Grim Batol. Původ jeho temného dědictví je ukryt kdesi v husté mlze minulosti Azerothu. Většina tvorů ho však zná jako místo, kde se odehrála strašlivá tragédie – kde si nenávidění orkové zotročili mláďata vylíhlá z vajec urozené dračí královny, Alexstraszy, a použili je jako strašlivou zbraň. A třebaže skupina hrdinů vedených záhadným čarodějem Krasem orky porazila a zajaté draky osvobodila, prokletá hora dál zůstává děsivým pomníkem uprostřed světa WORLD OF WARCRAFT. Krasus – mnohým známý jako rudý drak Korialstrasz – nyní cítí, že zlo Grim Batolu znovu ohrožuje ty, kteří jsou mu blízcí. Je odhodlaný se tentokrát zlu hory postavit sám, ovšem netuší, že k ní z různých důvodů míří i jiní, ani že nakonec odhalí obludnou pravdu, která by všem nejen mohla přinést smrt, ale také započít novou éru zkázy a temnoty.

„Jsou pryč!“ vyhrkl krvavý elf zoufale. „Jsou pryč!“

Černě oděná žena na něj hleděla zpoza závoje. Byl sice o několik centimetrů vyšší než ona, ale i tak to vypadalo, že k ní vzhlíží jako k někomu mnohem důležitějšímu.

A byl to on, kdo v sobě nyní pod jejím strašným pohledem musel udusit všechen hněv.

„To je snad jasné, Zendarine, stejně jako fakt, že nám to může být úplně jedno. Osud našich milovaných je dávno daný, to moc dobře víš.“

„Ale mohli jsme se toho od nich mnoho naučit a dozvědět! Bylo v nich tolik magie, jakou nikdo z nás nikdy neviděl!“

Přečtěte si i DRUHOU UKÁZKU Z KNIHY NOC DRAKA

Chamtivost v jeho planoucích očích, když mluvil o magii, vyvolala na tváři jeho společnice opovržlivý úsměv. „Prkotina, krvavý elfe.“ Něžně si pohladila závoj halící popálenou tvář. „Jenom prkotina proti tomu, čeho nakonec dosáhnu já.“

Poklonil se její moudrosti a temné velikosti, ale zároveň dodal: „Čeho nakonec oba společně dosáhneme, má paní.“

„Ano… čeho oba dosáhneme, ty můj ctižádostivý čarodějíčku.“ Černá lady se bez dalšího slova odvrátila. Oba stáli u ústí do jedné z horních jeskynních chodeb, kterými byl Grim Batol protkaný. Navzdory místu vysoko nad úpatím hory byl vchod daleko přístupnější než většina těch pod ním – pokud byl ovšem příchozí vítán. Na ty, kdo nebyli, čekala spousta skrytých jam a pastí, včetně strážců maskovaných Zendarinovou magií.

A běda každému takovému vetřelci, kdyby byl náhodou sám čaroděj…

Krvavý elf se naposledy otočil a zadíval se na krajinu obklopující Grim Batol. Za pustinou sahající až k samému úpatí hory se už opět objevily Močály, podle nichž dostala tahle země jméno – Wetlands a které se od let, kdy zde orkové věznili rudé draky, vrátily v plné síle. Jejich svěží zeleň byla zrádná, neboť skrývala spoustu přirozených i nepřirozených nebezpečí a tenhle kus země sám o sobě stačil zastavit mnoho nezvaných návštěvníků. V mělkých vodách lovili šestinozí krokoliskové a kolem cest číhaly na všechny blázny, co se zatoulali příliš blízko k hoře, celé kmeny gnolů – kteří se pro změnu báli Zendarina a černé lady. Byli zde však i strašlivější strážci – obludné slizy, netvoři s tělem připomínajícím želatinu, kteří dokázali pozřít snad každého živého tvora, a v poněkud sušších oblastech na severozápadě sauriani – ještěři neustále hladoví po jakémkoli čerstvém mase.

Tak plná života, a zároveň tak plná smrti, pomyslel si Zendarin. Bylo to volání tohoto velkolepého lesního království, na které byl zvyklý. Těšil se, až se tam vrátí, ovšem nejprve musel získat, po čem toužil nejvíc. Zendarin spolkl nadávku směrem ke všem útrapám, které musel kvůli své touze snášet, a vykročil za ženou se závojem. Společně s drakonidy strávili minulou noc honbou za kořistí, kterou považoval za tak cennou, že nechal zbývající trpaslíky utéct a zalézt zpátky do děr jako králíky. Stejně vlastně nic jiného nebyli. A to i přesto, že své paní přísahal, že ji té havěti jednou provždy zbaví. Trpaslíci byli poslední dobou čím dál otravnější, a i když se oba shodli na tom, že konečný úspěch jejich společného experimentu nemohou nijak vážněji ohrozit, mohli je zpomalit. Proto vymyslel tenhle plán. Dokonalý plán.

Zendarin však dost dobře nemohl tušit, že dva experimenty si právě ten okamžik vyberou pro pokus o útěk z Grim Batolu.

„Jak se to stalo? Jak se to stalo?“ ptal se téměř neschopen se na ni nerozkřiknout, a to navzdory vědomí, co všechno by mu mohla udělat, kdyby ji jen trochu naštval. Už zabila dva schopné asistenty za daleko menší prohřešky, a jakkoli jeho schopnosti potřebovala, bylo mu jasné, že i on si musí dávat pozor. Zendarinova společnice byla naprosto šílená… to ovšem neznamenalo, že by zároveň nebyla naprosto úžasná.

„Dračí otroci, kteří je měli hlídat, nedávali pozor. Říkala jsem jim, že by ti dva mohli být imunní vůči některým poutacím kouzlům a mají mě upozornit při sebemenším podezření. Ti tupci si zjevně mysleli, že to ještě není tak hrozné, aby mě rušili.“

Krvavý elf strážce proklel. Dračí otroci byli obecně výteční v plnění jakýchkoli rozkazů a brutálně efektivní v zabíjení nepřátel. Pravda, nebyli tak schopní a vynalézaví jako drakonidové, ale to by konkrétně v téhle situaci mělo být jedno. Dračí otroci už zvládli na hlídce daleko těžší úkoly. Nedokázal pochopit, jak mohli udělat takovou chybu. „Za tohle jim vyrvu jejich černá srdce z těla…“

„Tím se nemusíš obtěžovat. Moc z nich nezůstalo. Naše děti se o to postaraly za tebe.“ Udělala zamyšlené ts ts ts a znovu si pohladila závoj, zatímco dál kráčela jeskyněmi jako královna chodbami hradu. „A mimo to, bude to pro nás docela zajímavý test.“

„Test? Má paní, jsem si jistý, že způsobí chaos, který sem jen přiláká někoho, kdo bude chtít zjistit, odkud se tu vzali. Možná dokonce někoho z Dalaranu… nebo ještě hůř!“ Zendarin si dokázal představit, co všechno se pod výraz „hůř“ vejde. V Azerothu existovaly síly daleko mocnější než všichni zbývající čarodějové Dalaranu a jeho vlastní rasy dohromady.

Jeho prohlášení znovu vyvolalo na jejích rtech úsměv, třebaže tentokrát chladný. „Ano… někdo sem pravděpodobně přijde… někdo určitě…“

Než se jí stačil zeptat, jak poznámku myslela, ocitli se oba v horní části rozlehlé jeskyně, v níž se jejich gigantický vězeň a středobod zájmu stále snažil vysvobodit z magických pout. Skardynové bez přestávky pobíhali kolem průhledného leviatana, kontrolovali vlákna držící přízračného draka přitisknutého k zemi a upravovali polohu nových bílých krystalů, které jejich paní přinesla pro další pokus.

„Špíny,“ zabručel Zendarin. Když přišlo na estetiku, byl krvavý elf stále elfem. Jakmile jeden z malých tvorů přiběhl k paní a podával jí kostku zdobenou blankytně modrými pruhy na každé straně, zkrabatil dlouhý nos, jako by cítil něco odporně páchnoucího.

„Poslušní tvorové,“ opravila ho a poslala skardyna pryč. Když tvor téměř celý schovaný pod špinavou kápí odběhl k ostatním, natáhla lady ruku s kostkou k Zendarinovi. „Vidíš? Přesně jak jsem jim přikázala.“

Jeho znechucení se proměnilo v nový nával chamtivosti. Zendarinovy oči se rozzářily jedovatě zelenou. „Takže už jen to vejce?“

„Jako vždy. Áááá… už ho nesou…“

Pod nimi se objevili čtyři skardynové. Šupinami porostlí trpaslíci funěli a hekali námahou, protože nesli ohromné oválné vejce… téměř metr dlouhé. Mělo tlustou šedou skořápku a celé bylo pokryté kluzkou, olejovitou hmotou, která kapala skardynům na ruce. Nebylo pochyb o tom, čí vejce je.

Dračí.

„Měli by si pospíšit!“ poznamenal Zendarin, vědomý si křehkosti svého pokladu, která tolik kontrastovala s jeho velikostí. „To vejce nevydrží dlouho čerstvé…“

Jeho společnice už sestupovala do jeskyně a dávala mu najevo, jak málo ji podobné věci zneklidňují. „Vrstva myatisu ho ochrání. Myatis chrání všechno, co do něj namočíš, jak dlouho chceš.“

Při pomyšlení, jak staré tohle vejce je i jakou cenu má pro jejich práci, Zendarin žasl. Kdyby se jim nepodařilo díky vynálezům temného učení vejce uchovat, nebylo by nic z toho, co měli v úmyslu, možné.

Nebylo to poprvé, kdy byl zcela omráčen jejími schopnostmi. On, který měl za sebou tolik staletí života plného úspěchů.

Sešel za ní dolů právě v okamžiku, kdy skardynové položili vejce na kamennou plošinu připravenou přímo před spoutaným přízračným drakem. Uvězněný obr ze sebe vydal přidušené zavrčení, což lady v černém zjevně pobavilo.

„Neboj, neboj…“ konejšila ho jako nemluvně.

Když se skardynové zbavili těžkého břemene, odběhli. Kamenná plocha ze všeho nejvíc připomínala oltář. Její horní část byla tvořena černou čtvercovou žulovou deskou, základna pak oválným kamenem stejného původu. Ze základny vyrůstaly čtyři vzpěry podpírající desku v rozích vytesané tak, že vypadaly jako draci zvedající se na zadních nohou. Zendarin neměl ponětí, kde jeho paní oltář vzala, ale cítil z něj neuvěřitelné stáří i nesčetná kouzla všech, kdo ho používali před nimi. Z kamene sálaly zatím nečinné magické síly, které krvavého elfa doslova dráždily. Tahle deska už toho během své existence hodně zažila, obzvláště pak kouzla, která stála život mnoho nevinných, soudě třeba i podle vybledlých rudých skvrn.

Že i jeho práce bude vyžadovat živou oběť Zendarina nijak netrápilo. Navzdory všem okolnostem nepovažoval své jednání ani v nejmenším za ohavné. Ano, ambiciózní, vynucené… ale ne ohavné. Stejně jako tolik příslušníků jeho rasy i on byl poháněn hladem, potřebou vyhledávat magii… za každou cenu. Všechno, co dělal, považoval za nutné kroky vedoucí k tomuto cíli.

A že na té cestě mnoho jiných zahyne, prostě nemohl ovlivnit… a ani nechtěl. Koneckonců, byli to jen trpaslíci, lidé a jiné podřadné rasy.

Černá lady si vejce několik vteřin prohlížela, jako by byla schopna vidět pod hrubou skořápku. Pak před něj položila blankytně modrou kostku. Nakonec se usmála na lapeného leviatana a přejela dlouhými prsty přes ochrannou vrstvu na vejci.

Vrstva myatisu zasyčela a vypařila se.

„Pojď ke mně, drahý Zendarine…“

Nedočkavě se postavil k ní a připojil veškerou magickou moc k její. Právě jeho přirozené schopnosti krvavého elfa z něj dělaly pro ni nezbytného partnera a Zendarin díky tomu mohl občas vyslovit nahlas i nesouhlas. Dal paní magii zcela jedinečnou svou povahou, neboť byla založena na téměř upířím vysávání moci z démonů a dalších obyvatel Zvráceného Nic (Twisting Nether, také někdy nazývané jako Spletité podsvětí. Mimo jiné také domov přízračných draků – nether dragons – pozn. překl.). Zendarin byl navíc v tomto umění mistr, čímž byl schopen svou moc mnohonásobně zvětšit.

Stejně tak mu pomohlo, že vládl tvorům, kteří mu dodávali jiné zdroje magické energie, nenahraditelným služebníkům, jež mu ani černá lady nedokázala vzít, aniž by o ně a zároveň i o něj nepřišla. I to byl jeden z důvodů, proč mu tolerovala občasné projevy netrpělivosti.

Stál vedle ní, ruce položené na vejci tak jako ona. Tiše spojovali svou magickou moc a vytvářeli z ní jediný a jedinečný celek. Jakmile se jim to podařilo, kostka i bílé krystaly se jasně rozzářily.

Zendarinova společnice natáhla levou ruku k zajatému drakovi.

Bílé krystaly začaly zlověstně hučet. Z každého vyšlehl paprsek světla, který se zabodl do přízračného draka.

Ze všech míst, kde se světlo krystalů obrovi propálilo do těla, vystřelila vlákna modré energie. I navzdory bílým provazům, jimiž měl svázané čelisti, zasténal, až se chvěla celá jeskyně.

Modrá vlákna, řízená čarodějkou, zamířila k vejci a zabořila se do něj. Vejce se zachvělo a nafouklo téměř na dvojnásobek původního objemu. Skořápka se zbarvila do azurově modré.

„Teď…“ zašeptala k Zendarinovi.

Oba v dokonalé souhře přidali hlouběji do matice kouzla další energii a smísili ji s ukradenou mocí přízračného draka. V jeskyni se najednou rozpoutala bouře blesků nespoutané energie, jejichž jediným cílem bylo vejce. Skardynové sice byli díky mistrné práci své paní odolní vůči většině kouzel, ale pro jistotu se nyní všichni krčili v koutě. V jádru to byli stále trpaslíci a právem se obávali, že by se jeskyně mohla zbortit.

Zároveň však byli dost chytří, aby si plně uvědomovali možný trest, který by je stihl v případě, kdyby právě v tomto kritickém okamžiku utekli.

Vzduch praskal. Čarodějčiny černé vlasy se zvedly a s nimi i závoj, který odhalil ošklivě popálenou tvář. Její plné rty se na jedné straně zakusovaly do spáleného masa a celkový výraz připomínal usmívající se lebku. Pod horním okrajem závoje šlo zahlédnout ucho, které vlastně nebylo ničím víc než kouskem kůže přetaženým přes černou díru.

Černá lady zvedla ruce vysoko do výšky a Zendarin ji dokonale napodobil. Oba dál společně pumpovali spojenou moc do vejce, zatímco čarodějka ještě stačila z draka vysávat víc a víc magické esence.

Drakova snaha vysvobodit se byla čím dál zoufalejší. A jakkoli byly jeho pokusy zjevně marné, i tak otřásaly celou jeskyní. Ze stropu se uvolnil obrovský krápník a roztříštil se o zem. Rozdrtil při tom jednoho skardyna, který příliš pozdě zaregistroval, co se děje. Tahle smrt však byla pro oba čaroděje nepodstatná.

Zzeraku – krvavý elf si pamatoval, že tak přízračný drak sám sebe nazval – se zamihotal, zjevně připravený rozplynout se v mlze. Pouta, kterými byl svázán, však obrovi z Outlandu nedovolila uniknout dokonce ani do náruče smrti. Nemilosrdně Zzeraku držela na tomto světě a na tichý příkaz černé lady se nyní utáhla ještě silněji.

Do vejce proudilo stále víc drakovy magie – a také jeho podstaty. Uvnitř se vše mísilo s mocí obou čarodějů. Zendarin téměř čekal, že vejce vybuchne, tak neuvěřitelně se zdálo být nafouklé…

A skutečně, na jedné straně se objevila prasklina.

Ta je však neznervóznila ani nerozzlobila, neboť během chvíle bylo jasné, že ji nezpůsobili oni, alespoň ne přímo. Příčina byla skrytá uvnitř… příčina, která se nemohla dočkat, až se dostane ven.

Něco se líhlo.

V záři vejce byla Zendarinova společnice snad ještě ohavnější než skardynové. Ve tváři měla nelidský výraz… což nebylo překvapení, protože čarodějka vlastně nebyla člověk. Ve skutečnosti jím byla ještě méně než krvavý elf.

„Ano… mé dítě…“ zašeptala a opravdu to téměř znělo mateřsky. „Ano… pojď ke mně…“

Vedle první praskliny se objevila druhá. Kousek skořápky odpadl…

Z vejce vykouklo oko… oko, jaké ani jeden z nich nikdy neviděl.

Oko, které navzdory skutečnosti, že jeho majitel se ještě ani nenarodil, bylo plné lstivosti a zla… prastarého zla.

• překlad: Jan Netolička