S knihou Osud je černý jezdec George Eliotové se podíváme do Anglie 19. století, do doby, která odkládá plášť romanticky zabarvených příběhů odehrávajících se v malebně vykreslených přírodních scenériích. Naproti tomu se ocitáme v mlhou obestřené chmurné části reálně probíhajícího světa, v době marného hledání štěstí a spokojenosti, které jsou nahrazeny pouze samotou a neporozuměním.

Nejde o román, ale dvě rozsáhlejší povídky. V první, nazvané Opona budoucnosti, se s jistou dávkou smrtelné grotesknosti a nádechem děsivé tajemnosti vypravujeme na cestu životem mladého muže, který na sklonku života vypráví svůj podivný příběh. S výhledem blízkého konce, zatím co se tvořivý mozek rozechvívá pocitem nepravosti, promlouvá osamělý básník, který za celý svůj život nestvořil žádné dílo.
Coby nemilovaný syn svého otce nezažil nic než popichování stran svého vzezření a nadání, byl nucen svou defektivitu nahrazovat horlivým studiem veškerých vědních oborů, přestože jej zajímala pouze četba a poezie. Jeho básnická vnímavost nemohla nalézt prostor, kde by se mohla ventilovat, a proto vznikala mezi ním a společností stále se zvětšující, fatální propast.

Rozbití běžného stereotypu se dostavuje ve chvíli, kdy začíná plánovat cestu po evropských městech. S vizí magické Prahy dostává podivný záchvat, v němž se mu toto dosud nespatřené město vyjevuje jako nekončící most, nad nímž se klenou prázdné pohledy zčernalých soch, oděných do starobylých hávů, s hvězdami kolem hlavy… sen o podivuhodném městě, zcela neznámém jeho představivosti.
Vladimír po znovunabytí vědomí zjišťuje, že tento podivný záblesk zvláštního světla, jenž se vynořil jednoho večera, se navrací a proměňuje do soustředné schopnosti, díky níž již nemusí hledat detaily svého života poztrácené v důsledku chorobné méněcennosti. Vladimír poznává své prokletí a cestu do pekel vlastní duše – je schopen předvídat věci budoucí, chování blízkých i jejich nejtajnější myšlenky a touhy.

Že se tato schopnost stane jeho zatracením, spatřuje záhy, neboť ví, že každý ve svém životě toužíme ponejvíce po něčem skrytém a nejistém, aby si naše duše stále mohly zachovat pochybnost, naději a úsilí, jež jsou dechem našeho života. Vidina veškeré odhalené budoucnosti, byť prožité s ženou jeho vlastnímu vědomí nečitelnou, se stává pouze stagnováním a čekáním na těch několik posledních hodin na smrtelné posteli. Život se mění v utrpení, manželství v odloučení a všechno ostatní v zapomenuté vzpomínky.

Druhá povídka překvapí nejen humorným námětem a přístupem k vyprávění, ale především celkovou odlehčeností v protikladu k ponurému příběhu prvnímu. Vypráví o chlapci, který si pro sebe vysnil báječný život a rozhodl se podstoupit nejprve několik nepravostí, aby posléze mohl s čistým štítem – neposkvrněnou minulostí a s pozměněnou identitou – začít žít tak, jak si dobře prosperující a spravedlivě smýšlející člověk může zasloužit.
Bratr Jakoubek je sladkým vyprávěním o cukrářském povolání, které ale bohužel není ani společensky vlivné, ani vhodné pro stoupající ambice Davida Levého. Bohužel ten s unáhleností inspirovanou mlsným jazykem přesto s cukrářstvím svázal svůj život. Jeho duše byla plná netrpělivého pocitu, že by se měl stát něčím význačným, a tak je zcela vyloučeno, aby se smířil s malicherným životním údělem, jako to dělali ostatní lidé. Vydává se do Ameriky, země možností, s pomocí několika dukátů svých rodičů. Jeho slabomyslný bratr Jakoubek mu však nejednou zhatí plány a donutí jej s nepořízenou znovu a znovu začínat žit svůj vysněný sen úctyhodného cukráře. Jindy urozené paničky zase raději přenechají výrobu zdobnějších lahůdek specializovanému komerčnímu orgánu. Civilizační pokrok je nevyhnutelný – muži mají stále méně peněz a ženy stále více posedávají a klevetí.
Obchod s cukrovím přeci jen může zase znovu kvést, znovu se hlavní hrdina pokusí být poctivým cukrářem a mistrem dalších forem kuchařského umění. Osud je příliš mocný pán, jeho cesty nemůžeme obejít, ani po nich utíkat, vždy nás dožene tak, jako vždy dohnal Davida Levého a uvázal mu kolem pasu zástěru. Ano, jen lidé, kteří nikdy neokradli svou matku a nikdy nevykládali nevinné lži, mohou být doopravdy šťastni.

Dvě krátké povídky George Eliotové, které se nám prostřednictvím nakladatelství Čas dostávají do rukou, jsou milými literárními hříčkami. Autorka v nich ukazuje, jak široký výběr témat dokáže s nadhledem rozpracovat do napínavých a čtivých příběhů – dokáže přimrazit děsivě mysteriózním líčením rozpadajícího se života jedince na pokraji propasti smrti, kterou již dávno zahlédl díky schopnosti svého vnitřního „zraku“.
Na druhé straně autorce není cizí sepsat humornou parodii na společenské konvence a předpoklady tehdejšího anglikánského života, který byl tak upjatý a morálně neporušený, že člověku s jakoukoli poskvrnou nedovolil zapadnout a fungovat. Vždy se s nelíčeným podezřením stává terčem pomlouvačných spekulací.
Kniha je vyváženým literárním dílem z doby, kdy jazyk byl ještě vybroušeným diamantem a forma insignií umožňující vřazení k náležitému žánru.

• Eliot, George: Osud je černý jezdec
• Nakladatelství Čas, Praha 2010
• překlad: Kristýna Julinová
• obálka: Alena Laňková
• 152 stran / 229 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).