Pán císařů, Guy Gavriel Kay
 |
Ten malý kousek historie Sarantia, který se G. G. Kay rozhodl vylíčit ve svých Sarantských kronikách, zahájených Plavbou do Sarantia, se uzavírá Pánem císařů. Přestože se jedná o závěrečný díl, autor neváhá do děje uvést další postavy či ty, které se Plavbou do Sarantia jen mihly, přivést do centra událostí. Jestliže se totiž zdálo, že v první části Sarantských kronik jsou vylíčeny události hýbající mapou zdejšího světa a mající nedozírný vliv na dějiny, pak Pán císařů rozhodně nepopisuje období klidu a stability.
A tak přestože Sarantské kroniky zahrnují v běhu dějin vlastně zanedbatelný časový úsek, jsou události, které v tomto období proběhnou, tak významné, že by stačily i na několik desetiletí: Změny na trůnech se vydaří i nevydaří, zemřou lidé, jejichž čas rozhodně ještě nebyl vyčerpán a naopak ti, kteří už jen přežívají, se drží své pozemské existence tak urputně, až je to k nevíře.
Pro mě bylo obzvláště zajímavé číst tuto knihu napsanou vyzrálým autorem prakticky bezprostředně po Nejtemnější cestě, závěrečném dílu Fionavarské tapiserie, tedy vlastně autorovy prvotiny. Jistě, část odlišností je možno přičíst osobám překladatelek. Neboť ať chceme nebo ne, každý máme své oblíbené výrazy a v případě, že je možno použít různá synonyma, sáhneme každý po jiném. I když nepochybně jak Fionavarská tapisérie tak Sarantské kroniky patří do žánru fantasy literatury, ten rozdíl v pojetí je na první pohled znatelný.
Fionavara je Tolkienovská fantasy v té nejčistější formě. Fiktivní
svět, v němž na činech skupiny hrdinů závisí další osud světa a do
děje zasahují nejen lidé, ale také mnohé magické a mytologické
bytosti.
V kontrastu s tím Sarantské kroniky jsou vlastně historickým románem
z alternativního světa, v němž se až na to, že po obloze putují hned
dva měsíce, dějinné události ubírají podobnou cestou jako v naší
historii. Magické motivy jsou omezeny na minimum, vlastně jen mluvící ptáci
alchymisty Zotica a vize budoucnosti lékařova syna Šaskiho nejsou právě
běžným jevem. Jinak se setkáváme s tím, co provázelo i dějiny našeho
světa v tomto období: Úpadek západořímské říše (zde Rhodia) a vzestup
Byzance – Sarantia.
Státní i dynastické převraty, dvorské intriky, náboženské rozkoly, vládcové v exilu, vládcové svržení, vládcové triumfující, potlačená povstání, vítězné vzpoury, nečekané i dlouho připravované války, kalkulace ekonomické i politické. Mezitím prožívají své životy obyčejní lidé, kteří se dovídají jen to, co jim vnitřní cenzura umožní. A pokud se jim přece jen podaří (většinou nechtěně) se do vysoké politiky zaplést, má to pro ně vesměs neblahé následky.
Není proto divu, že i když jim autor přeje jen to nejlepší, neváhá v souladu s realitou jejich osudy míchat ze štěstí i zklamání v pravděpodobném poměru. Stejně tak pravděpodobně popisuje i osudy těch nejmocnějších. Ani pro ně nemá jen vítězství a úspěch, protože ani oni nejsou imunní proti dobře zosnované pomstě nebo pečlivě pěstované nenávisti.
Proto se mozaikář Caius Crispus dočká vytoužené mozaiky na kopuli nového chrámu, ale vzápětí i největšího zklamání, které s touto prací bude souviset. Stejně tak se k výšinám, o nichž ani nesnil, vyhoupne lékař Rustem, aby následně musel bojovat o život svůj i své rodiny. Snad jen životní příběh vojáka Carulla se trochu vymyká, neboť v jeho případě mu věrnost vynese sice ne zcela strmý, ale zato stabilní kariérní vzestup a zdá se, že ho nemine ani osobní štěstí. Ovšem život antajské královny Gisel (toho času v exilu) nelze přirovnat k ničemu jinému než k pěkné houpačce či tobogánu. Jiných, jako tanečnice Širín, kuchaře Strumosuse nebo švece Fotia, se překotné události velkého světa mocných jen lehce dotknou a na jejich život nemají v podstatě žádný vliv. A některým pomohou dospět či pochopit sebe sama nebo dokonce najít úplně nový životní styl ve zcela odlišné společnosti.
A jeden, který vlastně do děje Sarantských kronik vůbec nezasáhne, bude nositelem zcela nových myšlenek zakládajících nové náboženství. Jeho víra se posléze stane příčinou změn, které ve svých vizích odhaluje Šaski a které Rustema a jeho rodinu přimějí ke hledání nového domova daleko na západě, až v Esperaňi. Právě tato pro vlastní děj zcela bezvýznamná epizoda, která v knize zabírá něco málo přes jednu stranu, má klíčový význam pro vývoj zdejší společnosti, stejně jako dovoluje určit období, kterému líčené události odpovídají v našich dějinách: Onen muž, Ašar bin Ašar, který odešel do pouště, aby se vrátil se zvěstí o božství hvězd, je místní obdobou Mohameda a stejně jako bouřlivý rozvoj islámu změnil mocenskou situaci ve Středomoří, tak lid hvězd Ašarových tady ovlivní vývoj až k událostem, líčeným ve Lvech z Al-Rassanu.
Takové drobnosti, které někdo třeba ani nezaregistruje, mi při čtení Kayových knih přinášejí pocit údivu nad tím, jak dobře má autor svět, do něhož své příběhy umisťuje, promyšlený a jak dobře zná naše dějiny. Jedině proto si může dovolit s nimi provádět takovéto zdánlivě nepodstatné hříčky. Stejně tak nedokážu neobdivovat, jak forma každé knihy odpovídá literárnímu útvaru obvyklému v období, které líčí. Píseň pro Arbonne je tak milostnou trubadúrskou písní věnovanou době, která si tyto písně nejvíce cenila, Lvi z Al-Rassanu jsou žalozpěvem za dobu, která se nevrátí a Sarantské kroniky jsou opravdu letopisným záznamem. Záznamem subjektivním (ale která kronika nevyjadřuje především stanoviska svého pisatele?), záznamem, který sice přiznává zásluhy těm, kteří se opravdu o běh dějin zasloužili, ale zároveň nepopírá, že bez mnoha malých činů a bezvýznamných událostí by se nemohly stát ty velké, které ovlivní celý svět.
A protože kronika vždy líčí jen určitý výsek z dějin, není možno dovědět se vše o osudech těch, kteří do dění v dané chvíli zasahují. Proto se možná už nedovíme, jestli se nakonec Aliana-Alixana dočká své ložnice s mozaikou delfínů. Ale můžeme v to přece doufat, že ano?
- Kay Guy Gavriel: Pán císařů
- Talpress 2011
- překlad: Milena Poláčková
- obal: Milan Dubnický
- 480 stran / 389 Kč