Odhalení, Assassin’s Creed 4 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Oliver Bowden
 |
Benátští úředníci – nebo někdo za nimi – očividně bránili jeho další cestě. To mu bylo jasné, jakmile se na ně obrátil. Florenťané a Benátčané možná byli rivalové a pohlíželi jeden na druhého svrchu, žili ale ve stejné zemi a hovořili stejným jazykem.
U místodržícího mu to však nijak nepomohlo. Domenico Garofoli připomínal tužku – byl vysoký, hubený a šedý. Černé šaty z nejdražšího damašku na něm visely jako hadry na strašákovi, přestože byly dokonale ušité. Těžké zlaté prsteny posázené rubíny a perlami mu chrastily na kostnatých prstech. Rty měl tak tenké, že skoro nebyly vidět, a když ústa zavřel, nedalo se poznat, kde se na jeho tváři nacházejí.
Samozřejmě byl nesmírně zdvořilý – Eziův čin velmi zlepšil vztahy Osmanů a Benátčanů v oblasti – ale nebyl ochotný cokoli udělat. Situace na východě – za městečky, která se mačkala na pobřeží Středozemního moře jako prsty visící na kraji skály nad propastí – byla velmi nebezpečná. Osmani obsadili Sýrii a Evropané se obávali jejich ctižádosti, která se obracela na západ. Jakákoli cesta neposvěcená oficiální diplomacií mohla vyvolat mezinárodní incident obrovských rozměrů. Taková aspoň byla Garofoliova výmluva.
Nebylo pravděpodobné, že by tu Ezio našel spojence mezi krajany.
Ezio poslouchal a poslouchal a seděl s rukama zdvořile na kolenou, zatímco guvernér huhlal vyschlým hlasem. Nakonec se rozhodl vzít záležitosti do svých rukou. Ještě ten večer se vydal na průzkum přístavu. Kotvila tu spousta lodí, dhau z Arábie a severní Afriky tu narážely do benátských bárek, galér a karavel. Slibně vypadala holandská flauta, na kterou námořníci pod dohledem ozbrojených stráží nakládali velké balíky hedvábí. Jakmile ale Ezio prohlédl náklad, poznal, že flauta popluje zpátky domů, a on potřeboval na východ.
Šel dál, plížil se stíny a stále byl mrštný a ladný jako kočka. Jeho pátrání ale nic nepřineslo.
Průzkumu věnoval několik dní a nocí. Vždy si s sebou bral všechny nezbytné věci pro případ, že by se mu poštěstilo a mohl se hned nalodit. Každá výprava ale končila stejně. Sláva Eziovi nepomáhala, snažil se proto zatajit svoji identitu. A když se mu poštěstilo, zjistil, že nikdo nemíří přesně tam, kam potřeboval, a pokud ano, z nějakého důvodu ho vždy odmítli vzít s sebou, a to bez ohledu na to, jak velký úplatek nabídl. Napadlo ho, že by se mohl vrátit zpátky k Bekirovi, nakonec to ale neudělal. Bekir už tak věděl o jeho plánech příliš mnoho.
Pátou noc se opět vydal do přístavu. Kotvilo tu méně lodí a kromě nočních hlídek tu nikdo nebyl. Stráže procházely přístavem jen vzácně, na dlouhých tyčích se jim houpaly lucerny a meče i obušky měly vždy připravené. Ezio zamířil k nejvzdálenějším molům, kde byla uvázaná menší plavidla. K pevnině to nebylo daleko. Kdyby si… obstaral… nějakou loď, možná by zvládl urazit oněch sedmdesát pět mil sám.
Opatrně vstoupil na dřevěné molo, jehož černá prkna se leskla mořskou vodou a u kterého kotvilo pět malých plachetnic o jednom stěžni, podle pachu to byly rybářské bárky, všechny ale byly pevné a dvě měly na palubě potřebnou výbavu, jak si Ezio všiml.
Najednou se mu naježily vlasy na zátylku.
Příliš pozdě. Než se Ezio stačil otočit, někdo na něj skočil a povalil ho obličejem na zem. Ezio cítil, že jde o velkého muže. Opravdu velkého. Držel asasína na zemi pouze vlastní vahou; bylo to jako snažit se shodit ze sebe obrovskou svalnatou peřinu. Ezio si vyprostil pravou ruku, aby mohl použít skrytou čepel, ale muž ji ihned sevřel v železném stisku. Koutkem oka si všiml, že ruka, která ho drží, je opatřená železem, ze kterého visela dvě ulomená oka řetězu.
Ezio sebral sílu, prudce a nečekaně se zkroutil doleva a vrazil útočníkovi loket do míst, která byla, jak doufal, měkká. Měl štěstí. Muž, který ho svíral, zachroptěl bolestí a uvolnil sevření. Stačilo to. Ezio škubl ramenem a útočníka ze sebe shodil. Potom se bleskurychle zvedl na koleno, levou rukou chytil muže za krk a pravou se připravil udeřit.
Eziův triumf ale trval jen krátce. Muž srazil jeho pravou ruku stranou a železem na levé ruce, ze kterého rovněž visel kus utrženého řetězu, udeřil Ezia do zápěstí. Zasáhl postroj skryté čepele, přesto to byla bolestivá rána. Eziovo levé zápěstí se opět ocitlo jakoby ve svěráku a stisk ho pomalu, zato nevyhnutelně nutil povolit ruku na mužově hrdle.
Váleli se po zemi, snažili se jeden druhého dostat a bušili do sebe, útočník byl ale navzdory své mohutnosti i rychlý a Eziova čepel tak nikdy nezasáhla cíl. Nakonec od sebe odstoupili, chroptěli, sípali a hleděli jeden na druhého. Muž byl neozbrojený, ale železné okovy mohly napáchat spoustu škod, kdyby je použil jako zbraně.
Znenadání se kousek od nich zablýsklo světlo lucerny a ozval se křik.
„Hlídka!“ varoval muž. „Dolů!“
Ezio instinktivně poslechl, společně seskočili do nedaleké plachetnice a skrčili se na dně. Ezio horečnatě přemýšlel. V záblesku světla spatřil mužovu tvář a poznal ji. Co tady dělal?
Teď ale neměl čas lámat si s tím hlavu. Kroky hlídky se rychle blížily k molu.
„Viděli nás, Alláh ať je oslepí,“ řekl muž. „Bude lepší, když se o ně postaráme. Připravený?“
Užaslý Ezio jen kývl.
„Až se postaráme o ně, zbavím se tebe,“ dodal muž.
„Na to bych nesázel.“
Na další řeči nebyl čas, protože pět strážců už bylo u nich. Naštěstí zaváhali, než seskočili dolů do tmavé lodě, kde Ezio se svým nezvyklým spojencem stál. Spokojili se s tím, že zůstali stát na molu, mávali zbraněmi a hlasitě hrozili.
Velký muž si je změřil. „Snadná kořist,“ řekl. „Raději bychom se jich ale měli zbavit dřív, než vzbudí pozornost.“
Ezio si namísto odpovědi podřepl, vyskočil nahoru na molo, chytil se jeho okraje a vytáhl se nahoru pohybem, který v těchto dnech nebyl už tak plynulý jako dřív. Než se mu podařilo popadnout dech, tři strážci už byli u něj a těžkými obušky ho srazili na zem, zatímco čtvrtý se blížil a točil zákeřně vypadajícím mečem. Muž se připravil zasadit smrtící ránu, když vtom ho někdo zvedl zezadu za límec a s hlasitým zavytím ho odmrštil dozadu. S odporným třesknutím přistál o kus dál na molu, kde zůstal se sténáním ležet, protože si zlomil několik kostí.
Útočníky to rozptýlilo, čehož Ezio využil, vyskočil na nohy, uvolnil skrytou čepel a dva z nich rychle, efektivně podřízl. Velký muž se zatím pustil do křížku se strážníkem, který nesl lucernu. Byl to taky obr. Strážce odhodil lucernu stranou, tasil masivní meč a začal jím výhrůžně mávat nad hlavou protivníkovi, který ho sevřel zápasnickým chvatem. Ezio poznal, že každým okamžikem zasekne velkému muži čepel do zad. Proklel se za to, že si nepřipnul pistoli, teď už ale bylo na nápravu příliš pozdě. Sebral ze země obušek, loktem odstrčil stranou zbývajícího strážce a hodil.
Díkybohu mířil přesně. Obušek trefil nosiče lucerny rovnou mezi oči, takže klopýtl dozadu a klesl na kolena. Potom Ezio ucítil ostrou bolest v boku. Poslední žijící člen hlídky tasil dýku a bodl ho. Ezio se zhroutil, ještě než mu ale svět zčernal před očima, všiml si, že se k němu řítí velký muž.
- překlad: Kateřina Niklová
