Otrhanec (Vláda soumraku 4) , EXKLUZIVNÍ UKÁZKA
 |
Nový Spasitel nabízí Zemi mír, ale za jakou cenu? Lord Isak je mrtvý a král Emin tak musí dál bojovat sám – a Meninové se rádi postaví jeho výzvě. Schyluje se k velkému střetu: bitevní linie jsou načrtnuty a zvěrstva se kupí děsivou rychlostí. Lid Země se obrací proti Eminovi a jeho zbývajícím spojencům a jediná šance na přežití tak spočívá v rukách mrtvého muže.
Mihn nahlédl do jeskyně a dech se mu zadrhl v hrdle. Na opačném konci visela postava. Muž byl přikován ke stěně a zlomené, dovnitř ohnuté prsty na nohou se sotva otíraly o podlahu. Byl nahý až na potrhané zbytky kápě, kterou zaživa rád nosil. Přestože byl špinavý a zakrvácený, viděl Mihn strašlivou síť jizev, jež hyzdila většinu jeho kůže, svědectví hrůz, kterými prošel, a otevřených ran; z některých stále trčely mučící nástroje, z nichž kapala černá krev. Dokonce i levou paži hyzdily stínové jizvy, zřetelnější díky nepřirozené bledosti kůže, která byla vypálená doběla bouří v Narkangu. Isakovu tvář halily dlouhé, slepené vlasy, jako by tu visel už roky.
Mihn se rozhlédl. Komnatou se plazilo několik úzkých stezek, ale pochopil, že démon, jemuž patří Isakova duše, je nepotřebuje, visel totiž ze stropu poblíž kořisti. Každá z šesti končetin byla zakončená chápavým chodidlem. Většinu měl zaháknutou v trhlinách; jednou si ale stínil oči před Ehliným světlem. Měl vlnité tělo pokryté šupinami a na krku volán z bodlin. Kromě masy vztyčených šupin a dvou velmi špičatých tesáků neviděl Mihn žádný obličej.
Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU Z KNIHY OTRHANEC
„Žalářníku,“ zavolal tiše.
Démon se s děsivou rychlostí otočil, ale Mihn se nepohnul a démon ho tak nemohl najít.
„Cítím duši,“ řekl olejovitým, bublavým hlasem. Plynule použil Mihnův dialekt.
„Ale ne zajatce tohoto místa,“ řekl Mihn pevně.
Démon se k němu o krok přiblížil, jednou nohou si stále stínil oči. „Na tom nesejde. Tvá duše bude brzy má. Světlo tě neukryje.“
„Mohu použít i jiné světlo,“ varoval ho Mihn.
Když promluvil, runa na jeho hrudi se rozzářila a stíny protnul kužel bílého světla. Démon se zastavil. Natočil se k němu, jak nejlépe mohl, ale dál už nepostupoval.
Po chvíli pohlédl Mihn dolů. Runa už nezářila tak jasně, ale i přes tuniku viděl její obrys. „Chci, abys propustil duši, kterou tu vězníš,“ řekl odvážně.
„Ne! Je moje, moje odměna!“
„Dej mi ji,“ poručil Mihn, „jinak uvolním víc světla, než kolik kdy Ghenna viděla. Dej mi ji, jinak tě oslepím, a až tvůj křik přiláká ostatní, budeš bezmocný a ztratíš jak tuto duši, tak život.“
„Je to moje odměna,“ trval na svém démon uboze, „a tobě k ničemu nebude. Nikdy s ní z Ghenny neutečeš. Zemřeš tisíckrát, pokud zažehneš na Temném místě světlo.“
Mihn poznal chvástání a pochopil, že jeho hrozba démona skutečně děsí, jeho vlastní slova ale byla pravdivá. Kdyby mu duši sebral jiný démon, ublížilo by mu to bez ohledu na Mihnův osud. Takto bude stvoření vděčné za cokoli, co dostane náhradou…
„Podceňuješ mě,“ řekl. „Dostal jsem se až sem, aniž by mě objevili.“
„Nedokážeš vynést moji duši až nahoru ke slonovinové bráně, malý smrtelníku,“ zasyčel démon a poprvé na něj pohlédl zpříma. „Uděláš líp, když ji necháš tady, než abys riskoval, že ji hordy rozsápají…“
„Mám lepší řešení,“ přerušil ho Mihn. Pohlédl na bělookého přikovaného ke stěně, ale Isak se ani nepohnul. Visel z řetězů jako maso na háku.
„Toto místo se neřídí zákony Země, nýbrž povely svých obyvatel. S tvojí pomocí se cesta k slonovinové bráně narovná, takže budeme moct jít, ne šplhat.“
„Nedokážu ostatním zabránit v tom, aby tě našli,“ zavrčel démon; „ucítí jeho krev dlouho před tím, než se dostaneš k bráně.“
„To je můj problém. Pomůžeš mi?“
„Co nabízíš?“
Mihn se zhluboka nadechl. „Svoji duši. Za to, že propustíš tuto a pomůžeš mi najít cestu k řece Maram, ti nabízím svoji duši. Až zemřu, stanu se tvojí odměnou.“
„Nejsi tak dobrý jako tenhle!“ namítl démon, ale Mihn si všiml, že se přisunul blíž a zavětřil.
„Nejsem tak dobrý, ne, ale přesto ve mně cítíš moc. Jmenuji se Mihn ab Netren ab Felith; jsem Vykradač hrobů, vrah bělooké královny, nevolník Nartisova Vyvoleného. Veškerý nárok, který mám na svoji duši, dávám tobě, a až se mé činy rozšíří po celé Zemi, má duše bude skutečně hodnotnou odměnou.“
Viděl, jak se démon nedočkavě zachvěl, a poznal, že vyhrál; sotva dokázal potlačit nadšení z té představy. Mihn našel ostrou hranu na stěně a řízl se do prstu. Zmáčkl ho, nechal krev chvíli prýštit, pak ji stříkl po démonovi. Ten přilezl blíž, čenichal po zemi, až kapku našel, a jemně se jí dotkl jazykem.
„Platí,“ zabublal démon a v dychtivosti zněl jako topící se muž.
Trhl hlavou a jeskyně se pootočila, takže Isak byl nyní přikován k podlaze. Mihn, který se stále držel skály, sotva zabránil vlastnímu pádu. Isakova hlava se tvrdě převrátila dozadu a Mihn u něj poprvé spatřil známky života, otevřel totiž ústa a slabě zasténal bolestí.
Pospíšil si k Isakovi, vsunul ruku do kapsy a vytáhl z ní kožené rukavice, které si právě pro tento účel přinesl. Na Elshaimových obrazech měly všechny řetězy zuby a Mihn nemohl riskovat, že mu strhnou společně s kůží i tetování, ne teď. Řetězy, které Isaka poutaly, byly naostřené a řezaly ho do dlaní, ale když je z něj Mihn sundal, uviděl, že krvácení se rychle zastavilo a na ranách se utvořily strupy. Mihn pohlédl na dlaně rukavic a nepřekvapilo ho, že už jsou zle podrápané.
„Isaku,“ zašeptal, když bělookého osvobozoval, „slyšíte mě?“
Mihn cítil démonovu zákeřnou radost, když Isak neodpověděl. Přestože se od nich držel dál, sledoval je a z tlamy mu vystřeloval rozeklaný jazyk, jako by olizoval poslední kapky Isakova utrpení.
Isakovy bílé oči byly otevřené, ale hleděly do prázdna. Mihn pevně uchopil jednu ze železných střepin, které trčely z Isakova těla, vyškubl ji a bělooký tlumeně zavyl bolestí. Rána nepřestávala krvácet, ani když se Mihn pustil do odstraňování ostatních věcí, které měl zaražené do kůže, a Isak se tak brzy doslova koupal v krvi.
„Využiji ho lépe než ty,“ chechtal se démon. „Nech ho tady a já ti zaručím dlouhý život, než se ke mně budeš muset vrátit.“
„Délka mého života je v rukou někoho jiného,“ řekl Mihn ostře, „ženy, která vlastní Křišťálovou lebku. Když ji o mě připravíš, její pomsta bude krutá.“
Jakmile zbavil Isaka démonových mučících nástrojů, vzal Mihn pánovu hlavu do dlaní a zadíval se mu do očí.
„Isaku,“ řekl důrazně. „Poslouchejte mě, Isaku.“ Runa na jeho hrudi krátce zapulzovala. Démon to také cítil, zakňoural a odplazil se po skále, aby se vzdálil od světla.
Isak zamrkal a Mihn si všiml, že dokonce i oční víčka má zjizvená.
„Bohové, jak dlouho už jste tady?“ zeptal se Mihn tlumeně a přemýšlel, jestli se Isak dokáže udržet na nohou dost dlouho na to, aby mu odsud pomohl.
„Věky!“ zajásal démon na opačné straně cely. „Za jediný úder srdce tu uběhne deset tisíc dnů, za jediný den padnou celé říše!“
Postava u Mihnových nohou zamumlala něco zničeným hlasem a dál zírala do prázdna. Nedokázal rozluštit slova.
„Pak deset tisíc dnů stačí,“ prohlásil Mihn. Napřáhl ruku k Isakovi a poručil: „Vstávejte, vojáku; čeká vás dlouhá cesta domů.“
Isakovi zacukaly prsty, ale jinak nedal najevo, že by ho slyšel.
„*Připrav se*,“ ozval se v Mihnově uchu Xeliathin hlas.
Než si stačil uvědomit, k čemu se chystá, zalila jeho tělo magie. Runa se bíle rozzářila, démon zavřeštěl a Isak se začal křečovitě zmítat, jako by ho zachytila bouře.
„Vstávejte!“ řval Mihn posílen syrovou mocí, která mu kolovala žilami. „Isaku Pane bouří, vstaňte!“
- překlad: Kateřina Niklová
