Pán moru, Paul C. Doherty
 |
Pokud vám připadá, že s touto knihou se ocitáme poněkud mimo žánr, není vlastně čemu se divit. Paul Doherty je u nás známý především jako autor detektivek ze starověkého Egypta faraónské doby, jejichž hrdinou je vyšetřovatel Amerotke. Ve většině těchto detektivek se sice vyskytuje motiv nadpřirozena, ale pokaždé jsou tajemné jevy či podivné zásahy nakonec vysvětleny nějakým racionálním způsobem: tajné dveře a chodby, optické klamy, triky světelné nebo zvukové, použití omamných nápojů nebo výparů – zkrátka ze všech zdánlivě nadpřirozených projevů se stanou jen dovedné manipulace či sugesce. Jiná série historických detektivek se odehrává v antickém Římě – a tady se tajemno či nadpřirozeno neobjevuje vůbec, stejně jako v sérii z alžbětinské doby, kterou Doherty vydal pod pseudonymem Michael Clynes.
O to překvapivějším se pro mě jeví Pán moru. Tak především to vůbec není detektivka, i když mrtvolami se to tu jen hemží, a navíc nadpřirozeno v příběhu hraje podstatnou roli. Příběh začíná v Benátkách roku 1322, dva roky před smrtí Marka Pola, ale to je jen kratičký prolog. Pak se skokem vracíme o pár desetiletí zpět a ocitáme se v Číně. Marco Polo je úspěšným dvořanem Kublajchánova dvora, užívá veškerých výhod, které mu císařova přízeň dává, a i když to tak zpočátku vypadá, není tím, kdo je v centru událostí. Objevuje se totiž kdosi mocný, mocnější než všichni světští vládcové – mor a jeho Pán. A snaha Pána moru o ovládnutí světa je provázena zmíněnými mrtvolami jeho služebníků i odpůrců. Děj se překotně valí stále kupředu, přesto se najdou chvíle klidu, kdy můžeme srovnat, jak k řešení problémů přistupují buddhismus a křesťanství. K boji proti Pánu moru totiž své síly spojili představitelé obou náboženství, zastoupení buddhistickou mniškou Su-ling a františkánem Rafaelem. Tento boj se v jejich podání odehrává spíše v rovině duchovní a nadpozemské, i když se přímé akci také nevyhnou. Na straně Pána moru do boje vstupují představený Společnosti Bílého lotosu Lin-po a jeho společnice Wej-ning, která ovšem ví mnohem víc, než by se mohlo zpočátku zdát. S nimi projdeme pěkný kousek Říše středu a mimo jiné také zjistíme, jak to vlastně bylo s hliněnou armádou prvního čínského císaře. Události vyvrcholí v poněkud děsivém souboji sil dobra a zla – a pak už víme, proč v prologu Markův přítel Rusticello vykřikl: „Začalo to!“
Příběh je záměrně vystavěn jako zdánlivě nezaujaté líčení toho, jak se tyto podivné a děsivé události odrazily v Markově životě. Ano, pouze zdánlivě nezaujaté – autor jednoznačně Markovi straní a také to v závěrečné poznámce přiznává. Svou profesi historika nezapře, takže se mu do děje podařilo propašovat tolik historických faktů a podrobností, že čtenář je při sledování spletitostí děje zároveň informován o reáliích doby, v níž se příběh odehrává – a přitom mu vůbec nedojde, že je vlastně poučován. Tady se nabízí srovnání s Robertem Gulikem a jeho soudcem Ti, ale tam je výsledkem vždy pocit relativního poklidu a pokoje, i když jsou líčeny vzrušující události, a soudce je stále jaksi nad věcí. U Dohertyho je výsledným dojmem neklid, vzrušení a místy až nebezpečná vypjatost dění. A nadhled či nezaujatost, tak toho se aktéři rozhodně nedopouštějí.
Překlad je dílem Dohertyho dvorního překladatele do češtiny, Jiřího Martínka, ten tedy již dobře zná „své pappenheimské“ a dokáže zachytit i ty jemnější zákruty stylu. A dobrá redakční práce kladný dojem z knihy jen umocňuje.
Pán moru sice nepatří do hlavního proudu fantastické literatury, ale důvodů, pro které ho z této kategorie není možno vyloučit, je víc než dost. Je určen především k pobavení a může se stát příjemným osvěžením v záplavě řemeslně sice dobře odvedených, ale jinak v podstatě stále stejných fantasy či hororů. Obsahuje totiž prvky obojího.
- Paul C. Doherty: Pán moru
- vydala: Metafora, Praha 2005
- přeložil: Jiří Martínek
- 272 stran / 249 Kč