Nezkoušej na mě zapomenout, Petr Heteša
 |
Chinco není čtvrť pro rozmazlené hraběnky a zhýčkané citlivky s implantovanými enzymatickými zesilovači, neurotransmiterovými urychlovači a dalšími podpůrnými mozkovými biotechnologiemi. Chinco je přirozený stav věcí ve své původním podobě, v jaké byl svět ještě před iPhonem 6. Chinco je městská rezervace se zakonzervovaným technickým vývojem. Z hlediska zpovykané civilizace jde ovšem o nádor uprostřed technologického megaměsta, které blaho svých obyvatel kontroluje a usměrňuje čidly, kamerami a senzory.
Proč se ale ta úžasná civilizační technická struktura rozhodne řešit jeden ze svých problémů zrovna v zaostalém Chincu? Pochopili konečně, že jedinou cestou je návrat k původnímu a přirozenému, nebo jde naopak o velký skok na vyšší level, mimo jakékoli lidské vědomí? V podstatě by mi to mohlo být úplně ukradené, kdyby mi ty kusy mrtvol s černými svíčkami okolo nezhoršovaly statistiky. Nesnáším ty namyšlené pablby z Města s implantovanými mobily, kteří si naivně myslí, že Kriminálka Chinco nemá vlastní mozek. Má. A nepotřebuje žádné neurotransmiterové urychlovače, aby jí (tedy mně) došlo, že tady jde o víc než o brutálně uřezané ruce nebo hlavy.
Samostatný román.
I.
Rituál
1.
Bylo to sado-maso jako z levného béčkového filmu. Vytáhl jsem z kapsy služební smarteye a nasadil si je. Ne proto, že bych špatně viděl, ale abych pořídil záznam. Stará průmyslová hala měla deset krát dvacet metrů, výšku nějakých šest, vytlučená okna se zbytky střepů trčících z rámů a popraskanou betonovou podlahu. Pod stropem cenily tlamu zbytky uvazovacích drapáků s bubnovými navijáky a přes prorezavělou střechu, která byla ještě z poctivého plechu, a ne z žádných blbin z uhlíkových vláken, dolů prokapávala voda. Nebylo to ale to jediné, co kapalo na zaprášenou betonovou podlahu. Byla to i krev.
Chlap byl nahý a visel za ruce na ocelovém laně dva metry nad zemí. Lano bylo uvázané za příhradový nosník pod střechou, a jak se tam někdo mohl dostat, to mi bylo záhadou. Pod mrtvým tělem byl nakreslený nepravidelný zmatený obrazec z lineárních čar a rozmístěná skoro dvacítka černých svící, z nichž tři byly ještě zapálené a zbytek se válel po zemi. Nedalo moc přemýšlení zjistit, kdo je poshazoval. Pod visícím tělem se rvaly čtyři kočky o nejlepší pozici, která zaručovala, že jim na lačně vyplazený jazyk bude odkapávat čerstvá krev.
Burgová stála předkloněná v rohu u montážní jámy a vydatně do ní zvracela. Odvrátil jsem pohled. Teda ne, že bych Burgovou neviděl rád, ale nemusí být na záznamu úplně všechno. Lewican nezvracel. Byl jenom zelený. „Do prdele, Lewican, vás nenapadlo odehnat ty kočky?“ otočil jsem se k němu.
„Chtěl jsem, ale děsně prskaly a cenily zuby,“ ukázal na prokousnutý spodní lem svých kalhot. „Jedna na mě dokonce zaútočila.“
„Poserou nám všechny stopy,“ řekl jsem a vytáhl z pouzdra pistoli.
Zamířil jsem na tu nejbližší. Devítimilimetrová kulka jí prolétla hlavou a zabořila se do podlahy o tři metry dál. Dvě se okamžitě rozprchly, ale jedna s tím měla problém. Zůstala stát a šlehla po mně zlýma očima. Namířil jsem mezi ně. Pochopila to. Odkráčela, ale nijak nespěchala. Jako by říkala: naser si.
„Kdo ho našel?“ obrátil jsem se zase na Lewicana.
Ukázal za sebe. U stěny tam seděli dva teenageři, kluk a holka, kterých jsem si ani nevšiml. Mohlo jim být tak osmnáct a punk je zasáhl s veškerou silou. Cvočky na kožených bundách musely vážit minimálně pět kilo a klukovo číro připomínalo ostny pravěkého veleještěra. Moc rozhození z toho ale asi nebyli, protože punková ještěrka jezdila palcem po displeji motoroly a okolí vůbec nevnímala, jako by snad byla u sebe v dětském pokojíčku.
„Už jsem se jich ptala,“ přišourala se zelená Burgová s poblitými botami. „Nikoho neviděli, s ničím tu nehýbali a okamžitě volali.“
„Jasně, na hejbání tu byly ty pitomý kočky.“
„Můžeme jít?“ zvedl ke mně oči kluk, zatímco kočiččin Facebook byl nejspíš daleko zajímavější než já.
„Nechte mi tu číslo nebo facebookovou stránku tý krasavice a zmizte,“ zavrčel jsem.
Teprve teď ke mně zvedla oči i ona. Měla je krásné. Velké a zelené, skoro jako ty krvelačné kočky. Kývla směrem k visícímu chlapovi, ze kterého pořád ještě kapala krev.
„To je nějakej rituál, ne?“
„Napiš si přihlášku k policii, okamžitě tě berem.“
„Seš nějakej chytrej,“ řekla otráveně a zvedla se ze země.
Kluk taky.
„Kam chceš poslat to číslo?“ zeptala se. „Mezi svý přátele si tě rozhodně nedám.“
„Lewican,“ otočil jsem se na policejního eléva, „vezměte si od slečny i gentlemana číslo.“
Pak jsem se vrátil zpátky k viselci.¨
2.
Jediné, co do té haly prokazatelně nepatřilo, bylo ocelové lanko, na kterém visel. Evidentně tlakově strukturovaná ocel používaná většinou na jachtách k fixaci plachet. Chlapovi mohlo být určitě přes šedesát, měl chlupatou hruď a krk naříznutý asi do jedné třetiny, tak akorát, aby čepel nechytila krční tepnu. Na čele měl černým fixem a neumělými písmeny napsáno: Nezkoušej na mě zapomenout! Ani v pekle! Že by vzkaz podvedené manželky?
Obrazec pod ním byl nakreslený v prachu červenou křídou. Ale byla to čistá abstrakce. Rovné čáry spojující na přeskáčku asi dvacet bodů, přičemž na některých ještě stály svíce. V prachu dokonce byly patrné i otisky bot, přes které ovšem bylo asi tisíc otisků kočičích tlapek. Fakt dokonalé.
„Mám zavolat Maxovi z patologie?“ zeptala se Burgová, které se pomalu začala vracet přirozená barva, tedy žlutá, protože byla Číňanka.
„Ne, myslím, že příčina smrti je jasná. Brnkněte rovnou Ongadorovi do pohřebáku.“
„No ale…“
„Řekl jsem pohřebák. A ať s sebou vezme někoho s dlouhým žebříkem, jinak ho dolů nedostanou.“
„Zasraná práce,“ zavrčel Lewican.
„Ale tohle asi budeme muset dát vědět i mimo Chinco,“ poznamenala Burgová.
Sundal jsem si brýle, stopnul záznam a mrskl po ní očima.
„Jste se asi zbláznila. Ven to nepůjde. Poradíme si sami.“
„Tohle ale fakt vypadá na rituál.“
Vytáhl jsem balíček camelek a jednu si zapálil.
„Burgová, vy jste ještě nepochopila, že celý tohle zasraný ghetto je jeden velkej rituál?“
„Nemusel jste aspoň střílet tu kočku.“
Někdy jsem měl vážně dojem, že se z ní zblázním.
3.
Zašel jsem do Pretty Nights na panáka a Lewicana s Burgovou jsem tam nechal. Jenom ať získávají zkušenosti. Akorát nechápu, jak Steward mohl dát tyhle dva dohromady. Říkal něco v tom smyslu, že šlo o přání Burgové. Prý je na zajíčky. A Lewican je přímo ukázkový příklad zajíčka ušáčka (třiadvacet let, dětský obličej, odstávající uši). Zatím ho prý ale nedostala.
„Jeden Jack D., náčelníku,“ zahlaholil Berry Woodman za barem a postavil na ulepený pult přede mě panáka. Měl jsem co dělat, abych ho z něj odtrhl.
Vedle mě se na barovou stoličku usadila Černá Lilly.
„Hned jsem klidnější, když do baru vleze úřední moc,“ zazubila se na mě porcelánovou protézou.
Kultovní osobnost hnutí emo měla šedesát a toho věku dosáhla jenom proto, že zásadně používala tupé žiletky. Jizvy na jejích rukou tvořily složité ornamenty a dokládaly její zapálení pro věc.
„Jdeš mi zrovna do rány,“ hlesl jsem a kývl na Berryho, ať mi hodí dalšího panáka.
„S policajtama do postele zásadně nelezu,“ poznamenala a zapálila si jointa.
„Ty ses kdysi zajímala o magii, ne?“
„Na hovno.“
„Kdo je tady v Chincu největší čaroděj?“
Překvapeně zamrkala.
„Co sháníš, elixír lásky? Nebo chcete místo pistolí začít používat voodoo?“
„Někdo ho už asi použil před náma.“
„Pak měl nejspíš důvod.“
„O tom nepochybuju. Přesto bych ten důvod rád znal.“
„Největší čarodějové jsou mimo tuhle díru, ve Městě. Zasraný kompy.“
„Jasně. Ale já nemyslím digitální, myslím přírodní.“
„Největší čaroděj?“
„Jo.“
Potáhla z jointa a vyfoukla kouř nad Berryho hlavu.
„Hele, ty si fakt myslíš, že by nějaký chlap byl schopný zvládat vesmírné entity?“
„Co já vím? Nevyznám se v tom.“
„Jedině ženská.“
„Co ženská?“
„Chlap jako čaroděj jsou jenom pověry, kterým možná věří akorát tak Harry Potter.“
„OK. Já vím, že ženský jsou na vyšším levelu.“
„Molly Kelly.“
„Má nějakou adresu?“
Přivřela oči a podala mi jointa.
„Ty už jsi u někoho v Chincu slyšel o nějaký adrese?“
„Mobil na ni asi taky nemáš, co?“
„Zabila by mě, kdybych ti ho dala.“
4.
„Molly Kelly,“ oznámil jsem Terrymu, správci naší chabé IT sítě. „Potřebuju vyčenichat její doupě.“
„Kdo to jako má bejt?“
„Největší čarodějnice v Chincu. Magie s.r.o.“
„Jestli to má fakt něco společnýho s magií, tak bude někde v podzemí.“
„Myslím si to samý.“
„Na to jsou mý sítě k ničemu.“
„Proto budeš muset zvednout zadek a zapojit svý kontakty. A nemyslím ty pitomý konektory v kompech. Myslím skutečný, biologický,“ řekl jsem a zasedl na cáry molitanu prodírající se popraskanou kůží mé otočné židle za stolem u okna.
Opřel jsem se loktem o parapet a nasál vzduch prosycený jarem a hlavně mokvajícími bažinami rozlité řeky o tři patra níž. Miluju tu vůni, stejně jako celé Coppin Heights. A čistá esoterika je zapálit si k tomu ještě camelku. Kombinace doutnajícího tureckého a virginského tabáku s rozkládajícím se baltimorským bahnem mě vždycky dostane až někam do astrálu. Jsem rozený romantik, takže si to dokážu náležitě vychutnat. Navíc jsem velký přítel havranů, kteří si na protějším platanu vystavěli asi dvacet hnízd. Hotová kolonie. Pořvávají na mě, jakmile v okně zahlédnou moji siluetu.
„Co ten telefonát s oběšencem? Bylo na tom něco?“ nahlédl do kanceláře zarudlý obličej Brenta Stewarda.
Je to šéf naší kriminálky – nemohl jsem ho poslat do hajzlu, kam bych poslal kohokoli jiného, kdyby mě vyrušil z mých astrálních seancí.
„Jo, bylo. Max se svým patologickým pohřebákem by měl být na cestě.“
„Sebevražda?“
„To těžko. Visí v tovární hale na ocelovém lanu za ruce a s podříznutým krkem. Věk kolem šedesáti.“
„Nějaká identifikace?“
„Nanejvýš tak chlupatý břicho. Byl nahej.“
„Ty vole… To jako nějakej vzkaz mezi gangama?“
„Dost možná. Jestli jo, tak jsem ho nepřečet. Ale třeba se dorozumívají kouřovými signály, protože kolem něj byla spousta černých svíček. Některé ještě hořely. Přetáhnu ti do kompu záznam.“
„Má to cenu řešit?“ zeptal se Steward a unaveně klesl do rozvrzané židle naproti.
Natáhl jsem z okna bažinu, zkombinoval ji se šlukem z camelky a všechno to po průchodu plícemi vyfoukl nad sebe.
„S ničím podobným jsem se ještě nesetkal. Možná by stálo za to zjistit, jestli tu nemáme zbrusu nový krysí spolek. Já ten podpis fakt nepřečet. Ale spíš než na drogový gangy bych hádal na gangy magický. Černý svíčky, kresba křídou na podlaze… Nepřipadá mi to jako válka o teritoria drogové distribuce. Spíš to vypadá na bitvu o teritoria astrálních entit.“
„Co to je?“ vyvalil na mě oči Steward.
„Démoni, andělé, víly a čerti.“
„Běž do prdele, Chrisi.“
Jennifer na sobě dneska měla halenku se stříbrnou metalízou a chromovanými knoflíky, takže vypadala jako naleštěný bentley.
„To snad nemyslíte vážně, s tím koksem,“ houkla naštvaně a hodila před nás na stůl igelitový pytlík s bílým práškem.
Odhadl jsem to na dvě stě gramů.
„Sakra, tohle do práce nenos,“ zavrčel na ni Steward.
„Přines to nějakej slizkej elegán v manšestrákách a s nagelovanýma vlasama. Chtěl nutně mluvit s Chrisem,“ podívala se na mě vyčítavě.
„A tys ho nepustila.“
„Ani náhodou. Tak mi vrazil tohle, ať ti to předám.“
„Tak dík.“
„A to je jakože co? Neserte mě, chlapi.“
Jennifer Millsová je tisková mluvčí chincoteagské kriminálky a jako od takové by se od ní čekala velice spisovná angličtina. Ale byla tu za trest, tak jsem to chápal.
„To je elektřina,“ řekl jsem, hrábl po balíčku a smetl ho do zásuvky.
„Jaká elektřina? V prášku?“
„Jasně že jo. Zatímco ve Městě potřebují informační sítě elektřinu, tady u nás je to koks. Do prdele, dyť už tu seš osm měsíců. To sis ještě nezvykla?“
5.
Usadil jsem se do fordu a strčil kartu do zapalování. Auto se chvíli třáslo jako při zimnici a pak konečně naskočilo. Ten křáp loni oslavil dvacáté narozeniny a Steward mu jako projev úcty nechal vyměnit olej. Byl to takový můj osobní truc. Před třemi lety mi nabízel, že pro nás Město uvolnilo nové volvo, ale já ho odmítl, tak s ním jezdí Burgová. A nové stejně nebylo. Ve Městě s ním jezdili šest let.
Já si nechal ford. Mám totiž k tomuhle autu citový vztah a vytvářet si nějaký zbrusu nový, na to jim kašlu. Na to jsem moc konzervativní. Navíc mě moje Fordová (jak vozu familiérně říkám) ještě nikdy nezradila – na rozdíl od Fingové, Setterové, Malcolmové a mnoha dalších slečen a paní.
Vyjel jsem na Ferry Road a zapnul přehrávač disků, což je taky pravěká a hodně nostalgická, až magická záležitost. Joni Mitchell s akustickou kytarou se mě snažila přesvědčit, abych neodcházel, že mi pořád ještě nedala to poslední, co má, a já zahnul na Patapsco Avenue a pohodovou padesátkou zamířil k Hranici. Rychleji to nešlo, pokud jsem Fordové nechtěl pocuchat spodek, protože v Chincu poslední údržba komunikací proběhla někdy před třiceti lety, a to ještě jen tak, aby se neřeklo.
Projel jsem kolem bývalého multikina Cineart, jehož střeva byla před patnácti lety totálně vykuchaná a budova teď sloužila jako Galerie současného svobodného umění. Slovo svobodnév názvu znamenalo, že jste tam mohli vystavovat opravdu cokoli, co vstřebala art managerka Lucilla Frontella, padesátiletá hippie s vlasy až po paty. Svobodu projevu zvýrazňovala i třímetrová umělecká plastika na střeše, původně zlatá socha Oskara, teď nahrazená penisem snýtovaným z karoserií aut.
Setkání se mělo uskutečnit ve Westportu a mně už bylo dopředu jasné, že pistoli budu muset nechat v autě, protože jestli tam zase přijede Willbrock, musel bych ho zabít. Westport je jeden ze čtyř přechodů z dvacátého století do jednadvacátého. Přechod do Města, které obklopuje Chincoteague ze všech stran. Proto mu možná úředníci říkají Kráter, zatímco místní zkráceně Chinco.
Čumák Fordové se zastavil deset centimetrů od fasády obludné krychle o hraně třicet metrů, která jako by tu přistála z jiného vesmíru a vůbec nerespektovala pozemská měřítka. Hotový Clarkův Monolit, jehož hladký povrch tvořený lesklou membránovou keramikou narušovaly jen sloupce úzkých dýchavičných štěrbin připomínajících žábra. Celá střecha byla pokrytá rotačními setrvačníky se solárními kolektory suplujícími srdce dodávající energii. Uvnitř panoval skoro arktický chlad s blokově orientovanými diskovými poli, složenými z dvou set tisíc pevných disků ovládaných nejvýkonnějšími čtyřjádrovými procesory Marvell Armada 1280. Datové úložiště Alcatel-Lucent, bez kterého by celá tahle blbá šedesátimilionová aglomerace byla totálně v hajzlu. Nebo spíš na podobné úrovni jako Chinco. Stejně čekám, kdy jim to konečně někdo odpálí, a divím se, že to ještě nikdo neudělal. Na druhou stranu ale vlastně proč. Byla to jejich vlastní volba zavřít se do toho digitálního pekla, tak proč je z něho vysvobozovat.
Samozřejmě, že přijel Willbrock. Nesnášel jsem to jeho vypasené břicho s rozkydlým ksichtem, holou lebkou a pitomými kecy. Naroloval nablýskanou elektrickou hondou s nápisem Policie vedle mé Fordové a měl co dělat, aby se z toho vozu vůbec vyškrábal. Já zůstal sedět s rukou ležérně vystrčenou z okýnka, s camelkou mezi prsty a pozoroval jeho neohrabané prostocviky. Když se mu konečně podařilo opustit vůz, přešel ke mně. Věděl jsem už dopředu, že z něho vypadne zase nějaká kravina.
„Už mě neserte, Stowall,“ přivítal mě.
„Dobrý den, poručíku. Vypadá to, že jste se opět dobře vyspal. To jsem rád.“
„Jděte do prdele. A jedno vám řeknu rovnou.“
„Řekněte klidně i dvě,“ zavrčel jsem.
„Máte tam někde zasranýho převaděče. A nedělejte, že o tom nevíte.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Fakt ne, je mi líto. Nějaké škody?“
„Hovno škody. Škoda je akorát to, že se sem s nima musím vláčet, abyste si je převzal. Myslíte si, že nemám jinou práci?“
„To říkejte těm svým přechytralým čidlům, monitorovacím bránám a turniketům, co vidí i za roh, když je tam pustily.“
„Nemohli jít přes čidla. Museli jít nějakýma zkurvenýma kanálama.“
„Upozorním na to Baltimorské vodovody a kanalizace. A teď byste jim možná mohl říct, že si mají přesednout, ať tu nekrafeme celej den. Říkal jste něco o tom, že máte hodně práce.“
„Taky že jo, kurva.“
Otočil se a přešel k hondě. Otevřel zadní dveře a ven se vysoukali tři teenageři. Miluju gothic a tihle k nim prokazatelně patřili. Jedna holka a dva kluci. Černé ohozy, přezky a kožené řemínky, černě zmalované oči i rty. Ta holka s fialovorudými vlasy byla skutečná upíří královna. Nejspíš se ve Městě chtěli vloupat do krevní banky.
Se znuděnými obličeji se mlčky postavili vedle Fordové.
„Předpokládám, že je zavřete nejmíň na týden, Stowall,“ zahuhlal Willbrock a utřel si rukávem zpocenou pleš pod čepicí.
„Možná na čtrnáct dní,“ řekl jsem a otevřel zadní dveře, aby si nastoupili.
„Pošlete mi o tom hlášení.“
„Spolehněte se, poručíku. Přeji hezký den.“
Nastartoval jsem, zařadil zpátečku (fakt, moje Fordová má ještě ruční řazení, nádhera) a vycouval z malého parkoviště. Willbrock tam ještě chvíli stál s rukama v kapsách, s vystrčeným břichem a čuměl mé lásce na zadek. Má ho krásný. I s oprýskaným nápisem Kriminální policie Chincoteague.
6.
„Doufám, že to aspoň stálo za to a že jste se dobře bavili,“ řekl jsem do zpětného zrcátka těm třem členům upířího spolku.
„Byli jsme jenom v noci na diskotéce, to je celý. Nevím, proč to tak hrotí,“ oznámil jeden z kluků otráveně.
„Nevěřím, že jste jim tam v těchhle luxusních vohozech prolezli kanálama.“
„Jste asi spad z Měsíce, ne?“ zahlaholila holka příjemným sametovým hlasem, který se k té její gotice vůbec nehodil.
„Normálka jsem jim ty pitomý čidla hacknul mobilem,“ ozval se kluk vedle ní a prohrábl si husté černé vlasy.
„To nás jako fakt zavřete, pane inspektore?“ uslyšel jsem sametový hlas upíří královny.
„Nejsem inspektor. Ale můžeš mi říkat hrabě Dracula.“
„Tak pane… pane hrabě…“
„Jo. Hladomorna i s řetězy je připravená.“
Zastavil jsem na Victory Street u kontejnerů přetékajících odpadky a otočil se dozadu.
„Tak vypadněte. A dejte si na chvíli pohov. Mě taky nebaví furt dělat městkou hromadnou a přebírat si od toho městskýho pičuse děcka, co se nechají chytit.“
Chvilku seděli a nevěděli, jestli to myslím vážně. Když jim konečně došlo, že asi jo, vystoupili. Upírka pak ještě přešla k mému otevřenému okýnku.
„Nejsme žádný děcka, Draculo,“ řekla, naklonila se a já už se bál, že se mi zakousne do krku.
Ale dala mi jenom pusu. Hezkou pusu. Ta mládež přece jenom ještě není tak zkažená, jak píšou.
7.
Na Carville Avenue jsem stál na křižovatce (Nečekal jsem na zelenou, semafory už třicet let nefungovaly. Čekal jsem, až přejde smečka psů.), když se mi rozdrnčel mobil. Ležel na sedadle spolujezdce. Proto taky dělám v Chincu, a ne ve Městě, kde ho policajti musí mít implantovaný v hlavě (a u mnoha z nich je to vlastně jediná logická myslící struktura, kterou v té hlavě mají). Z toho bych byl asi na prášky. Vzal jsem ho (neměl jsem ani handsfree, protože to by Fordová brala jako urážku). Na displeji Burgová s těmi svými asijskými škvírami místo očí. Kočička asi zase vymyslela nějaký problém.
„Jo, slyším.“
„Hele, náčelníku, máme problém.“
Nejspíš si otevřu věštírnu.
„Nepovídejte, Burgová… Vlastně povídejte.“
„Na místě činu… víte kde. Jak tam visel…“
„Jo, vím kde, sakra.“
„Tak než ho požárníci stačili sundat, tak se tam objevila Latterová.“
Mobil mi skoro vypadl z ruky. „To si děláte prdel.“
„Nedělám, fakt.“
„Do hajzlu… A kdo jí dal hlášku?“
„To právě nevím. Ale přisámbohu, že já ani Peter ne.“
„Jakej Peter?“
„Lewican přece.“
Až doteď jsem nevěděl, že se ten zajíček ušáček, co je u nás už tři měsíce, jmenuje Peter.
„Takže to byla některá z těch tří koček, co přežily?“ zeptal jsem se ironicky.
„Já fakt nevím,“ slyšel jsem její skoro plačtivý hlas.
„A co jste jí řekli?“
„Samozřejmě jsme jí neřekli vůbec nic.“
„To jste jí ani nedoporučili, ať okamžitě vypadne?“
„Ale jo, to pochopitelně jo. A Peter se ji snažil i rukama… jako…“
„Co ona?“
„Bránila se a mlela něco o svobodným přístupu tisku k informacím. A mám dojem, že si udělala pár fotek.“
„Do prdele, Burgová… Tak dík.“
Hodil jsem mobil zpátky na sedadlo. Vážně super. Už jsem to viděl na první stránce toho jejího Newshitu. To snad není pravda.
Za další křižovatkou jsem vjel na chodník (dvě kočky na poslední chvíli líně uhnuly) a zastavil. Zase jsem vzal mobil, navolil ksicht Latterové s nevinnýma zpravodajskýma očima a stiskl Volat. Zvedla to hned, jako by se na to celá třásla.
„Čekala jsem, kdy mi zavoláte,“ uvítala mě rozverným holčičím hlasem.
Evidentně měla skvělou náladu. Ostatně, tak kapitální úlovek, jako je podříznutá mrtvola zavěšená pod stropem haly, se nenaskytne každý den.
„Kdo vám dal echo, sakra?“
„Ale pane kapitáne, víte, že vám to neřeknu. Stejně jako víte, že celý Chinco je nasáklý mými zdroji.“
„Co s tím chcete dělat?“
„Prosím? Vy se opravdu ptáte šéfové nejvlivnějšího místního deníku…“
„Jedinýho, pitomýho, zasranýho,“ přerušil jsem ji.
„Asi ho čtete dost pravidelně, když jste si na něj udělal tak vyhraněný názor. To mě těší.“
„K věci, Latterová.“
„A co bych s tím asi jako měla dělat?“
„Na to se vás právě ptám.“
„Takže uvažujete o nějaký dohodě?“
„Třeba.“
„No, jestli si myslíte, že tohle uvedete jako přirozenou smrt…“
„Proč ne? Nehoda při opravě střechy.“
„Tak to by bylo hodně drahý. Ale jsem ochotná o tom jednat. Co nabízíte?“
„Mohl bych vám to udělat.“
„Nepovídejte.“
„Třeba i jazykem, kdybyste chtěla.“
Vyprskla smíchy. „Tahle mrtvola by byla ještě dražší.“
„Mám tomu rozumět tak, že jste na sado-maso?“
„Co kdybychom se sešli?“ navrhla. „Ale muselo by to být ještě dneska. Jinak to jde ráno ven.“
„OK. Řekněte si místo a čas.“
„Sulphur Spring, dnes v osm, v Caddish Cafe.“
„Jo, budu tam,“ zavrčel jsem a mrsknul mobilem na sedadlo.
Ta kráva. Stejně by mě ale zajímalo, kdo jí dal hlášku.
8.
Nálada, s jakou jsem přijel na Coppin Heights, se pohybovala na bodu mrazu, ne-li pod ním. Daň za svobodné Chinco. Ve Městě by se takový problém vyskytnout nemohl. Tam by ho Velký bratr zúřadoval hodně rychle.
„Tý mrše Latterový dal někdo hlášku o našem továrním oběšenci,“ vlítl jsem do Stewardovy kanceláře a zhroutil se do židle na druhé straně jeho stolu.
„Počkej, po pořádku,“ zaklonil se v křesle Steward. „Co ti ilegálové?“
„Jo, v pohodě. Přivezl jsem tři naivní teenagery v upířích vohozech. Byli tam na disku a nechali se chytit.“
„Willbrock?“
„Jo. Slíbil jsem tomu pablbovi, že mu pošleme hlášení o tom, že jsme je zavřeli, až zčernají. Ale byli to gothic, takže už černí byli. Vyhodil jsem je na Victory Street. Akorát řekni Jennifer, ať mu tam to hlášení pošle. Týden za katrem. To mě ale trápí ze všeho nejmíň. Ten viselec je větší problém. Teda problém to nebyl, dokud se tam neobjevil slídící čenich krávy Latterové. A údajně si udělala i pár fotek.“
„Zklidni se… Zase tolik bych to nehrotil,“ zabručel Steward.
„Já to nehrotím, akorát konstatuju, že je to úplně na hovno. Myslel jsem, že tohle nějak spláchnem do přirozenejch, přestože bych po tom pak ještě šel. Ale v klidu, mimo protokol, rozumíš. Mě totiž taky zajímá, kdo nám tu rozvěšuje podřezaný lidi jako ozdoby na vánoční stromeček.“
Otráveně jsem vytáhl camelky a jednu si zapálil.
„Nemyslím si, že s Latterovou bude nějakej průser,“ řekl s ledovým klidem Steward a já se na něho překvapeně podíval.
„Hele, já ji taky děsně zbožňuju a nejradši bych ji viděl vysazenou někde mimo Chinco, nejlíp na Měsíci, nebo na Marsu. Přesto si myslím, že použít naši největší páku by nebylo fér. Jsme v Chincu, ne ve Městě. Je mi to proti srsti. Ostatně večer s ní mám schůzku, tak možná bude přístupná nějakým návrhům. Třeba bude chtít prachy nebo koks, anebo ještě něco silnějšího. Taky určitě musí živit své zdroje.“
Steward zavrtěl hlavou.
„Nic takového se nestane, Chrisi. Žádná taková nabídka z naší strany nebude.“
„Počkej,“ zarazil jsem se. „Ty s tím fakt chceš jít ven? Neblbni. Tohle nevyšetříme. Jediný stopy, který máme, jsou stopy zasraných koček.“
„Obávám se, že budeme muset.“
„Proč?“
„Protože zatímco ty jsi vyzvedával naše ilegály, Terry stačil udělat daleko větší průser. Průser, kterej nejde uplatit, ani vzít zpátky.“
„Nechápu.“
Steward vstal, přešel k ledničce, vytáhl lahev Jacka Danielse a nalil dva panáky. Jednoho mi podal a ťuknul o něj svojí skleničkou. Pak ho hodil do sebe. Udělal jsem totéž. Steward postavil skleničku na stůl, opřel se do židle a založil si ruce za hlavu.
„Našeho iniciativního a zvídavého Terryho totiž napadlo zadat DNA toho nebožtíka do registru, aby se dozvěděl, kdo to je.“
„Do prdele…“
Už mi nemusel nic říkat. Jak je jednou takový dotaz v síti, myslím v té megaměstské, protože databáze DNA je uložená tam, už se nedá stáhnout, vyretušovat ani smazat.
„Jak to toho vola mohlo napadnout?“
„Předpokládal, že je to někdo místní. Pak by se o to ve Městě nezajímali. Ale nebyl.“
„Cože? Chceš říct, že ta mrtvola není od nás?“
Steward zavrtěl hlavou a nalil nám druhého panáka.
„Bohužel není. Navíc není ani z Města, ale z Floridy.“
„A kde se tu proboha vzal?“
Steward pokrčil rameny. „Možná si chtěl udělat výlet do exotických krajin. Ostatně, nebyl by první ani poslední.“
Hlavou mi okamžitě blesklo, co to znamená. „Pak je to ale v hajzlu. Budeme muset vydat tělo.“
„To asi ano.“
„A přirozená smrt nebo infarkt s napůl odříznutou hlavou moc přirozeně nevypadá.“
„Souhlasím s tebou.“
„To se tady z toho zblázníme.“
„Neviděl bych to zase tak tragicky, Chrisi. Myslím, že nám ten případ stejně vezmou. Ten mrtvej totiž není žádná nula. Terrymu vyjel z jejich databáze Curt Griebel, 67 let.“
„A dál?“
„Dál? Zaměstnanec NASA a současně odborný poradce Pentagonu.“
„Do prdele. Takže nějakej expert přes útočné družice?“
„Nic takového. Astrobiolog.“
„Hm… to je co? Něco jako alchymista se zvířatama?“
„Asi jo. Ale s vesmírnýma.“
9.
Na území Chincoteague fungovala jenom dvě informační média. Jednak místní rozhlasová stanice BatCave 90,2 FM a pak internetový deník Newshit, vedený a redigovaný Lisou Latterovou. A zatímco BatCave bylo jenom nepovolené, Newshit byl přímo zakázaný. Lisa Latterová byla totiž už dva roky celostátně hledaná, a dokonce na ni byl vydán i mezinárodní zatykač. Neúčastnila se ani jednoho z četných soudů, k nimž byla předvolána, přičemž minimálně čtyřmi už byla odsouzena. Ale nebyla to žádná vražedkyně ani bankovní lupička. Jednalo se převážně o křivé nařčení, podněcování k rasové diskriminaci, urážky náboženského cítění, nabourání elektronických systémů a krádež dat, urážky na cti a podobně. Správně bychom ji měli okamžitě sbalit a předat atterbourské věznici.
Její Newshit, přinášející zprávy nejen z Chinca, byl na internetu blokován pro deficit takových abstraktních pojmů jako novinářská etika, morální zásady, mravnost nebo politická a náboženská korektnost. Stručně řečeno jazykem Newshitu – Latterová se s tím prostě nesrala. Nicméně i jí bylo jasné, že není žádnou nadpřirozenou vílou s blonďatými vlasy, která je pro pozemské civilizační drápy nedosažitelná, a proto mezi námi panoval určitý symbiotický vztah založený na oboustranně proudících informačních zdrojích. Zatímco policie ve Městě měla k dispozici výkonné servery narvané terabity dat nejrůznějších databází požírajících kilowatty energie, my měli Lisu Latterovou, konzumující maximálně dva hamburgery denně. Proto náš oběšenec zatím visel jenom v tovární hale, a ne na netu. Respektovala symbiózu a čekala, co nabídnu.
Pokud byste do Newshitu chtěli nahlédnout, Google vám ho nenabídne. Jak už jsem říkal, je blokovaný. Nicméně nebyl problém přihlásit se jako pravidelný odběratel přes e-mail. Takových lidí bylo něco pod milion, a kdyby Latterová tyhle abonenty zveřejnila, mnozí by se divili, protože mezi hudebními a filmovými hvězdami byly namíchány i státní instituce a orgány jako Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany, Policejní ředitelství, Vrchní soud, radnice, Správa sociálního pojištění, Finanční úřad, sekretariáty politických stran a hnutí a pochopitelně i kabelové televize a většina oficiálních zpravodajských deníků a serverů. Tak nelogické to ale zase nebylo. Kdo chtěl vědět, co se děje v kráteru uvnitř šedesátimilionového Města, musel na Newshit. Nikdo jiný tu zpravodaje neměl.
10.
„Mně je jedno, že nejste žádný cirkusový cvičitel,“ uslyšel jsem v mobilu rozčílený ženský hlas. „Já tu mám čtyřicet dětí ve věku od čtyř do šesti let a smečku šesti psů, zuřivě dorážejících na plot. A je jen otázkou času, kdy se pod ním podhrabou.“
„No a co kdybyste šli dovnitř a hráli si s plyšákama?“ navrhl jsem.
„Pane, při vší úctě, kdyby to šlo, tak už tam dávno jsme. Jenže barák máme přes ulici. A ti psi jsou právě na té ulici.“
„OK. Kde že to je?“
„Mateřská školka Harlem Avenue.“
„Někoho tam pošlu.“
Ukončil jsem hovor a navolil na displeji Burgovou.
„Slyším vás, náčelníku.“
„Jak jste na tom s tím oběšencem?“
„Dobře. Myslím tím, že je u Ayhana Ongadora.“
„Do prdele. Doufám, že ho ještě nespálil.“
„To nevím.“
„Zavolejte mu, ať ho okamžitě převeze k Maxovi na patologii.“
„Ale vždyť jste říkal…“
„Teď říkám na patologii. Trochu se nám to zkomplikovalo.“
„Myslíte tu Latterovou? Ale za to fakt nemůžu, prostě…“
„Neřešte to, Burgová, a hlavně hned zavolejte do toho pohřebáku. A jakmile to uděláte, sedněte do auta a jeďte na Harlem Avenue. Je tam školka. Děcka jsou na zahradě a ohrožuje je tam pes.“
„To je snad záležitost místní policie, ne? Jsme kriminálka.“
„Ti tam teď nikoho nemají.“
„Jak je velkej?“
„Šestkrát větší.“
„Prosím?“
„Prostě je jich šest. Zatím jsou za plotem…“
„Počkejte… No a co jako? Co po mně chcete?“
„Prostě to nějak vyřešte.“
„Já se psů bojím.“
„Máte snad Lewicana, ne?“
„To je jako máme odchytit a…“
„Kupte jim cestou šišku salámu, Burgová.“
„To jako fakt? Na paragon?“
Zavěsil jsem a natáhl se pro cigáro. Havrani naproti na platanu mě pozdravili zběsilým krákoráním.
11.
Jennifer Millsové by pětatřicet asi nikdo nehádal. Vypadala mladší. Její obličej připomínal právě promující studentku – malý rozpláclý nosík a široká ústa doplňovaly nevýrazné šedé oči, ale o to víc bylo zmalované jejich nejbližší okolí. Hnědé vlasy po ramena. Byla tady za trest, stejně jako polovina příslušníků chincoteagské policie (já dobrovolně), a její funkcí byl styk.
Samozřejmě, že si ze začátku musela vytrpět spoustu rádoby vtipných poznámek. Oficiálně ale šlo výhradně o styk s veřejností (tu jsme ale stejně nezajímali) a styk s médii (takže tisková mluvčí). My ji ovšem používali pro ještě jiný styk, a to styk s policií Města, protože jsme byli toho názoru, že s blbci se prostě komunikovat nedá, a tak jsme to házeli na Jennifer. Navíc jsme předpokládali, že seřvat ženskou jim bude dělat větší potíže než si podat chlapa, což se později stejně ukázalo jako chybný předpoklad.
„Slyšela jsem o tý Latterový,“ zahlásila, když se s ustaranýma očima posadila do židle z druhé strany mého stolu.
„Jo. Mám pocit, že ta ženská má snad kamery v každý potulný kočce a psovi.“
„Neměli bychom ji kontaktovat, než…“
„Není třeba, už jsem to udělal.“
„S jakým výsledkem?“
„S tím, že dneska to ještě nechá u ledu.“
„A zítra co?“
„Mezi dneškem a zítřkem je ještě dnešní večer, kdy s ní mám domluvenu schůzku.“
„Aha… Pistoli si ale s sebou neber. Při tvé vznětlivosti…“
„Beru si kapsle s kyanidem, který jí asi nasypu do kafe.“
„A nebylo by lepší, kdybych s ní promluvila já?“ zeptala se a opřela se do židle.
„Nebylo. Jestli jsou mé informace správné, není lesba.“
Jennifer se zarazila. „Počkej, to chceš jako říct, že já…“
„Ale ne…. Chci tím říct, že na chlapa by mohla reagovat přístupněji.“
„Aha. Takže si myslíš, že ji přefikneš a bude klid.“
„Ještě donedávna to byla jedna z možných variant. Jenomže tu nám zabil Terry.“
„Jak zabil?“
„Tobě to Steward ještě neřekl?“
„Nevím, co myslíš.“
„Ten vůl vznesl oficiální dotaz na databázi DNA kvůli identifikaci. A vylezlo mu, že ten mrtvý není nikdo odsud, ale nějaký pitomý profesor z NASA a Pentagonu.“
Vyvalila na mě oči. „To myslíš vážně?“
„Smrtelně. Takže tím padla varianta jeho okamžitého zpopelnění a vyškrtnutí ze statistik a hlášení. A tím pádem i nutnost ukecávání té mrchy Latterové, případně ztráta mého panictví při jejím přesvědčování. Ven s tím musíme tak jako tak.“
„Ty bláho,“ hlesla a prohrábla si vlasy. „A co s tím teda budeme dělat?“
„Zatím jsem udělal jenom to, že jsem ho na poslední chvíli nechal vytáhnout z kremační pece a poslal ho k nám na patologii. A teď k tomu musím vymyslet nějakej protokol.“
„No ale… To budu…“
„Jasně, budeš mít práci, a asi ne zrovna příjemnou.“
„Do prdele.“
„S tiskem si poradíš, horší to bude s těma hlavounama z policie Města a z Pentagonu. Budeš v tom muset trochu bruslit.“
„Ty ses zbláznil,“ vyděsila se.
„Myslíš, že já z toho mám dobrej pocit? Hovno.“
„Máte aspoň nějakou stopu?“
„Asi tisíc. A všechny jsou kočičí. Pošlu ti na komp záznam z místa činu. Ale pro jistotu si před tím šňupni trochu koksu – visí tam dočista nahej s podřezaným krkem a dole čtyři kočky chlemstají jeho krev.“
Jennifer se viditelně otřásla.
„A aby to mělo ještě větší půvab a připomínalo to zlatý věk detektivek z minulého století, na zemi je pod ním nakreslená nějaká nepochopitelná kresba, na které byly rozmístěné černé svíce, takže to dostává zase úplně jinou dimenzi, chápeš.“
„Magie?“
Přikývl jsem. „Tisk bude chrochtat blahem. A klidě jim řekni, že když jsem tam dorazil, zahlídl jsem v okně kus ocasu prchajícího démona.“
„Sakra, Chrisi… Vůbec si nedovedu představit, co kolem toho bude za mazec.“
„Já docela jo. Staneš se středem pozornosti nejenom místního plátku ctihodné Latterové, ale nejspíš i celostátních deníků. A určitě po tom půjdou i kabelovky, takže si sežeň nějakej reprezentativní ohoz a zajeď si do Města za vizážistkou.“
„Počkej, ty mě děsíš.“
„To mě mrzí. Mě zase děsí ten pověšený poradce Pentagonu.“
„V čem jim radil?“
„To nevím a možná se to ani nedozvíme. Ale byl to astrobiolog.“
„Cože?“
„Tak to stojí v jeho identifikačním záznamu.“
„Ježíšmarjá… Co když… Myslíš, že to mohlo udělat nějaké vesmírné mimozemské zvíře?“
„Kéž by. To by byla naše záchrana.“
- Petr Heteša: Nezkoušej na mě zapomenout
- Brokilon, 2017
- obálka: Lukáš Tuma
- 422 stran, 298 Kč (v e-shopu Fantasye již za 268 Kč)
