelo hvězdici o průměru patnácti stop. Jako by se ve čtvrtém patře pevně semkla skupinka dvaceti absurdně obézních mužů, propadla třemi patry a rozprskla se na podlaze v salonu.
V tuto primární hypotézu Případu zřícení tlouštíků však muž, jenž se nazýval Prvním detektivním poradcem na světě – třebaže v jeho dobách již soukromí detektivové existovali – příliš důvěry nevkládal.
Hotel mu však poslouží. Na velké části centrálního schodiště chyběly sloupky zábradlí, ale schody samotné by mohly vydržet.
¤ ¤ ¤
O dva rozblácené bloky dál Holmes našel pozůstatky kovárny, které sestávaly ze tří stěn a plátěného závěsu. Vedle oprýskané vývěsní cedule, visící jen na jednom háčku, se v bahně válela rezavějící kovadlina. To by Prvnímu detektivnímu poradci na světě mělo k vydedukování závěru stačit. Holmes vstoupil na dřevěnou desku jen o málo zabahněnější než bažina pod ní a kulovitou rukojetí své olovem vy¬ ztužené vycházkové hole odhrnul závěs.
Za nízkým stolkem tam seděla trojice nejnebezpečněji vyhlížejících ničemů, jaké kdy Holmes za denního světla potkal. Pokuřovali a prohrabovali se hromádkami čehosi, co vypadalo jako obyčejné smetí. Dva z nich – z podobnosti usuzoval, že se jedná o bratry – měli tak dlouhé paže a tupé výrazy (pod zrzavým strništěm), že by hravě zapadli do expozice troglodytů z doby kamenné v Britském muzeu, a tělesný pach toho třetího byl natolik hutný, že Holmese málem fyzicky odstrčil zpět proti plátěným dveřím. Na opasku ošoupaných, zalátaných kalhot měl vysoký muž upevněné pouzdro s loveckým nožem, jehož čepel musela být podle všeho dlouhá přinejmenším jako ostří afghánských či zuluských krátkých mečů.
„Co tu, kurva, chceš?“ oslovil ho dlouhán s nožem a položil špinavou dlaň na jeho rukojeť.
„Slyšel sem, že byste mohli mět ňáký morfín na prodej,“ odvětil Holmes svým nejlepším filadelfsko-americkým přízvukem. Poprvé Spojené státy navštívil v sedmdesátých letech, když se přidal ke kočovné herecké společnosti Percyho Alexandera – devatenáct měst za sedm měsíců –, a při té příležitosti se snažil posbírat co nejvíce místních akcentů, jež by mohl v budoucnu zužitkovat.
„A herák,“ dodal Holmes. „Chci herák. Estli nemáte morfín, vemu herák.“ Dlouhán si prohlédl Holmesovy obnošené holínky a zalátané svršky, ušklíbl se a řekl: „A jak máme vědět, že pod těma hadrama ne¬ jseš vobyčejnej poliš?“
„Nepatřim k chlupatejm,“ odsekl Holmes.
„Kabát dolů,“ přikázal muž s nožem. „A vyhrň si rukáv.“
Holmes ze sebe setřásl kabát, rozedranou vestu a dělnickou vlněnou košili a vyhrnul si potrhaný rukáv spodní košile. Všichni tři muži se naklonili dopředu a prohlédli si mapu jizev a vpichů na vnitřní straně jeho paže.
„No, něco si vočividně píchá,“ řekl jeden troglodyt s nosem vznášejícím se těsně nad Holmesovou kůží.
„Drž zobák, Finne,“ okřikl ho dlouhán.
„A jak máme vědět, že máš prachy?“ ozval se druhý troglodyt.
„Drž zobák, Finne,“ houkl znovu dlouhán s nožem. Očividně se neobtěžoval mezi muži jakkoli rozlišovat – beztak to byli bratři a oba neandrtálci.
Než se stačil Finn, který byl k němu blíže, odtáhnout, všiml si Holmes iniciál vytetovaných modrým inkoustem na jeho pravém zápěstí – JR. To mu potvrdilo, že je na správném místě, alespoň podle informací, jež měl od svých zdrojů v Hell’s Kitchen v New Yorku. Chtěl najít někoho, kdo by patřil k washingtonskému gangu Jihozápadních ranařů, a evidentně se mu to podařilo.
Dlouhán na Holmese ukázal prstem. „Todle není čínská čtvrť. A ani tu nejni špitál, ze kterýho bysme mohli brát zásoby. Ten Bayerův matroš máme čistej, ale stojí tu víc. Máš dost?“
„Prachy mám,“ zaskučel Holmes zoufalým hlasem závislého a vytáhl z kapsy tlustou ruličku bankovek.
„No to vidim, kámo,“ řekl dlouhán a bezmyšlenkovitě přitom poklepával prsty o rukojeť nože. „Finnové, mazejte pro pana Culpeppera a pana J. Hned.“
Holmes v jejich očích okamžitě zachytil povědomý lesk, ačkoli dlouhán se ho pokoušel alespoň ukrýt. Měli v plánu ho okrást a zabít.
¤ ¤ ¤
Sotva Finnové zmizeli, zůstali v kovárně už jen tři – Holmes, dlouhán s velkým nožem a dlouhánův tělesný pach. Holmes mlčky stál, dlouhán na něj beze slov zíral a jeho pach mluvil sám za sebe.
Ani ne za deset minut se Finnové vrátili v doprovodu dvou slušně oblečených mužů. Jeden byl vysoký, štíhlý a tichý. Nad dokonale tvarovanými rty měl tenounký knírek, tmavé vlasy a pleť tak bledou (téměř až průsvitnou), že už mu na ní bylo vidět rašící strniště. Jinak byl ale jeho vzhled bez chybičky. Na naleštěných botách a bělostných psích dečkách neměl jedinou šmouhu od bláta a se svým perfektním oblekem by snadno zapadl mezi obchodníky na Wall Street, nebo – blíže k domovu – do každoročního Velikonočního průvodu na K Street.
Druhý, menší a podsaditější, muž na sobě sice rovněž měl drahé oblečení, ale vyzařovala z něj až příliš očividná vulgárnost na to, aby se mohl ztratit mezi skutečnými džentlmeny. Zlatý zub, viditelný díky úlisnému úsměvu, mu ladil se zlatými výšivkami na vestě, nad níž mu z absurdně čistých kalhot (vzhledem k rozbahněnému stavu Caseyho uličky) vyčuhovala pažba pistole. Na černých, pomádou ulízaných vlasech mu trůnil nový hnědý homburg.
„Dobrý bože, Murtricku,“ zalapal po dechu menší, podsaditější muž s pistolí. „Tady to ale páchne. Je skoro duben… ještě jsi neměl svou každoroční koupel?“ Mávnutím ruky vyhnal Finny z kovárny a Holmes slyšel, jak jejich boty mlaskají ve venkovním bahně.
Vysoký, štíhlý muž otřel kapesníkem pult, aby se o něj mohl pohodlně opřít a v tichosti sledovat pokračující transakci.
Křiklavě oblečený chlapík natáhl k Holmesovi drsnou ruku. „Howard Culpepper,“ představil se sytým barytonem.
Holmes mu potřásl rukou. Pokud toto byl Culpepper, pak mladší, mlčenlivý muž musel být „pan J“ – evidentně nejdůležitější z celé pětice. Muž, jehož Culpepper nazýval Murtrickem, stále poklepával prsty o rukojeť nože. Holmes byl rád, že jeho prvním kontaktem ve washingtonském podsvětí je tenhle Culpepper, neboť soudě dle blýskavých svršků a sebevědomého vystupování by se mohl nacházet dostatečně vysoko na žebříčku místní zločinecké organizace, aby znal odpovědi na Holmesovy otázky, a zároveň by mohl být – na rozdíl od pana J – dostatečně pošetilý na to, aby nějaká jména a informace skutečně vyzradil, třebaže Holmes nepočítal s tím, že by mu je byl ochoten poskytnout zadarmo.
„A vaše ctěné jméno, pane?“ zeptal se Culpepper.
„Henry Baskers,“ odvětil Holmes.
„Inu, pane Baskersi, dovolte mi hluboce se omluvit za ten nepříjemný zápach, který se zde vznáší. Hádám, že jeho původce se omlouvat neobtěžoval,“ řekl Culpepper. „Nejspíš jste si zdejší okolí dobře prohlédl – v celé Jihozápadní čtvrti není jediná veřejná pumpa a vodu si místní musejí nosit ve džberech až z Čtyř-a-půlté ulice.“ Zašklebil se na Murtricka. „To je však jen chabá omluva, neboť civilizace si žádá svou cenu.“
Murtrick ani na okamžik neodtrhl pohled od Holmese, který na to neměl co říct. Dovolil si jen několik nenápadných projevů nervozity, snažil se však svou roli nepřehrávat – pan „Baskers“ si koneckonců nekupoval drogy na nechutném místě poprvé.
Čas od času Holmes nervózně zatěkal pohledem na pana J, jako by byl džentlmen, jenž prosí o pomoc druhého, jenže vysoký muž se dál netečně opíral o pult s odtažitostí hraničící až s lhostejností. Jako by tam ani nebyl.
Culpepper si promnul dlaně. „Nu, pojďme se věnovat obchodu, pane. Mí společníci mě informovali, že byste rád zakoupil určité množství morfia a… jak jen to říct? Poněkud významnější množství nového heroického farmaceutika pana Bayera.“
„Ano,“ odpověděl Holmes a zopakoval, o jak velké dávky mu jde.
„Jste si vědom, pane Baskersi,“ pokračoval Culpepper, „že Bayer ještě tento zázračný heroin nepustil do volného prodeje ani v Evropě, ani ve Spojených státech? Brzy již bude v každé lékárně, avšak zatím prochází – jak tomu říkají? – testováním ve vybraných nemocnicích, včetně kliniky doktora Reeda.“
Holmes netrpělivě přikývl a bez mrknutí sledoval tři lahvičky s heroinovou solí, jež Culpepper svíral v pravé ruce jako kouzelník chystající se na trik. Na každém štítku bylo napsáno FRIEDIR BAYER & CO., ELBERFELD, 40 STONE ST., NEW YORK.
Ve skutečnosti ale Holmes kromě lahviček zkoumal také pistoli za Culpepperovým pasem. Detektiv ji dobře znal. Nejen proto, že se jednalo o britskou výrobu, nýbrž také z důvodu, že patřívala ke standardní výbavě britské armády, než ji v roce 1880 nahradila pistole Enfield. Byl to revolver Beaumont-Adams ráže čtyři sta čtyřicet dva, proslavený během anglické války se Zuly, který se jako jeden z prvních pyšnil dvojčinnou spouští. Stejně jako většina z těch, co se zapojily do bojů americké občanské války, byl nepochybně i tento model upraven k střílení kulových nábojů se středovým zápalem. Holmes věděl, že beaumont-adamsovi mnoho amerických důstojníků a příslušníků jezdectva dávalo ve válce přednost – díky jeho rychlejší spoušti a výstřelu na krátkou vzdálenost – před americkým vojenským coltem. Napadlo ho, jestli snad byl Culpepper před třiceti lety důstojníkem v občanské válce a jestli si pistoli od té doby ze sentimentálních důvodů hýčkal. Klidně mu mohlo být kolem šedesáti, poněvadž kotlety mu již prokvétaly šedivými pramínky a vlasy vykukující zpod homburgu byly evidentně ztmavené černou barvou – možná dokonce stejnou, jakou Holmes používal pro své sigersonovské přestrojení.
Holmes počítal s tím, že i pan J je ozbrojený, avšak dozajista něčím mnohem menším a pro pohyb po městě rozumnějším.
„Morfium vás bude stát jen dvacet dolarů,“ prohlásil Culpepper a v levé ruce mu ukázal další dvě lahvičky. Poblíž nemocnic v černošských oblastech města, pouhých dvanáct bloků odsud, by Holmes za stejné zboží zaplatil sotva polovinu.
Culpepper se zasmál, jako by mu dokázal číst myšlenky, a řekl: „Ano, ano, pane Baskersi, u negrů byste to sehnal laciněji, jenže bůh ví, čím to naši tmaví přátelé ředí. A co se týče heroinu… v tomto městě jsme jeho jediným distributorem, jinde byste ho nekoupil.“
Holmes věděl, že i toto je lež, ale nahlas řekl: „Kolik za ty tři flaštičky?“
„Sto padesát dolarů, pane,“ odvětil Culpepper. I Murtrick se v tu chvíli neubránil šokovanému výrazu. Bylo to čtyřikrát tolik, než by za stejné množství Holmes zaplatil na ulici v New Yorku.
Viditelně se nad tou cenou otřásl a krátce přítomným mužům ukázal tvář drogově závislého muže svádějícího odvěkou bitvu mezi neukojitelnou touhou po další dávce a šetřivostí.
„Víte co?“ zasmál se Culpepper. „Přihodíme vám k tomu ty dvě lahvičky s morfiem zadarmo. Na východ od Mississippi lepší nabídku nedostanete, pane Baskersi.“
Holmes ztěžka polkl a přikývl. „Beru.“ Sledoval, jak oběma mužům zářila očka, zatímco z tlustého svazku bankovek odpočítával sto padesát dolarů. Měl u sebe více než osm stovek, což bylo všechno, co si přivezl z Francie a směnil na americké dolary v New Yorku.
Jakmile transakce proběhla a lahvičky s morfiem a heroinem bezpečně spočívaly v kapsách Holmesova saka, zeptal se ho Culpepper nenuceně: „Můžeme se na vás těšit i v budoucnu, pane Baskersi? Dal bych vám adresu jednoho ze svých… ehm… méně zavánějících a pohodlnějších obchodů.“
A bylo to tu. Kdyby se z Holmese vyklubal pravidelný zákazník, možná by ho nechali žít. Za tak nehoráznou cenu za heroin samotný by z něj jeho zbývajících šest set padesát dolarů vymámili během několika málo měsíců, aniž by se museli uchylovat k násilí. Za rok či dva by pro ně mohl představovat slepici snášející zlatá vejce.
„Ne,“ odpověděl Holmes. „Zejtra odjíždím do San Francisca. Sem z Filadelfie a nevěděl sem, estli už je tam heroin k mání, tak sem… radši…“
„Rozumím,“ zakřenil se Culpepper a kratičce šlehl pohledem po Murtrickovi. „Přeji příjemnou a bezpečnou cestu, pane Baskersi.“
Pan J nehnul ani brvou, a dokonce odcházejícímu Holmesovi nevěnoval jediný pohled.
¤ ¤ ¤
Vyslali za ním jednoho z Finnů. Nenápadné pronásledování v úzkém prostoru z obou stran ohraničeném neprostupnou zdí chatrčí a budek by bylo obtížné i za předpokladu, že by špinavá ulice byla suchá, ale v blátě se jednalo o naprosto nemožný úkol.
Holmes se prodíral na sever a ani jednou se neohlédl. Nepochyboval o tom, že Finn má nařízeno ho jen nespustit z očí, zatímco zbývající tři muži – nebo touto dobou možná i víc – se plíží vedlejší uličkou. Jakmile se Holmes někde zastaví, Finn své kumpány informuje za méně než minutu.
Culpepper a Murtrick jistě počítali s tím, že „Baskers“ nevydrží čekat až do hotelu a už cestou vyhledá tiché, odlehlé místo, aby si mohl čerstvě zakoupený heroin píchnout. A také k tomu podle jejich výpoč¬tů muselo dojít, ještě než opustí slumy jihozápadní čtvrti.
Holmes je nehodlal zklamat.
- Dan Simmons: Páté srdce
- Mystery Press, 2016
- překlad: Alžběta Lexová
- obálka: Lukáš Tuma
- 570 stran, 449 Kč (v e-shopu Fantasye již za 404 Kč)