Deset koní klapalo po dláždění k bráně. Před nimi běžel Erval a křičel na své strážce, aby skupině z Haigu uvolnili cestu. Orisian se vydal se svými muži pomaleji za nimi. Thanovi to všechno nepříjemně připomínalo katastrofu. Mezi Haigem na jedné a Lannisem a Kilkry na druhé straně se rozevírala propast, širší s každou porážkou a potupou, kterou jim zasadila Černá stezka.
Strážní se prodrali na ulici a Orisian poprvé spatřil, jak velký a zuřivý zástup obyvatel města se tu shromáždil. Byly jich desítky, každého věku a druhu. Ucpali ulici. Před rozhodným postupem Ervalových mužů couvli, ale dav se jen přeskupoval, na jednom místě ustupoval, aby vzápětí zhoustl na jiném. Nebyl to ústup. Z bočních uliček a domů přibíhali další, jako včely chvátající připojit se k rozzuřenému roji.
Haigští jezdci se odvážili vyjet na blátivou vozovku. Jejich koně vycítili zuřivost davu a plašili se. Lidé padali, sevřeni mezi řadami strážných a dmoucí se masou měšťanů, a křičeli nadávky na Gorreda a ostatní. Orisian viděl na každé tváři niternou nenávist a instinktivní touhu po krvi.
„Bohové,“ zaslechl Ervala zabručet vedle sebe. „To je zlé.“
Vzduchem prosvištěl roztočený klacek a jako nejasná skvrna minul Gorredovo rameno. Vyslanec se přikrčil a zamračil se. Jeho kůň pohodil hlavou. Obléhaná skupina se pomalu a nervózně sunula ulicí.
„Potřebujete víc mužů,“ řekl Orisian Ervalovi. Tváří v tvář barbarství, které se zmocnilo jeho města a obyvatel, vypadal velitel stráže zmateně, skoro ztraceně.
„Pošlete pro další muže!“ zakřičel na něj Orisian a to vytrhlo Ervala ze strnulosti. Jeden z nejbližších strážců byl odeslán, aby našel posily.
Bylo pozdě. Obyvatel Ive se zmocnila strašlivá zuřivost, taková, která nestrpěla umírněnost a zbavovala je pochybností i rozumu. Události spěly jako řítící se sněhová lavina ke svému vyvrcholení, jako by toto vyvrcholení natáhlo ruku a neochvějně cpalo všechno do svého hladového chřtánu.
Jeden ze strážných čelících davu byl sražen k zemi. Prostor kolem Gorreda a ostatních se okamžitě zúžil. Někdo se ohnal po jednom z haigských poslů motykou. Následovala změť projektilů – hole, hlína, kameny, dokonce zarachotil i hrnec. Haigský voják byl zasažen, zavrávoral v sedle, skoro spadl. Jeho kůň vyrazil stranou. Svým tělem rozrazil ochranný kruh strážných. Do mezer se okamžitě nahrnuli obyvatelé města.
„Zastavte je!“ zakřičel Orisian na Ervala. Velitel vrtěl hlavou, nikoliv odmítavě, ale bezmocně. Udělal dva těžkopádné kroky do ulice a zařval vztekle rozkazy. Jeho hlas zanikl v přívalu zuřivých výkřiků a ječení.
Zástup kolem koní zhoustl. Tu a tam, jako bezmocné trosky na vzdouvajícím se moři, bojovali strážci s davem, ale bylo jich příliš málo a hněv lidí příliš prudký, než aby ho mohly ztišit neochotné rány holemi a klacky. Koně se vzpínali, jejich jezdci se kolem sebe rozháněli meči a kopími. Snášel se na ně déšť kamení a kusů dřeva.
Několik mužů vylezlo na střechu jednoho z domů a odtrhávalo z ní tašky; břidlicové tabulky svištěly vzduchem, přímo a rovně. Orisian se právě díval, když jedna z nich zasáhla Gorredova koně do čela. Zvíře zařehtalo a zavrávoralo. Jak klopýtalo, natáhly se z davu dychtivé ruce a popadly ho za hřívu, sevřely jezdcovy nohy a sápaly se po sedle. Muž a kůň se s rachotem zřítili k zemi a okamžitě byli pohlceni.
Orisian vyrazil vpřed, ale Torcaill ho zarazil.
„Jestli je zabijí, Aewult bude vinit nás!“ vykřikl Orisian. „Lannis, Kilkry, nás všechny.“
„Já vím,“ řekl Torcaill, „ale nedokážeme to teď zastavit. Podívejte se na ně. Není bezpečné se o to ani pokoušet.“
Orisian se zděšeně otočil zpátky k ulici právě včas, aby spatřil, jak se jeden z haigských mužů sklání, aby vrazil kopí jakémusi mladíkovi do břicha, jen aby byl sám vzápětí stažen ze sedla a stržen k zemi. Kůň bez jezdce si prorazil cestu davem a cestou ušlapával lidi.
Torcaill táhl Orisiana pryč od brány. Ohromený Erval ustupoval spolu s nimi. Uprostřed chaosu někdo křičel. Byl to drsný, nespoutaný zvuk. Na nádvoří přidusal další kůň s prázdným sedlem; měl divoký pohled a krvácel z řezných ran na krku. Běhal ve velkých kruzích a třásl se.
Jakmile bylo dosaženo vrcholu násilí, už to netrvalo dlouho. Strašlivé zvuky se vzedmuly a splynuly a pak postupně utichly. Z kasáren se vyrojili muži, ale příliš pozdě – strážní, vojáci a Orisianovi vlastní lidé s Taimem Narranem v čele. Opatrně, obezřetně se vydali na ulici a nalezli tam jen mrtvé, zraněné a trosky. A šokované a třesoucí se obyvatele města, ochablé, když teď jejich zuřivost opadla, hledící na vlastní krvavé dílo, mumlající nejistými hlasy a snažící se odtáhnout zraněné do úkrytu nebo k ošetření.
Orisian, Torcaill a Taim strnule procházeli mezi těly. Mrtvoly mužů z Haigů nebylo těžké najít. Kožešinové pláště byly zakrvácené, špinavé a pošlapané, sametové rukavice roztrhané. Torcaill strčil špičkou boty do Gorredova těla. Poslova hlava se převrátila na stranu. Tvář měl proraženou dovnitř, lícní kost a oční důlek roztříštěné. Jediným zbylým okem hleděl vzhůru na Orisiana. Than cítil chladnou, obviňující tíži toho mrtvého pohledu a odvrátil se.
„Den sotva začal a už je jasné, že bude zlý,“ řekl Taim. „Naše potíže se množí rychleji než myši.“
Torcaill stál, rozhlížel se ulicí sem a tam a přelétal pohledem po mrtvých a omráčených. „Napočítal jsem osm haigských mrtvých. Dva chybí. Museli utéct. Pokud se to donese k Aewultovi, nezíská nám to jeho přátelství.“
„Brzy už budeme mít jen samé nepřátele,“ zabručel Orisian.

přeložila: Svatava Kretková

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).